Tragický příběh vazače starého papíru Haňti je další z pozdních děl Bohumila Hrabala. Pochází zhruba ze stejné doby jako Obsluhoval jsem anglického krále a dají se najít i jiné podobnosti. Téměř každá kapitola je uvozena stejnou větou nebo její variací („Třicet pět let jsem presoval starý papír na hydraulickém lisu“ str. 77), ze vzpomínek se dozvídáme o životě hlavního hrdiny, jen konec je jiný. Ačkoliv ne příliš; Haňťa také dospívá k moudrosti, jen v novém světě nenachází pro sebe místo. Jsou to ovšem všechno podobnosti formální, dějově se knihy nepodobají ani v nejmenším.

Fascinující je, s jakou lehkostí Hrabal propojuje zmínky a odkazy na filosofické a jiné knihy s vyprávěním, je to jednolitý proud řeči a myšlenek - a odpovídá vazačově tvrzení, že je „proti své vůli vzdělán“:

Pokračování příspěvku

Ať jsi člověk
Nebo malina
Když přežít chceš
Nic tě nezdolá


(17. 6. 2017)

Přes slibný název a téma je kniha jakási suchá a encyklopedicky výčtová. Autoři jistě mají mnoho zkušeností, ale jejich přetavení do textu… chybí šťáva.

Začíná se pochopitelně definováním životního koučování. Život je těžký a velmi často v něm plaveme, případně se v něm topíme. Kouč nám pomůže – ale nikoliv tak, že by problém vyřešil nebo přinášel hotové rady. Jeho pomoc spočívá v tom, že nás otázkami donutí uvědomit si co cítíme, jaké máme priority, jakou vizi a potřeby, ukáže nám jak se chovat, poskytne psychickou podporu, jiný úhel pohledu.

Upozorní, že vedle pracovního a osobního života je tu ještě život třetí, nejdůležitější – individuální prožívání, myšlení, cítění a uvědomování.

„Z práce i z domova můžete odejít, ale z třetího života není kam odejít. Vnitřní svět člověka je v provozu prakticky každou minutu dne od probuzení až do usnutí a vlastně i ve spánku. Nemůžeme někam kliknout myší a vypnout ho nebo resetovat. Velkým problémem třetího života bývá rozptýlenost. Psychika běží nekontrolovaným způsobem, toto takzvané reflexní myšlení spotřebovává naši životní energii a tím nás oslabuje.“ (Str. 19)

Pokračování příspěvku

Vyjadřovat svou příslušnost ke skupině máme nejspíš v genech. Ať už je to oblečením, doplňky, účesy, tetováním nebo… nálepkami na autech.

V posledních letech se vyrojily siluety a jejich pestrost je taková, že jsem si je začal fotit. Tolik hrdých skupin! Sledujte se mnou (a omluvte kvalitu fotek; je to vesměs mobilem, z auta a za jízdy).

Rybáři

Rybář kaprař.

Pokračování příspěvku

Oproti podobné fotopublikaci Jiřího Jirouška Nebeské Česko, tato je pojatá takříkajíc klasicky, tradičně. Leteckých pohledů je tu sice také hodně, ale cílem je především reprezentativně ukázat turisticky zajímavá místa v Čechách. Hrady, zámky, přírodní památky, historická centra měst, architektonické zajímavosti. Jestliže u Jirouška jsem psal, že u fotek můžete hádat, co je na nich, tady je to přímo povinnost.

Pokračování příspěvku

Nic než pauza možné není
Když nad hlavou usadí se
Tohle včelí nadělení


(7. 5. 2018)

Jako dítě jsem Alenku v kraji divů nečetl, a tak jsem měl mezeru ve vzdělání. Docela značnou, protože jak je veškerá literatura propojená (vizte Jak číst romány jako profesor), jsou odkazy na Carrollovu pohádku rozesety všude možně. Od filmů, přes parafráze, počítačové hry až po třeba psychedelické psychonauty, které zaujal popis změn vnímání světa po uždibování z jakési houby. Znalost knihy jsem si doplnil až teď, a abych tomu dodal praktický rozměr, přečetl jsem si originál z dvojjazyčného vydání. Českou verzi v překladu Aloyse a Hany Skoumalových jsem používal ke kontrole svého porozumění.

Co se týče obsahu, vůbec se nedivím, že mě to jako dítě nezaujalo ani nelákalo. Od knížek jsem vždycky očekával smysl a konzistenci, a tady se nedostává ani jednoho. Nonsensové blázniviny spoustu lidí baví, mě ale ani trochu. A konzistence? Alenka v síni napláče slz, že je z toho moře, pak se v něm plácají, doplácají se na břeh, králík ji pošle najít domeček – ale ze síně nevyšla, síň jen tak zmizela. Nehledě na Alenku, to dítě je také divné. Pořád jenom o něčem přemítá, a taky všechno, co najde, sní nebo vypije.

Mnohem zajímavější pro mě byla jazyková stránka. Za prvé angličtina. Hodně bohatá, se spoustou frází a slov, která jsem neznal. Čekal jsem jednoduchou záležitost, když je to dětská kniha, ale není tomu tak. Nemám dost znalostí, abych styl přesně identifikoval, ale připadá mi, že je nějaký … vzdělaný? spisovný? formální?

Pokračování příspěvku

Před rokem jsem si dal další upgrade Fedory, tentokrát na 26, ale to snad ani nemá cenu číst (když už jsem na verzi 28)

Zato se zkoumáním kde a jak uniklo některé z mých hesel spojených s e-mailovou adresou jsem se docela vyřádil. Čtěte Have I been pwned aneb Jak se dozvědět o ukradeném heslu a co s tím.

Přečtené knihy byly jedna lepší než druhá. Studie Cala Newporta Hluboká práce shrnuje poznatky o soustředění a flow a radí, jak se zbavit rušivých vlivů.
Apologie klouzavého pohybu od Taťány Petříčkové je nejlepší filozofická studie díla Hermanna Hesseho, jakou jsem četl, a byl jsem z ní nadšený.
Dokonce i na první pohled „lehké“ duchovno v knize Kay Pollaka Žádná setkání nejsou náhodná se ukázalo jako velmi přínosné.
No a básně Jarmily Hannah Čermákové ve sbírce Dlaň pro Marinu? Ty nemají chybu nikdy!

Z mé tvorby jsou tu dvě fotobásně – Jogurtový epigram a Odraz v mysli.

A závěrem kresba – Luk.

Název knihy odkazuje na Umění války čínského vojevůdce Sun C' a není to náhodou. Pressfield chápe uměleckou (a obecně jakoukoliv tvůrčí) činnost jako neustálý boj, vytrvalou válku s vlastní pohodlností, nedůsledností, snahou nic nezměnit, strachem, tendencí zůstat ve svém bahýnku a nic nedotáhnout – válku s Odporem.

Odpor je síla, která stojí mezi naším životem a tím, který jsme nezrealizovali, přestože po něm naše duše volá.

„Víme, že pokud přijmeme své ideály, musíme dokázat, že jsme jich hodni. To nás děsí k smrti. Co se z nás stane? Ztratíme přátele a rodinu – přestanou se k nám znát. Skončíme sami, v chladné nicotě hvězdného prostoru, bez jakýchkoli lidí nebo věcí, kterých bychom se drželi.“ (Str. 195)

Kniha je rozdělená do tří částí. První nás seznámí s Odporem jako takovým, vysvětluje, co je, a co ho způsobuje, jaké metody a prostředky používá.

„Amatér věří, že musí nejprve překonat strach a potom může začít pracovat. Profesionál ví, že strach nikdy nepřemůže. Ví, že nebojácní bojovníci a umělci bez bázně neexistují.“ (Str. 112)

Pokračování příspěvku

S křehkou krásou
Pro radost
Přiletěl k nám
Vzácný host


(5. 7. 2018)

Jedna z inspirací z almanachu české poezie 2015 (Rybáři odlivu). Báseň v něm uvedená mě zaujala a chtěl jsem se na autorovu tvorbu podívat detailněji.

Verše jsou to hodně silné, místy syrové

Celý příspěvek

(říjen 2012, A4, pastelky)

Celý příspěvek

Romaneto je specifický literární útvar s napínavým dějem, záhadnými či fantastickými prvky a výrazným rozuzlením. Rozsah má někde mezi románem a novelou, a co se týče usazení v čase, vrcholí kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století (1877 Jakub Arbes: Newtonův mozek, mezi válkami Ladislav Klíma, více viz Wikipedii). Od Ondřeje Neffa byl tedy odvážný krok, napsat romaneto z konce dvacátého století, a co víc, z prostředí kolem sálového počítače. Vždyť počítače jsou dokonale předvídatelné a nic záhadného na nich není… Nebo ano?

Inu, pokud se kolem nich pohybujete dostatečně dlouho, nemohli jste si nevšimnout, že to s tou jejich předvídatelností není tak jasné, stejně jako se záhadami. Úplně typické je, jak se nefunkčnosti samy opravují v přítomnosti odborníka. Desetkrát něco zkusíte, pokaždé to selže. Přivoláte experta, ten udělá totéž – a zafunguje to. Úplně jako by se kolem něj šířilo jakési pole, pole šťastných náhod - a na podobné zápletce je kniha založená.

Celý příspěvek

Z trhaných ostružin
Šťáva se vytrácí

To pozdní léto v nich
Pomalu krvácí


(23. 8. 2017)

Celý příspěvek

Za vznikem knihy stojí postřeh, že problémy, které řešíme v běžném životě, nejsou nijak zvlášť odlišné od toho, co zkoumají informatici. Že počítačové algoritmy se dají aplikovat jako pracovní postupy.

„Ve skutečnosti se ukazuje, že lidské bytosti neustále řeší některé z nejtěžších problémů, jimiž se zabývají informatici. Musíme se často rozhodovat, ačkoli se potýkáme s nejistotou, časovými omezeními, neúplnými informacemi a rychle se měnícím světem.“ (Str. 14)

Celý příspěvek

Když jsem byl dítě, slavívali jsme narozeniny den předtím. Nijak jsem o tom nepřemýšlel, to až teď. Vždyť to přece nedává smysl! Kde se slavení předem vzalo? A je to rozšířený zvyk?

Nu, pokud jde o rozšíření, patrně to běžný zvyk je (nebo býval). Slavení v předvečer zná i manželka, která pochází z jiné části Čech, a i na Internetu jsou podobné dotazy či zmínky:

Celý příspěvek

Romány míchající realitu a fikci s sebou obvykle nesou problém – čtenář nikdy neví, čemu může věřit. Dan Brown ve své Šifře mistra Leonarda popisuje spoustu věcí velmi sugestivně a tak je jedině dobře, že existují takovéto „klíče“. Spousta věcí, o nichž pochybujeme, se zde vysvětlí – a ukáže se být pravdivými.

Kupříkladu jméno hlavní postavy, Jacquese Sauniera není vůbec náhodné. Je to odkaz na kněze Bérengera Sauniera, který se na konci 19. století usadil poblíž Rennes-le-Château. Příběh začíná opravou kostela, při níž narazil na jakési dokumenty. Ihned s nimi odcestoval do Paříže; po svém návratu v následujících letech utratil ohromné sumy na opravu budov, vodovod pro celou vesnici a další. Často odcházel na neurčená místa v okolí, prozkoumával kostel, choval se podivně. Spekulace se objevily záhy a většina se točí kolem Templářského pokladu...

Celý příspěvek

V úžlabí listů
místo rosy -
Drahokamy


(22. 7. 2017)

P. S. Jo, drahokamy... Mandelinka mátová je to! A je hladová stejně jako její bramborová příbuzná.

Celý příspěvek

Autora neznaje, domníval jsem se, že ona „dokonalost“ v názvu symbolizuje opravdu důkladná a podařená selhání, manažerskou zabedněnost a její příklady. Podle všeho jde ale spíše o odkaz na další knihy Dokonalý život a Dokonalé služby, tedy jakýsi autorův brand. Není to problém, ale unikalo mi to.

Další, čeho jsem si všiml, je jakási roztříštěnost obsahu – úvod kapitoly, vyprávěný příběh a závěrečné poselství občas nedrží pohromadě. Třeba kapitola 2 se jmenuje „Lidé se starají především o vlastní zájmy“, uvnitř se popisuje typický příběh nedorozumění mezi techniky a manažery, poslední odstavec je „Firmy mají vlastní svět. Někteří lidé se do něj ponoří a vyplavou za třicet čtyřicet let, a jiní jím prolétnou jako první láskou. Každý svět je zajímavý, i ten firemní. Jenom je potřeba si ho dobře nastavit.“ a závěrečné poselství říká „Slyšet neznamená poslouchat, ale jednat.“ Všechno je to pravda, každá jednotlivá věc je výborná, ale jejich jasnou souvislost v textu nerozeznávám.

Celý příspěvek

B. má na ty víly vysloveně štěstí!
Tahle květinová víla – baletka jí nedávno vtančila do cesty.

Celý příspěvek