Udivilo mě, jak málo se starý psychoteraput zajímá o své pacienty, jak málo se snaží o jejich léčbu. Je už tak unavený životem? (Asi ano, protože když jednou narazí na své staré deníky, vidí, jak se kdysi snažil a o pacientech přemýšlel ve dne v noci.)

Čas mnou protékal jako voda rezavým filtrem, který se nikomu nechce vyměnit. Jednoho olověně šedého deštivého odpoledne jsem bez nejmenšího stínu zájmu rozmlouval se sedmi pacienty a před odchodem domů mi zbýval už poslední. (Str. 15)

Ale ten přerod, kdy se jeho slupka rozláme! Nejenom v práci s Agathe:

Představil jsem si, jak mezi námi jako silný opar visí její beznaděj, a abych ji povzbudil, naklonil jsem se v křesle: „Není pravda, že je na něco pozdě, Agathe. Myslím si, že život se skládá z dlouhé řady různých možností volby, se kterými se musíme utkat. A teprve až za ně odmítneme přijmout zodpovědnost, nám začne být všechno jedno.“

Tyhle věty jsem v různých obměnách pronesl už stokrát, možná tisíckrát, ale protože jsem neměl žádnou skutečnou, pozitivní zkušenost, kterou bych ta slova doplnil, zůstávala ryzí abstrakcí. Přesto jsem doufal, že je Agathe bude moci k něčemu využít. Ležela tu se zjizvenými zápěstími, průsvitná a křehká jako sklo, a ačkoli jsem si připadal jako pokrytec, úmysly jsem měl čisté. Opravdu jsem si přál jí pomoct, což jistým způsobem všechno komplikovalo. (Str. 46)

Nakonec dokáže udělat změny i ve svém vlastním životě. Jen v kapitole, kdy vstoupí v botách a šatech do vody, až plave… počítám, že si to autorka nezkusila. V šatech a botách se nesplývá, v těch se jde ke dnu, pokud se neplave dost intenzivně. To je ale drobnost; knihu vřele doporučuji, je jako závan motýlích křídel.

Nepřehlédnutelný je poetický jazyk, několika větami vyčarované obrazy a postřehy.

Sníh odhaloval tejemný svět psích stop, otisků bot a drobných dětských nožek, které se stáčely ke škole nebo pokračovaly kolem ordinace dál do centra města.

V ordinaci, kde se na parapetu kupil prach a mrtvé mouchy, probíhaly první ranní rozhovory. V klidné mysli jsem proklínal všechny věci, jež mé pacienty ovlivňovaly a proti nimž jsem nedokázal nic nabídnout. Bojovalo se s citově chladnými manželi, lahvemi vína za poličkou; ale kolik se toho vlastní může od terapie očekávat, když jsem na ni měl jen několik málo hodin týdně, kdežto pacienti na ničení vlastního bytí celý život? (Str. 72)

Nedivím se, že kniha už vyšla ve více než dvaceti zemích, je opravdu mimořádná.

Odkazy: