„Okolnost, že každé tělo je zranitelné a že reaguje na subjektivní významy, a nikoliv na ‚objektivní informace‘, umožňuje, že si všechna těla rozumějí. Řeč existence je analogová, to znamená, že v tělesném projevu něco vidíme, a nikoliv digitální, tedy není založena na libovolném kódu. Všichni mluvíme tímto ‚analogickým jazykem‘, protože my všichni jsme těla. Všichni rozumíme letnímu teplu a podle toho básnické metafoře, že něčí tvář se usmívá jako sluníčko. Všichni cítíme, jak se naše tělo protahuje štěstím. Všichhni víme, že dobro je symbolicky ‚nahoře‘ (proto chceme ‚dosáhnout výš‘). Všichni se chvějeme, když na nás někdo chladně pohlédne, neboť to cítíme v kostech, na nás všechny působí síla, trpělivost a vitalita stromu, kterou poznáváme, protože po každém zármutku v naší duši něco opět vyrazí jako trpělivá rostlina na konci zimy.“ (Str. 64)

Hodně pozornosti věnuje autor hraní si, hra podle něj není ani nácvik, ani nápodoba, mnohem spíše je to vyjádření života.

„Hraní v důsledku toho nelze chápat jako funkci ani jako symptom, ztělesňuje existenci stejně bezprostředně jako všechny ostatní životní pochody. Hra je živost jako ideál, jako tvůrčí živost a s tím projevovaný obsah živosti. Toto pojetí je pravým opakem přesvědčení většiny kognitivních vědců a pedagogů. Při hře se neučíme nejlépe proto, že hra je dětská metoda, jak sbírat zkušenosti, nýbrž proto, že hrát si znamená rozumět životu, a proto, že určitá část této živosti s sebou přináší znalosti faktů. Učení je prostředek k účelu života, a nikoliv naopak.“ (Str. 110)

Kniha ale nezůstává jen v teoretické rovině, závěrečné kapitoly nabízejí 30 nápadů pro rodiče a Dalších 20 nápadů pro učitele a vychovatele. Trend můžeme zvrátit a není to těžké. Jen se přestat bát...

„Děti potřebují smyslové zkušenosti a svobodu. Nic více a nic méně. A ať už to dokážeme akceptovat sebeobtížněji, patří k této svobodě i mírné riziko, trocha skutečného nebezpečí.
Abychom dětem mohli znovu darovat svobodu, je třeba nejprve změnit vědomí nás rodičů. Potřebujeme více vlastní divokosti, více vlastní důvěry. Tedy vlastní živost – ať už ve městě, nebo na venkově, to je pak koneckonců jedno.“ (Str. 148)

Analýza je to výborná a vřele ji doporučuji, ať už děti máte, nebo ne. Dozvíte se v ní i leccos o sobě.

Odkazy