Před rokem jsem konečně prošel a zpracoval úlovky z fotopasti z roku 2022. A do své sbírky nožů jsem přidal jednu bronzovou repliku doby halštatské.

Hned čtyři studijní knihy byly věnované nějakému druhu komunikace – eseje Darrena Crowna jsou o angličtině, kniha Eriky Dhawan o neverbální komunikaci v digitálním světě, Edvard Lotko přináší Kapitoly ze současné rétoriky a online Slovník generace Z se může hodit každému.

Dvě byly o zdraví – Petr Novotný v další knize řeší, že Kdo je šťastný, je i zdravý. A Vít Samek v knize Bulbem záchranáře velmi neotřelou formou informuje o základech první pomoci.

Pokračování příspěvku

Sbírku jsem zahlédl před nějakou dobou mezi novinkami v elektronické knihovně MLP. Autorku jsem vůbec neznal, i když toho vydala docela dost a na literární a kulturní scéně se pohybuje už od sedmdesátých let. (viz Wikipedii)

Svatý jed října
(...)
sklenice z karneolu puká v prstech
Znovu si nalévám tvůj a můj život do jediné dlaně
červené kotě zatíná drápky do tmy
ještě několik hodin několik staletí
než mi bude dopřán den skutečně nový a méně zlý
Čekat na tebe v pohanské samotě svých básní
nedočkat se tě
Utopit se v krvi poezie nahá
a beze zbraně

Verše jsou bez rýmů, ale je to zase jeden z těch vzácných případů, kdy mi nechybějí, resp. kdy mě básně dokáží oslovit i tak.

Pokračování příspěvku

Úplně si nevybavuji, jak se vlastně Mrakoplaš dostal na opuštěný ostrov (možná někde v Erikovi?), každopádně je zpátky na Zeměploše a tam, kde je, je téměř spokojený. Až do chvíle, kdy si ho mágové přenesou k sobě na Neviditelnou univerzitu. Z vyvažovacího kontinentu, Achátové říše, totiž přišla důrazná prosba o zaslání Velkého máka, a protože říše disponuje nesmírným bohatstvím a milionem mužů ve zbrani, hodlá jí Lord Vetinari a tudíž i univerzita vyhovět. Mrakoplašovi snadno vysvětlí, že se tam vlastně chce vydat, protože jinak bude potrestaný za neoprávněné používání mágovských symbolů, horší bude jeho přemístění deset tisíc kilometrů daleko. Ale i to se pomocí zařízení zvaného HEX (magický počítač!) podaří a Mrakoplaš přistane v dalekém Aurientu.

Shodou okolností tam zamířil i přestárlý barbar Cohen, který s partou svých kamarádů chce udělat poslední velký tah, ukrást něco opravdu velikého…

Protože starý císař umírá, blíží se vrcholný konflikt pěti nejsilnějších rodů s favoritem lordem Hongem – a zároveň se tam objevuje jakási Rudá armáda, která žádá lehké uvolnění, lidská práva a tak podobně a nevědomky se stává figurkou v politickém taktizování.

„Poslouchejte mě chvilku, jo?“ řekl a trochu se uklidnil. „Znám lidi, kteří mluví o strádání a obětování se v zájmu všeobecnýho blaha. Ale ať mě čert vezme, jestli jsou to někdy oni! Když uslyšíte někoho křičet ‚kupředu, odvážní soudruzi!‘, stačí se rozhlídnout a zjistíte, že je schovanej za pořádně velkým kamenem a na hlavě má jedinou zaručeně šípovzdornou helmu. Rozumíte?“

Zarazil se. Revolucionáři se na něj dívali, jako kdyby právě zešílel. Hleděl do jejich mladých, dychtivých tváří a cítil se najednou velice starý.

Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít, řekla Motýl.

„Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!“

„Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Dlouho.“

Pokračování příspěvku

(srpen 2023, A4, pastelky)

Popis normalizace, tak jak dopadala na nekonformní divadelní rodinu, by byl dost nepěkné čtení – nebýt stylu vyprávění. Pohled osmileté Helenky, která je na svůj věk velmi přemýšlivá, má dobré postřehy, ale spoustě věcí nerozumí a rozumět nemůže, tomu dodává lehkost a humor. Chtě nechtě se musíte smát.

Helenka má jednak svoje starosti, jako třeba ty s tělocvikem:

Nic jinýho neumím, i když pořád chodím někam cvičit a docela mě to baví. Ale ve škole mě to nebaví vůbec. Jenom mám před každou hodinou strach, protože školní tělocvik není vymyšlenej kvůli cvičení, ale kvůli mučení tlustejch a nešikovnejch dětí. A to jsem já oboje.

Včera to se mnou vypadalo moc špatně, protože se konal sportovní den. Vyučování bylo jenom do deseti hodin a potom musela jít celá naše škola a všechny ostatní ničínský školy na ničínskej sportovní stadion běhat a skákat, protože měl Vladimír Iljič Lenin narozeniny.

nebo že by chtěla chodit s ostatními dětmi do jiskřiček:

Jenže Kačenka, tak já říkám totiž mojí mámě, jenže Kačenka taky nevěděla, proč si to ta pani družinářka udělala. Tátovi potom v kuchyni říkala, že ji uštvaly ty svině. To asi myslela Rusové nebo možná komunisti, protože Rusové a komunisti jsou svině, ale nesmí se to říkat. Ale Kačenka s Andreou Kroupovou to stejně pořád říkaj, zpívají protirusáckou písničku Už troubějí, už troubějí, na horách je Lenin a Kačenka mi nechce dovolit chodit do jiskřiček, protože jiskřičky a pionýři jsou prej malý komunisti. Tak já nevím, z naší třídy tam chodí celá třída a já bych tam taky chtěla chodit. Já už chodím na němčinu, na kreslení a do baletu, protože jsem tlustá, tak musím cvičit. Ale do jisker bych taky ještě chtěla.

Na němčinu nikdo nechodí, jenom já sama, k pani učitelce Freimanové, co mě učila loni v první třídě a pak šla do penze nebo kam. Přestala nás učit ve škole a učí teď u sebe doma jenom mě.

Pokračování příspěvku

Mimořádná publikace historiků z pardubického muzea mapuje hektické stavební období let 1882-1945.

V nich vzniklo velké množství budov, které dodnes vykreslují tvář města. Zároveň se už prosadilo urbanistické plánování, takže stavby jsou promyšlené, zapadají do rázu okolí nebo ho dotvářejí. Jako například dnešní Komerční banka, původně Anglo-československá banka:

Památková komise pro Čechy akceptovala Gočárovy plány z roku 1923, ale chtěla snížit pultovou střechu a více upozadit horní patro ve prospěch dominantní pohledové partie Zelené brány. Z toho důvodu architekt navrhl opláštění druhého patra měděným plechem a zvolil stejný materiál pro střešní krytinu, aby to korespondovalo se sousedním symbolem města. Na základě doporučení komise a přání stavebníka volil Gočár větší členitost fasády, kdy sloupy osadil stylizovanými hlavicemi a více geometricky dekoroval druhé patro. Toto řešení svým dobrozdáním podpořil také architekt sousední městské spořitelny František Roith. (Str. 205)

Na titulní fotografii k popisu stavby je to opravdu pěkně vidět – zelená střecha, nejvyšší patro navazující na bránu i další budovu:

Pokračování příspěvku

Ježek je na zahradě vítaný host. Je sice všežravec, ale dává přednost bezobratlým, což je hmyz a jeho larvy, žížaly nebo slimáci (a to se počítá!).

(Z toho také plyne, že pohádkové zobrazení s ovocem na bodlinách je hloupost, stejně jako miska mléka při pokusu o záchranu. Jako první pomoc se doporučují kočičí granule.)

Na našem území se vyskytují ježek západní a ježek východní. Jak je rozeznat píší na Wikiipedii:

• spolehlivým znakem ježka západního je typické zbarvení čelní masky (tmavé chlupy táhnoucí se od čenichu k očím, tzv. brýle), barva a uspořádání bodlin – bodliny jsou pravidelně pruhované a směřují jedním směrem, dozadu; břicho: podélná tmavá skvrna (někdy špatně viditelná);
• bodliny ježka východního jsou nepravidelně pruhované a směřují všemi směry; břicho: v mládí tmavé, ve stáří světlé – nápadná světlá náprsenka;

Pokračování příspěvku

O cyklu Pod paprsky zářícího jsem tu už psal u jeho reedice ve speciálu Kultovní komiksy z ABC, ale když vyšla kompletní monografie, nemohl jsem odolat. Obsahuje totiž nejen celý cyklus, ale i tři pozdější pokračování a Doslov, který je malou studií kompletní historie komiksů.

První příběh Příhody malého boha popisuje kmen lidí, Gron-c-chů, vývojově někde na úrovni doby kamenné, kteří obývají část Žluté planety. Pozemšťané k nim vyšlou sondu a robota, pomocí něhož je sledují:

A v další fázi projektu je začnou vzdělávat, urychlí jejich vývoj.

Pokračování příspěvku

Třetí kniha článků opět pokrývá všechny autorovy oblasti zájmu. Možná největší podíl jsou politické komentáře, je vidět, že politické dění hodně sledoval. A nejen u nás, například pod dojmem Clintonovy sexuální aféry přichází s revolučním řešením:

Obyvatelé USA jsou zřejmě podobně jako obyvatelé Česka (a i jinde) přesvědčeni, že někdo tak vznešený jako president by žádný pohlavní život mít neměl (čtvrtstoleté manželství se realisticky už za pohlavní život nepovažuje), neb sex je politováníhodná, trapná, přízemní činnost s důstojenstvím úřadu presidentů zřejmě neslučitelná.

Nu, snad by se to dalo vyřešit tím, že by se každý uchazeč o presidentský úřad musel dát vykastrovat. Ostatně by bylo dobré tento požadavek rozšířit na obsazování všech důležitých státních funkcí. Alespoň by se povznesla veřejná mravnost a současně by přestaly neustálé rvačky o křesla, neb by inteligentní uchazeči zaváhali, zda je opravdu lepší holub na střeše než brabec v kalhotách.

Co však když moralisté a puritáni příjdou posléze i s názorem, že nedůstojno presidentů je i žrát, chlastat, srát a chcát? Kde se potom nějací presidenti seženou? Jak dlouho vydrží president jen na kapačce? Nu, alespoň se dostane demokraticky na větší počet uchazečů. Předpokládám, že i za takových stížených podmínek se najde více než dost nadšenců ochotných se obětovat pro svůj lid. A zbylá populace bude se tím pádem stávat postupně o něco normálnější.

Takové puritánské politické tendence mně nesporně nahrávají. Má naděje na nominaci do významné veřejné funkce zajisté podstatně stoupne, budu-li se moci vykázat lékařským potvrzením, o již totální impotenci. Akorát není mně ještě jasné, zda mé politické preference ještě stoupnou, až začnu dělat pod sebe, však počkáme si a uvidíme. (Str. 120)

I nadále konzistentně prosazuje racionalismus a nebojí se zarýt i do univerzálního volebního práva (tady připomínám své zkoumání, jestli někde existuje způsobilostně omezené volební právo).

Pokračování příspěvku

Pozdrav z pralesa.
(22. 10. 2023)

Život v klášteře v portugalských horách je těžký; zima je dlouhá, vesničané tvrdí a kraj chudý. Knihovník Berenger, který zároveň musí zaskakovat za ochrnutého bratra léčitele a chodí sbírat bylinky po celém okolí, o tom ví svoje. Alespoň že už jsou cítit náznaky blížícího se jara a tak se mu jde se zprávou od převora pro správce bízkého hradu Castro Laboreiro veseleji. Ovšem jen do chvíle, než mu vesničan řekne zprávu o vraždě poustevníka Jakuba. Tím začínají události, při nichž se vynořuje tajemná a tajená minulost mnoha mnichů včetně Berengera, vražd přibývá a a vše vyvrcholí až apokalypticky.

Historická detektivka, zasazená do kláštera v horách ve čtrnáctém století, vypadala jako pěkná variace na vyhlášené Jméno růže Umberta Eca. To jsem ale netušil, že je inspirovaná tak moc – knihovník a knihy, jméno Berenger, inkvizitor, benediktýni, františkáni a jejich boj o uznání, postupné vraždy… Když už jsem u negativ, ještě jsem postřehl nějaké věcné chyby – na krku určitě nezela „jizva“, ale „rána“ (Str. 119) a zrezivělý zvon se mi také nezdá, že by předchozí klášter měl zvon ze železa a ne ze zvonoviny? A elegantní zakončení, kdy sepsaná kronika bratra Františka je spláchnutá povodní, a tedy vše je marnost, naráží na skutečnost, že my tu kroniku právě čteme.

Celý příspěvek

Podivná slova v názvu, jejichž očima Václava Havla vidíme, jsou postavy z jeho her. Puzuk je stroj, který toho spoustu ví, ale občas se porouchá a pak blábolí nesmysly, pižďuch zlomyslný skřítek (tady je to ale spíš trochu podlézavý úředníček) a nakyslík – tak Havel říkal lidem, kteří jen rýpou, posmívají se, jsou nejchytřejší, ale moc toho neudělají.

Pohled těchto pomocníků však není nijak stěžejní, vystupují v ilustracích a dodávají krátké pohledy, hlavní je text kapitol. Ty procházejí jednotlivé etapy života – dětství a bohatství rodiny, příchod komunistů, zabavení majetku a pád, nástup do učení a večerní škola pro pracující, seznámení s Olgou, vojna a divadelní kroužek, dramaturgie a psaní her. Postupně se dostával víc a víc ke středu dění, v roce 1967 vystoupil na sjezdu spisovatelů. Pak už se dějiny rozjely naplno, rok 1968, uvolnění, svoboda – a tanky a okupace. Protesty, marný boj, Havel na rok nastupuje jako dělník do pivovaru. Za svoje snahy něco ovlivnit je čím dál více pronásledován tajnou policí, po publikaci Charty 77 už perzekuce propukla naplno. A tak by se dalo pokračovat, vězení, pád železné opony, revoluce, prezident… opravdu dramatický život.

Celý příspěvek

Zaktualizoval jsem nedávno Matomo bez jediného zásahu, a tak jsem se odvážně pustil i do FreshRSS. Návod mám, tu jednu úpravu zopakovat zvládnu… tak hurá do aktualizace na 1.21.1.

A hned hláška, kterou neznám!

Celý příspěvek

Knihu tvoří vyprávění epizod a událostí, které navazují volně a spíš chronologicky, je to taková kronika. Vypravěč mluví o sobě, svém otčímovi alkoholiku Béďovi, jeho příteli sochaři Fáberovi, ale především o tom, co prováděli jako trojice svérázných kamarádů.

No, zkusím vám představit svý kámoše. Myslím tím hlavní dva. Totiž Honzu Břečku, kterýmu se říkalo zásadně příjmením („Drž hubu, Břečko!“), a hluchoněmýho Víťu (tomu ste o držení huby říkat nemuseli). Vydával prapodivný zvuky, kterejm sme se za nějakou dobu naučili rozumět. Honza Břečka se mnou chodil do třídy (spíš nechodil, stejně jako já) a byli sme jako bratři, i když naši rodiče se navzájem v lásce moc neměli. Viděli neradi, že se spolu taháme, ale nikdy se neodvážili nám v tom zabránit. Hlavně paní Břečková se chovala zvláštně. „Honzíku! Máš tu návštěvu!“ Chápete to? Já přídu za kámošem, kterej žije o patro vejš už nejmíň deset let, a ona: „Návštěvu!“ No nic… Hluchoněmej Víťa bydlel přes ulici a jednou před mnoha lety nás s Břečkou zmlátil tak, že sme zůstali ležet na chodníku a nemohli se pohnout. A on stál tenkrát nad náma (byl skoro dva metry vysokej a měl strašnou sílu) a dělal to svoje „Hů, hů!“, protože na nás byl vážně nasranej, ale když viděl, že sme úplně vyřízený, tak dostal strach a začal si nás udobřovat. Pleskal nás po tvářích, smál se na nás a snažil se o „Hů, hů“, který by znělo přátelsky.

(...)

Celý příspěvek

Anotace a ohlasy slibovaly mimořádné informace a hluboké porozumění apokryfnímu evangeliu podle Máří Magdaleny (viz Wikipedii), takže jsem na ně dal a knihu si pořídil. Očekával jsem, že se v ní najde jednak celé evangelium, jednak jeho výklad – ale kniha je postavená jinak. Kousky texty, zejména zmínky o jednotlivých mocnostech, jsou spíše startovní můstek pro popis toho, jak autorka postupovala na své duchovní cestě. Jak se vyrovnávala s traumatem, jak cítila spřízněnost s Marií Magdalenou.

Písnička skončila a hned začala nová. Hlas, který zbožňuji, Krishna Das. Hlas, který mě vrací do doby, kdy jsem se poprvé zamilovala do jógy, na teologické škole, když jsem studovala božské ženství, tantru, Isis a nalézala Mariino evangelium, a přitom jsem začínala chápat, že bez ohledu na to, kolik posvátných textů jsem přečetla, se nikdy nenaučím víc, než když jsem schopna být plně přítomná ve svém těle. (Str. 250)

(...)

Celý příspěvek

(červenec 2014, A4, pastelka)

Celý příspěvek

Dvojice knihomolů, kreslířka Hanka Grehová a scénárista Lukáš „Medojed“ Jakeš se sešla při tvorbě komiksových stripů – jak jinak než o knihách, čtení a jiných knihomolech. Formát je čtvercový, předpokládám kvůli primární platformě (Instagram), většinou rozdělený do čtyř stejných okének.

Protože se v nich střídá několik postav mladých (až na jednu výjimku) čtenářů, má každá v úvodní části svůj medailonek:

Celý příspěvek

Před pár lety jsem četl tenkou brožurku, vysvětlující co je špatně na marxismu a jeho následovnících (Sázka na kulhavého koně). Vadila mi na ní ale malá systematičnost, střídání pojmů i teorie s praxí. Zkusil jsem vyhledávat další studie a našel tento soubor. Zahrnuje čtrnáct výkladů významných sociologů, filozofů a jiných myslitelů. Díky tomu ukazuje opravdu široký přehled, protože každý z nich se pochopitelně soustředil na jiné problémy nebo logické chyby.

Například Bocheński napadá jeho deklarovanou vědeckost:

Celý příspěvek

Minulý srpen jsem na základě pořízených fotek napsal článek o jepicích (jsou mnohem větší, než jsem si myslel) a o bejlomorce bukové. Také jsem si zazálohoval pátou část tweetů z roku 2022.

Celý příspěvek

Kniha geologa a paleontologa Václava Zieglera je koncipovaná jako příběh jedněch prázdnin, plných výletů za poznáním. Podniká je děda se svými vnoučaty; autor vydatně čerpá ze svých zkušeností odborných i rodinných – sám má vnoučat devět, z nichž tři se o přírodu intenzivně zajímají. O odborných zkušenostech nemluvě – vydal více než 150 vědeckých publikací a 650 populárních článků v novinách a časopisech.

Na svých cestách zhlédnou ty největší zajímavosti, dozví se o geologických procesech, nasbírají řadu minerálů, navštíví několik odborníků, se kterými se děda zná, a ve svém „stroji času“ projedou hlavní geologické epochy. Každý výlet je bohatě ilustrovaný fotkami míst, nálezů nebo kresbami:

Celý příspěvek