Od Aristotela k virtuální realitě je encyklopedie více než osmdesáti vědeckých myšlenek, které ovlivnily svět. Nejde o vynálezy nebo techniku; jsou to skutečně myšlenky, nápady a objevy.

Rozdělené jsou do tří oddílů – filozofie, přírodní vědy a matematika, humanitní vědy – a v rámci nich pak ještě do menších skupinek. Například pod humanitními vědami najdeme sekci Znaky naší doby aneb Postmoderní hrátky s kapitolami:

• Strukturalismus a sémiotika
• Univerzální gramatika
• Dekonstrukce
• „Globální vesnice“
• „Médium je poselstvím“
• Virtuální realita

Pokračování příspěvku

(prosinec 2019, oříznutá A4, pastelky)

Velmi citlivé, intimní vyprávění o stárnoucím a osamělém psychoterapeutovi, který se už chystá na důchod, nové pacienty nebere a ti staří ho nudí natolik, že si dokonce spočítal kolik sezení ještě musí přetrpět, než bude mít klid. Pak mu ale do života vpadne mladá německá žena, Agathe, a trvá na léčení právě u něj.

Bezděčně jsem udělal krok zpět. Hnědé oči jí plály, jako kdyby měla horečku, a pohledem mě skoro probodávala, až jsem měl pocit, jako by mě chytila za ruku. Bylo zřejmé, že zbavit se jí nebude vůbec jednoduché, a na to jsem neměl čas ani sílu. (Str. 14)

A prosadí si svou, takže nezbývá, než s terapií začít.

Pokračování příspěvku

Velmi důležitá, možná nejdůležitější kniha o výchově a rodičovství, jakou jsem četl. Přesně totiž zapadá do obrázku, který pozoruji nebo se o něm dozvídám z vyprávění ze škol. Děti jsou čím dál nezvladatelnější, dospělí ztrácejí autoritu, rodiče také, a děti jim unikají do společnosti vrstevníků. Ti se pro ně stávají středobodem světa, k nim se vztahují – a jejich nevyrovnanou a kolísavou přízní pak trpí. Autoři říkají, že jde o přesun vazby. Totiž každé dítě má potřebu vazby, potřebuje „svého“ člověka, ke kterému se vztahuje, podle nějž se orientuje, který o ně pečuje.

Vedení a směrování dětí by nemělo být obtížným a frustrujícím úkolem. Mělo by probíhat spontánně. Kdokoliv, koho si dítě zvolí za svůj orientační bod, se automaticky stává také jeho vzorem a dítě si z něj začne brát příklad. To vše je součástí orientačního reflexu. Mozek dítěte se bude automaticky zaměřovat na signály od toho, ke komu má dítě primární vazbu. Pokud má tuto vazbu na rodiče, budou těmito signály jejich výrazy tváře, reakce, hodnoty, komunikace a gesta. Dítě pak rodiče pozorně sleduje a hledá náznaky toho, co se od něj chce nebo očekává. Díky vazbě je směrování dítěte velmi snadné, někdy až příliš. (Str. 95)

U něj hledají útěchu a pomoc, kvůli němu a pro něj jsou takzvaně „hodné“.

Pokračování příspěvku

Nabídka knižních titulů z duchovní oblasti je nepřeberná a vedle nesporně kvalitních knih, které nás posunou o kus dál na naší cestě, leží spousta děl průměrných až nekvalitních. Mnohé se opájejí lacinými představami, jiné vznikají z čistě komerčních pohnutek a další nám přinesou jen spoustu zbytečností a oberou o čas.

Proto přináším pomůcku ke snadnému rozpoznání duchovního romantismu.

Jako každá snadná pomůcka, i tento klíč může vést k omylu; ne každá kniha, identifikovaná jako podezřelá, bude nutně špatná. Každý jsme na své cestě jinak daleko a to, co mně zní špatně, může být pro jiného pravda seslaná v pravou chvíli. A naopak. Zvýšená opatrnost však nemůže uškodit nikdy.

Funguje to tak, že si všímáte výskytu následujících pojmů a témat, a pokud je v textu knihy najdete, rozsvítí se vám v hlavě kontrolka „pozor“.

Pokračování příspěvku

Fascinující přehled podivností, parodií a performancí, které se dnes za umění vydávají. Doporučuji vřele! Umění už rezignovalo na krásu, um i estetično a snaží se je nahradit (pouhými) myšlenkami, ať už skutečnými, nebo jen iluzorními. Vlastně většina zajímavosti (nebo jejího předstírání) se skrývá v tom, jak jsou ty bizarnosti opletené slovy.

V rámci projektu z roku 2008 v Santa Monica Museum od Art (SMMoA) Adher rekonstruoval veškeré dočasné stěny postavené v prostoru za uplynulých deset let, během nichž proběhlo zhruba čtyřicet čtyři výstav. Místo neprůhledných bariér však umělec použil pouze opěrné kostry stěn, takže vznikl labyrint kovových mříží vytvářející dojem obrovské klece. Doprovázela jej „dokumentační místnost“, v níž se nacházely plány všech dřívějších výstav, jejichž kopie měli návštěvníci při procházení instalací k dispozici. SMMoA není sběratelskou institucí, a tudíž mu chybí kumulativní fyzická historie. Obnažením prostředků, díky nimž tato vznešená instituce funguje, připomněl projekt divákům práci, která jim umožňuje zhlédnout zdejší konvenčnější expozice – a odráží starosti manažerů a architektů, stejně tak jako umělců. (Str. 46)

Ok. Chápu. Ale je to umění? Nebo tohle (Rikrit Tiravanija):

Pokračování příspěvku

Klenby mě fascinují dlouhodobě; je to takový malý zázrak, že se ta hromada kamení udrží ve vzduchu. A co teprve když se k nim začala přidávat žebra a jejich geometrická struktura, nebo hra světla a stínu v klenbách sklípkových! Ale až po návštěvě chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře, která má čtyři druhy ohromujících kleneb, mě napadlo podívat se také po nějaké monografii. Moc jich nevyšlo, tahle je asi nejnovější – a také nejdostupnější.

Čekal jsem, že se dozvím nějakou klasifikaci kleneb, jejich ukázky, popisy, náčrtky; vysvětlení, jak klenba funguje; informace jak se klenby vlastně stavěly. Nakonec jsem dostal všechno, takže ve výsledku je kniha skvělá. Ale pokud jde o pořadí kapitol, je postavená opravdu špatně.

První kapitola, Nástin vývoje kleneb, ukazuje historický vývoj, jak ve světě, tak především u nás, od slohu románského až po konec 19. století, a pochopitelně jej bohatě ilustruje:

Pokračování příspěvku

Už je tu zas
Půlnoční mráz
Z kamene vytáhl
Nevšední zář


(19. 1. 2019)

Informační brožury z výletů se stávají mým novým koníčkem. Ale vždycky až zpětně – teprve osobní návštěva daného místa u mě probudí zájem něco si o něm přečíst, doplnit si informace a také si je připomenout.

Historie zámku a předtím hradu sahá do přelomu třináctého a čtrnáctého století, kdy velký požár města zničil rodové sídlo Benešoviců a ti začali se stavbou sídla nového. Hrad byl budován po vzoru francouzských kastelů na dobře vybraném místě, ze dvou stran obtékaném potokem s mokřinami.

Dalšími vlastníky byli Šternberkové (pohnutá historie za husitských válek) Hodějovští (první renesanční přestavby), mihl se tu Albrecht z Valdštejna, Švédové… teprve za Vrtbů přichází rozkvět – a další přestavby, tentokrát barokní.

Charakter pevnosti budova pozbyla především ubouráním věží až na dvě, které si podržely původní výšku. K rezidenci musel být také zbudován i nový důstojný přístup ukončený efektní branou umístěnou před novým přemostěním starého hradního příkopu. Na jižní straně vzniklo ucelené barokní průčelí směřující do terasové zahrady a nádvoří, které dřívě dělila hradba, bylo nyní rozděleno novým obytným křídlem. (Str. 10)

Nakonec se zámek dostal k nejznámějšímu a nejvýznamnějšímu majiteli panství, Františku Ferdinandu d'Este.

Pokračování příspěvku

Koupením této publikace získáte dvě věci v jednom balení.

1) Naprosto výborný přehled témat, příběhů a symboliky

Srozumitelný, stručný, přehledný, bohatě ozdrojovaný… podívejte se na přehled názvů kapitol:

• Úvod: Co je artušovská tradice?
• Velký král: Artuš v historii a mýtu
• Merlin a proroctví země: Vize a kouzlo v Camelotu
• Kulatý stůl: Dobrodružství v lese mysli
• Bohyně a průvodci: Morgan le Fay a ženy z Jiného světa
• Lancelot a Tristan: Pravá láska a dokonalé rytířství
• Hledání grálu: Duchovnost a hledání absolutna
• Avalon a pohádkové říše: Cesty do zemí Jiného světa
• Věčná píseň: Artuš v moderním světě

Ještě k tomu odkazování zdrojů – autor byl pečlivý, každá kniha je označena číslem:

Pokračování příspěvku

Dostal jsem teď párkrát otázku, co mám rozečteno, a pochopitelně jsem zůstal paralyzován, protože čím víc toho mám, tím hůř si na něco vzpomenu. Ale beru to jako signál udělat si zase malý seznam.

Vracím se k přemýšlení, proč je toho tolik – a vychází mi pořád kombinace nedočkavosti, zvědavosti a radosti z poznávání. Jistě v tom hraje roli i to, že většina knih jsou vzdělávací, a ty prostě nedokážu číst a aktivně přijímat dlouho, rychle mě přesytí. Zatímco když po pár stránkách přejdu na jiný obor, je to něco nového, jiného a můžu se zase něco nového dozvědět.

Celý příspěvek

Novou sbírku Tvar slunce doprovází soubor starší, See Emily Play. O tom jsem už tady ale psal, proto si dojmy z něj přečtěte v příslušném článku. Platí beze zbytku, dokonce jsem i zakládal převážně stejné verše. Při opakovaném čtení jsem ovšem objevil i další krásné momenty. Třeba tuhle chvíli zhmotněného plynutí času:

(… )
Ženy si osedlaly vlaštovky
Foukal čas Vítr se zastavil
(… , Str. 52)

(...)

Celý příspěvek

Byl jsem překvapený, když jsem si uvědomil, že jsem ještě nečetl žádnou výpravnou publikaci o dějinách umění. Pokaždé to byly přehledy nebo nějaký detail, malíř či žánr, ale nic systematického. Potřeboval jsem si zkrátka informace utřídit, dát do souvislosti a připomenout si jejich vývoj. A k tomu mi „Dějiny malířství od renesance k dnešku“ posloužily skvěle.

Začínají renesancí (což jsem kvitoval, protože prokousávat se jeskynními malbami se mi moc nechtělo) a pak plynule chronologicky pokračují přes baroko, rokoko a klasicismus, romantismus, idealismus, impresionismus, … až po abstrakci a novou figuraci. Končí tedy někdy po roce 1970 – což mi vlastně také vyhovovalo, protože na současné umění mám v zásobníku jiné publikace.

Celý příspěvek

Z praktických záležitostí loňského prosince stojí za zmínku snad jen úprava blogu pro mobilní zařízení – přidával jsem pod logo odkaz na menu, protože bez něj se občas rolovalo dost obtížně. Také jsem si na blog archivoval vybrané tweety z období leden-duben 2018.

Knih byla spousta; výborná je Jak drahá je intuice (Dan Ariely) s čtivým povídáním o tom, jak moc a proč se rozhodujeme iracionálně. Na pomezí vědy (tehdejší) a beletrie je Walden Two od B. F. Skinnera, v němž tento popularizátor behaviorismu popisuje své představy o vytváření utopické komunity. Na odpis od Dana Lyonse je naopak antiutopie; číst o rostoucím startupu plném předstírání a nesmyslů skoro bolí. Když jsme u bolesti – Do tmy od Anny Bolavé bolí hodně, v poslední době jedna z nejdivnějších knih (a nic dalšího si od ní asi nepřečtu). Konec světa tak jak ho známe (Erlend Loe) je sice také divný, ale známým dopplerovským způsobem, takže po propadáku druhého dílu uzavírá celou trilogii docela důstojně.

Celý příspěvek

Ačkoliv zápletka – mladičký uhrovitý démonolog Erik, vlastně ještě kluk, vyvolá svého prvního démona, naneštěstí se ale něco nepovedlo a místo magické bytosti se zjeví ten nejneschopnější z kouzelníků, Mák Mrakoplaš – nabízí spoustu možností a komických situací, výsledek mě neoslovil. Děj je jaksi roztříštěný. Nejdřív se objevíme někde ve střední Americe mezi uctívači krvavého boha, pak v obléhání Tróji, následně u stvořitele světů (který vypadá jako architekt planet ze Stopařova průvodce po galaxii), pak zase v pekle…

Nápadů je tu samozřejmě zase spousta, pobavilo mě Tezumánské umění modlitby:

Celý příspěvek

Vnímání křesťanství mezi nevěřícími (a dost možná i věřícími) zahrnuje širokou škálu nepochopení, včetně těch nezkreslenějších představ.

Když se jich zeptáte, zda věří v Boha, často si představí bytost, v jakou by žádný rozumný člověk nemohl uvěřit, ani kdyby se o to snažil celý týden: Starce s dlouhým bílým plnovousem (jak ho známe ze zvláštních kreseb Williama Blakea), jak sedí na obláčku a hněvivě shlíží dolů na zem, jak to tu my lidé všechno kazíme. To má ovšem dost daleko k pocitvým křesťanským úvahám a je vážně zvláštní, kolik lidí si myslí, že tohle máme na mysli my křesťané, když řekneme slovo „Bůh“. (Str. 70)

(...)

Celý příspěvek

Celý příspěvek

Petrohradský mladík dandyovských způsobů, vysokou společností protřelý, zdědil venkovský statek a k překvapení všech se na něj odstěhoval. Opustil svět přetvářky.

Poslušen lásky, lásku zpíval
a v jeho písni svítil jas,
jak v prosté dívčině dum příval,
jak dětský sen, jak luna zas,
bohyně záhad, něžných lkání,
když plyne čistou nebes plání.
Pěl loučení i těžký žal,
stesk neurčita, mlhy dál,
a romantické růže zpíval.
A zpíval dálné končiny,
kde dlouho v lůně tišiny
se do svých vlastních slzí díval.
A zpíval zvadlý žití květ,
stár téměř osmnácte let. (Hlava druhá, strofa X, Str. 40)

(...)

Celý příspěvek

Ještě potřetí jsem se ponořil do slovníku etymologických zajímavostí, ale už naposled (i kdyby nějaké pokračování vyšlo). Jednak jsem tím už začal být přesycený, jednak mám pocit, že se mění charakter příspěvků. Už nejsou tak přímočaré a poměrně často se větví – například když se u rolníka probere rovnou i sedlák, družstevník, farmář, kolchozník a kulak. Ne že by to bylo špatně, ale mně to tříštilo pozornost.

Každopádně pořád tu je hromada zajímavostí, utkvěl mi třeba původ slov pitaval, vrdlouhat (znám z Bylo nás pět), proč je název Argentina podle stříbra, když je tato země na stříbro chudá, vznik úsloví o španělské vesnici (a v Německu mají české vesnice, „böhmische Dörfer“) nebo vašnosta a spol.:

Celý příspěvek

To jsem takhle jednoho dne pustil počítač, šel na svazek připojený ze serveru… a nikam nedošel, protože svazek se v GUI tvářil šedivě a nedostupně. Pokus znovu ho připojit z commandline vyhodil access denied by server while mounting a bylo po legraci.

Podrobnější výpis z mountu

Nejprve jsem zjistil, jak zapnout trochu ukecanější mount:

Celý příspěvek