Výraz „správně“ zde označuje to, co odpvídá odvěkému kontinuu našeho druhu, poněvadž je to přizpůsobeno sklonům a očekáváním, s nimiž jsme se vyvinuli. Očekávání v tomto smyslu je v člověku zakotveno tak hluboko, že tvoří součást jeho vlastního uspořádání. Jeho plíce nejenomže vzduch očekávají, můžeme říct, že samy tím očekáváním jsou, oči jsou očekáváním světelných paprsků specifické vlnové délky odrážených tím, co je pro něj užitečné vidět, a v čase, kdy je pro jeho druh užitečné vidět. Uši jsou očekáváním zvukových vln způsobených událostmi, které se s největší pravděpodobností člověka týkají, jako třeba hlasů ostatních lidí; hlas je očekáváním funkčního sluchu. Tento seznam lze donekonečna doplňovat: vodě odolná kůže a vlasy: očekávání deště; ochlupení v nose: očekávání prachu; pigmentace kůže: očekávání slunce; systém potních žláz: očekávání horka; srážlivost krve: očekávání zranění na povrchu těla; jedno pohlaví: očekávání druhého pohlaví; reflexní mechanismus: očekávání potřeby rychlé reakce v kritické situaci. (Str. 41)

Je to řetězec zkušeností, připravující člověka na pobyt na zemi, který má svoje očekávání a sklony. A když jde o miminka, jejich očekávání je být v náruči.

Základní podmínka spokojenosti, být v náručí, je splněna, proto je miminko obohacováno vším, co vnímá. Miminko v náručí si sotva všimne událostí, které by mohly vyděsit nepřipraveného dospelého. Před očima se mu náhle míhají postavy, nad hlavou se mu ohýbají koruny stromů. Věci jsou bez varování střídavě osvětlené a zastíněné. Hrom a blesk, štěkající psi, ohlušující řev vodopádu, štípání dřeva, praskající oheň, studená sprcha deště nebo říční vody – nic ho neznepokojuje. Jeho druh se za takových podmínek vyvinul. Alarmující by pro něj bylo naprosté ticho nebo smyslové podněty, které se nemění. (Str. 71)

Jaký kontrast k miminkům v západním světě, zavinutým a uloženým do deprivujícího prostředí a především bez kontaktu.

Najednou ho někdo zvedne. Jeho očekávání se začíná naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Pak ho zvednou za nohy a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. Vmžiku je situace stejná jako předtím. Jako by ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. Miminko nemá vědomou pamět ani náznak naděje. Nachází se ve stavu nesnesitelné prázdnoty bez pohybu, bez času, bez zvuku. Jediné, co cítí, je touha. Jeho kontinuum zkouší nouzová řešení, ta jsou ale všechna zamýšlena na překlenutí krátkých výpadků správného zacházení nebo na zavolání někoho, kdo může pomoct. Pro tak extrémní situaci nezná kontinuum miminka řešení. (Str. 76)

To nemůže zůstat bez následků a tak v pozdějších kapitolách autorka rozvíjí myšlenky o projevech nenaplněnosti.

Od našeho kontinua jsme byli odtrženi už při porodu. A potom jsme v postýlkách a kočárcích, daleko od proudu života, čekali na správné zážitky. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a v dospělosti. A my na ně nemůžeme zapomenout. Potřeba zážitků v náručí trvá a čeká na naplnění, bez ohledu na náš vývoj rozumový a tělesný. Takto oslabené kontinuum na sebe postupem let bere hodně forem. Velice často se projevuje jako jistý stupeň sebenenávisti nebo pochybností o sobě samém. Míra oslabení je dána tím, kdy a jak byly naše vrozené vlastnosti negativně ovlivňovány. (Str. 122)

Dnes, kdy už – snad – nikdo nenechává miminka vyřvat, všichni chápou potřebu kontaktu a šátkování nebo jiný druh nosítek je běžně k potkání, tahle myšlenka příliš nepřekvapí. Ve své době (kniha poprvé vyšla v roce 1975) to ale musela být revoluce. A až na některé spekulace o důsledcích a dopadech na společnost, je stále platná.

(Plus bych moc nepřeceňoval důvěru k instinktivnímu uchovávání se v bezpečí při hraní si s nožem nebo batolením se kolem velké jámy.)

Odkazy: