V minulé části byl svět zachráněný a původce toho všeho chycený. Jenže! Ukázalo se, že jeho plán měl záložní variantu – pokud nezbaví svět všech mocných bytostí a nezastaví jeho koloběh, pokud nesvrhne Boha, bude destrukce stejně pokračovat a povede ke zničení… úplně všeho.
„Já ale vím víc, řekl jsi to. Je to provázané v minulosti, připravoval jsi to staletí. Určitě jsi přišel na něco, co by nakonec hrálo do tvých karet. Znám tě, řekla bych dobře, možná víc, než si myslíš. Schoval jsi klíče, viď? Pokud to nepůjde otevřít, tak to uvolní sílu, která bude burácet tak dlouho, dokud nezničí vše. Nevynechá poslední zrnko písku a nastane nic.“ (Str. 31)
Pracoval na tom celé věky, každou z mocných bytostí nějakým způsobem magicky zamkl a její klíč uschoval. Vždycky, když se dělo něco významného, nebo některá z Ceteris udělala chybu, byl u toho…
Nezbývá, než se pustit do pátrání, navíc extrémně obtížného, element Času je uspaný a klíče je nutné hledat v minulosti, v oněch pohnutých dobách. Pouze Smrt vlastní magický artefakt, dárek, který si kdysi od Času vyžádala, a díky němuž může do minulosti nahlédnout…
Seriál Wednesday od společnosti Netflix v režii Tima Burtona zaznamenal mimořádný úspěch – a není divu. Hvězdné herecké obsazení, kongeniální Jenna Ortega v hlavní roli, vtipnost, napětí i celé prostředí školy „vyvrhelů“ Nevermore v kontrastu se světem „normálů“, to je zkrátka fascinující.
Nejvíc ovšem Wednesday, která absolutně odmítá konvence, je mimořádně inteligentní, ale společensky poněkud neobratná, neustále zachovává kamennou tvář…
Tento časopis-kniha je neoficiální průvodce vším, co s Wednesday souvisí. Na 132 stránkách prochází:
Osoby a obsazení – vždycky několik stránek o postavě a pak o její představitelce či představiteli. Speciální články má jedenáct postav, další jsou pak ještě zmíněné s malým medailonkem.
Nedávno se mi Rohlík změnil v České dráhy a každé tři minuty přidával k době doručení další tři minuty, takže jsem už nevydržel čekat venku a schoval se do vchodu. A jak jsem si prohlížel poštovní schránky, nejdřív jsem s potěšením sledoval kolik lidí má nějakou výzvu k nevhazování letáků (mimochodem před mnoha lety měla pošta dokonce na webu statistiku a já si s ní hrál). Z 84 schránek reklamu nechce 46, to je 55% (!).
Pak jsem si začal všímat i nálepek a jejich podoby. Je to sice obyčejná výzva nebo žádost, ale dá se k ní postavit mnoha způsoby. Po chvíli jsem vysledoval tři charakteristiky, tři rozměry, podle kterých by se dalo autory nálepek klasifikovat.
Do dalšího Asterixe už se mi po zklamání ze sborníku Asterix XXV-XXVIII, který spískal Uderzo, moc nechtělo. Takže jsem si ani nevšiml, že jsem se v těch X a I přepočítal a celou jednu knihu přeskočil! A dlouho jsem to nepostřehl, protože hned první příběh, Nebe mu padá na hlavu, byl vysloveně špatný a přesně zapadl do mého očekávání.
Asterix s Obelixem zjistí, že všechno živé kolem jaksi ztuhlo, jako by se zastavil čas. Tedy kromě druida, který právě dovařil kouzelný nápoj a ochutnával ho. Zdá se, že lektvar funguje jako protijed – ale proti čemu? To se ukáže hned vzápětí, když se nad vesnici snese obří zlatá koule a z ní se vynoří … mimozemšťan. Má s sebou sluhy supermany, pardon, superklony, a přiletěl upozornit, že galskou superzbraň budou chtít získat nagmové, což je druhá rasa mimozemšťanů, ta zlá. A pak se všemožně perou, až dostanou za vyučenou.
To bylo úplné narušení konzistence celého světa, navíc uhozené.
Napohled zajímavá kniha, ukazující jak obrovský dopad přinášely válečné a zbraňové vynálezy, jak proměnily bitvy, vyvolaly hledání protiopatření a tak pořád dál a dál. Postavená je chronologicky a popisuje padesát takových zlomů. Úplně první je „Kámen a železo“, pak „Štít“, „Ochranná zbroj“, „Válečné vozy“ atd. až po „Proudová letadla“, „Tanky – od druhé světové války do současnosti“, „Jaderné bomby“, „Balistické střely“ a „Střely s plochou dráhou letu“.
Každá kapitola zahrnuje úvodní ilustraci, u starších období kresbu, u novějších už fotografie, pochopitelně název vynálezu a citát, dokreslující téma. Pak následují tři stránky textu, občas doplněné tabulkou s chronologickými údaji.
Zní to všechno skvěle, ale když jsem se začetl, začaly vyplouvat na povrch problémy.
Před rokem jsem psal o nejhojnější rybě mého focení na Krétě, obladě obecné. Opět jsem si vyzkoušel výměnu disků v diskovém poli (tentokrát v serveru) a také jsem konečně zjistil, na koho odkazovala scéna z knihy Svět je malý. Byl to zároveň test umělých inteligencí.
Z vzdělávacích knih určitě musím zdůraznit monografii Petra Dvořáčka Jan Blažej Santini-Aichel. Fundované texty a úžasné fotografie. To platí i o knize Jiřího Hulcra Kůrovci. Fascinující čtení o velmi zajímavém hmyzu s velmi špatnou pověstí. A do třetice, Osmdesátky! Martina Ježka se snaží velmi zodpovědně zmapovat život v osmdesátých letech 20. století.
Císař Rudolf II. v poslední době zanedbává své vladařské povinnosti a proslýchá se, že se až nezdravě upnul na kouřové zrcadlo, tajemný magický nástroj, který býval v držení Johna Dee a posléze jeho média Edwarda Kellyho. Situace začíná být neúnosná a tak pan Kryštof Želinský ze Sebuzína, místokancléř České královské komory, pověří již osvědčené pomocníky, vystudovaného písaře Matěje Sádla a Jakuba Jelínka, chudého rytíře von Hiršberg, novým úkolem. Kelly, vězněný na hradě Landeswarte, před pár týdny zemřel vlastní rukou při nezdařeném pokusu o útěk, takže možná existuje možnost zrcadla se dopátrat, poskytnout je císaři do jeho Kunstkomory a konečně vrátit běh království do správných kolejí.
Matěj s Jakubem, vybaveni brašnou stříbra, vyrážejí do Mostu navštívit vdovu Johanu Kellyovou. Bohužel ale nejsou sami, kdo se o zrcadlo zajímá, jdou po něm další dvě skupiny a rozhodně nejednají v rukavičkách – velmi rychle tu jde o život.
Kniha Nic mě nezlomí (v originále Can't Hurt Me) je příběh muže, který se z neuvěřitelně nepříznivých poměrů vypracoval v náborářskou ikonu americké armády a jednoho z nejlepších vytrvalostních sportovců světa. Absolvoval Badwater 135, ultramaraton vedoucí přes Údolí smrti v extrémních vedrech, nebo třídenní triatlon na Havaji (10 km plavání, 421 km na kole a 84 km běhu).
Během dětství si ale něco takového nedokázal ani představit. Celou rodinu týral despotický otec, večery a noci museli všichni pracovat v jeho podniku, David měl vzdělání zanedbané tak, že ani neuměl pořádně číst. Poté co se matce konečně podařilo utéct, potýkali se s psychickými následky i chudobou. A když konečně vše vypadalo v dobrý obrat a budoucnost s normálním mužem a otčímem, opět zasáhl osud.
Bylo to jako hororová scéna. Seděl jsem tam sám a pořád dokola sledoval stejné záběry. Moje mysl byla jako poškrábaná gramodeska přeskakující do temnoty. Minulost byla pochmurná a náhle byla totálně podělaná i naše zářivá budoucnost. Nečekala nás žádná úleva, jen moje dobře známá posraná realita dusila veškeré světlo. Zatímco jsem sledoval ty záběry, můj strach rostl, až zaplnil celou místnost, a přesto jsem toho nemohl nechat.
Několik dnů po Wilmothově pohřbu, krátce po Novém roku, jsem nastoupil do školního autobusu ve městě Brazil. Pořád jsem truchlil a byl zmatený, protože jsme se s mámou nerozhodli, jestli zůstaneme v Brazil, nebo se odstěhujeme do Indianapolis, jak jsme to měli v plánu.
A tak dál, podvádění, deprese, nadváha, všudypřítomné rasové předsudky… David sice snil, že půjde k letectvu, ale ve skutečnosti se propadal do špatné společnosti, měl obrovské množství absencí a nevalné výsledky, až byl těsně před vyhazovem ze školy. Tehdy se poprvé vzchopil. Cesta ale byla ještě dlouhá, žádný zázrak se nekonal.
Z vysněné armády ho po čtyřech letech zase propustili. Další dno. A další odraz. Nekonečný kolotoč sebezapření, vítězství ale i proher. Vlastně spíše proher, jenže… „nic mě nezlomí“.
Čas od času se při podvodním focení na jižním pobřeží Kréty objevila další ryba, tentokrát samotářská – ale svou podobou na sebe strhla pozornost okamžitě. Názvem ostatně také - lulanka Commersonova. Dlouhé štíhlé tělo, protáhlý rypec a skoro neviditelné ploutve z ní dělají jakousi přerostlou jehlu.
Měřit může až 1,6 metru, průměrná délka je okolo jednoho metru, ta moje na fotkách mohla mít tak 40-50 cm. Oči má poměrně velké, ocas protažený do dlouhého vlákna se smyslovými čidly.
Dilbert, inženýr a technik, pracující v jakési korporaci, je tu opět s námi. V této knize dostal velký prostor Dilbertův vychytralý a sarkastický pes Dogbert - ať už spřádá plány na získání bohatství nebo ovládnutí světa, pracuje jako konzultant nebo si dělá legraci ze svého pána, pokaždé jeho cynismus nutí k úsměvu.
(ukázka ze strany 74)
Podle doslovu Petra Onufera je Terry Eagleton významný pedagog, spisovatel a zejména literární kritik a teoretik. Publikoval třicet osm knih, soustředil se zejména na vztah literatury a ideologie, je vnímán jako radikální myslitel (vychází z levicových postojů). Je ale známý nejen v Británii, celosvětový věhlas mu přinesla právě tato kniha. Formálně je vystavěná jako příručka či učebnice, má číslované kapitoly, citace, rejstříky, ale zdání klame – ve skutečnosti je to jedna dlouhá esej.
S esejistickým stylem, osobním zaujetím, ironickými odbočkami a komentáři bere čtenáře na pátrání po tom, co je to literatura a jak ji číst. Začíná provokativní otázkou, zda vůbec existuje „literatura“ jakožto nadčasová, samozřejmá věc a hned tradiční představy zpochybňuje – ani styl, ani představivost, ani fikčnost nedokáží přesvědčivě označit text za literární.
(...)Pár skic a nápadů ze zápisníku (skutečného), třetí část roku 2021. Některé by možná stály za překreslení.
(...)
Proti Obývacím nepokojům z roku 1995 jsou Darmata z 2012 zase ještě o kus syrovější a depresivnější. V článku na Wikipedii stojí, že podle Petra Hrušky „poezie není zdobení života“ a že musí rozrušovat a překvapovat. To nepochybně naplňuje, jeho poezie přesně taková je. Vyrůstá z městského prostředí, kuchyní, balkónů, okrajů řeky s pokácenými stromy, barů a heren
Herny
(...)
Rio nebo Vegas
koukej se rozhodnout
bílé hřebíky cigaret
natlučené do mlčenlivých úst
vedle v zahradě
surově seřezaný hloh
a pes
na schodu před Riem
srdce cihlou
Impozantní kniha, popisující historii vzniku více než stovky počítačových her, které byly nějakým způsobem přelomové nebo extrémně populární (proto tu najdete i kapitolu věnovanou Hledání min – tu někdy hrál snad každý uživatel Windows).
Není to ale běžný popis her jako takových, každá kapitola se soustředí na pozadí jejich vzniku. Kdo je programoval, kdo vymýšlel příběh, jak se podařilo vývoj zaplatit a kdo řešil distribuci. A je to velmi zajímavé nahlédnutí – každá hra je specifická, u každé se zápasilo s jinými hardwarovými omezeními, utkvělými myšlenkami, časo se musely nápady vyhazovat, aby neohrožovaly hratelnost.
(...)Už při čtení Mannova Kouzelného vrchu jsem přemítal nad tím, jaký smysl měly jednotlivé metody, jak účinné asi byly, co z toho opravdu mohlo pomoci, a průběžně to konzultoval s jednotlivými AI chytráky (ChatGPT, Gemini). Další kniha z téže oblasti, Morová rána Betty MacDonaldové, mi ještě nějaké údaje doplnila, a tak tu mám celkový přehled, pochopitelně jen velmi velmi stručně a povrchně.
Proč se vlastně sanatoria budovala v horách a ne třeba u moře?
(...)
Sam, společník samotné Smrti, začal mít podivné sny, také ho trápí vzpomínky na zmizelého Petera, kterého nedokázal (ani nemohl) zachránit. A pak se stane další podivnost, na jeho mobil mu zavolá nějaký chlapec, nadiktuje mu adresu a požádá ho, aby to prověřil. Což Sam udělá, ale už na příjezdu vidí spoustu blikajících majáků. Kolegové jsou na místě,
Ahoj, co tu děláš?“ měřil si ho podezíravě.
(...)
Další do sbírky knih o nízkoenergetických, pasivních nebo nulových domech. Myslím, že jsem si ji koupil před lety spolu s těmi ostatními, ale ke čtení jsem se dostal až teď. Ta trojka v názvu ukazuje, že je to už třetí publikace v pořadí – vývoj v této oblasti byl totiž bouřlivý, a tak po první (2005) a druhé (2008) knize následovala tato (2012), zahrnující legislativní změny a doporučení tepelně-technické normy ČSN 73 0540-2 platné od listopadu 2011. Všechny mají stejnou koncepci, v první části teorie, v druhé příklady budov. Z pohledu pravidel je samozřejmě nejlepší ta nejnovější, ale k prohlížení staveb by se hodily i předchozí.
Teoretické kapitoly zahrnují:
(...)Křivolaké jsou cesty za světlem
#foto
(18. 1. 2025)
Naše soukromí brzo definitivně skončí. (Zákazy nezákazy, řekli jsme toho o sobě příliš.)
https://www.instagram.com/reel/DCpkTbHSmvC
(Boost https://mastodonczech.cz/@tomulinek/113764353284476311)
V třetím dílu už Jasmína má svoji tvrdohlavost i bezohlednost trochu pod kontrolou. V knihovně se seznámila s mladou knihařkou Sandrou, o zimních prázdninách se všechny tři kamarádky u ní sejdou a budou se trochu učit knihařině (ostatně, kdo by si nechtěl zkusit svázat knihu, že?). O přestávce narazí na zastrčený kumbál po předchozím majiteli a zatímco Sandra obsluhuje zákazníka, holky tam trochu poklízejí.

Hans Castorp, dědic zámožné rodiny a ve svém životě poněkud neusazený mladík, inženýr, přijíždí navštívit svého bratrance Joachima do horského plicního sanatoria Berghof. Joachim se léčí s tuberkulózou a Hans ho chce během tří týdnů pobytu rozptýlit, než se vrátí do nížiny a nastoupí do práce.
Chce-li už tedy Hans Castorp, dříve než nastoupí k firmě Tunder & Wilms, udělat něco pro své zdraví, ať se rozjede tam nahoru a dělá pár dní chudáku bratranci společníka – oběma to jen prospěje.
(...)