Speciál časopisu Válka Revue vyšel v únoru 2023, zhruba po roce války na Ukrajině. Tehdy jsem si ho koupil, ale neměl jsem úplně sílu ho otevřít. Ten zpupný a šílený útok Ruska mě dlouho deprimoval. Speciál jsem si přečetl až teď, trochu jako návaznost na Velkou obrazovou encyklopedii zbraní od Iana V. Hogga a doplnění informací o moderních zbraních – ale nejen to.
Časopis je hodně pestrý; samozřejmě představuje zbraně:
Před rokem jsem si udělal cvičení se snahou obnovit smazané soubory na EXT4 pomocí PhotoRec. Obnovil jsem jich hromadu, snad všechny – kromě toho, který jsem potřeboval. Ale to už se tak stává. Také jsem si archivoval příspěvky z Mastodonu 2024 (část 5). A ukázal jsem možná až zbytečně velký nůž Haller karambit 83562.
Jako doplnění ke Spalovači mrtvol jsem si přečetl diplomku Šimona Plašila Pojetí buddhismu ve Spalovači mrtvol v knižním a filmovém zpracování. Psychologie pro každý den Jana Urbana vypadala velmi slibně, bohužel forma z ní udělala nečekanou nudu. Také jsem zkusil
Atlas našich hornin Richarda Jana Honse, jestli náhodou po letech nepochopím krásu hornin. Nepochopil. Ale kniha je nádherně udělaná. Další publikace Jasmíny Houdek a Pavla Houdka To byl jen vtip se od sebeobrany fyzické posouvá ke komunikaci a obraně před mikroagresí, sexismem apod. Velmi užitečné.
Obrovská životopisná studie Hermann Hesse od Heimo Schwilka je i v tom rozsahu velmi čtivá a pokud je Hesse váš oblíbený autor, určitě neváhejte.
Tomáš Holý byl slavná dětská filmová hvězda; kdo by neznal filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny nebo sérii filmů s hajným Strakou a jeho vnukem (Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem). Měl nesporný talent – svůj humor a rošťáctví ale nehrál, často po natáčení bavil celý štáb. Herectvím se nicméně živit nechtěl a ve třinácti letech kariéru ukončil, ještě dotočil nasmlouvané filmy. Později se věnoval westernovému ježdění. Po gymnáziu pokračoval studiem práv, až do své tragické smrti krátce před dvaadvacátými narozeninami.
Jeho spolužák a blízký přítel byl Ota Kars, který v roce 2017 vydal Holého biografii a ještě o pár let později tento komiks. Pojetí je trochu jiné, nesnaží se o klasickou biografii, soustředí se na to, jaký Tomáš Holý byl, jak na něj nahlíželi spolužáci. Velmi významná je také role jeho maminky Marie. Ale zdaleka nejvíc prostoru má dospívání Karse a Holého, jejich příhody, blázniviny i životní očekávání.
Kresba Kristýny Plíhalové střídá několik stylů; nejvěrnější jsou barevné záběry z filmů:
Zámek ve Zruči nad Sázavou má dlouhou historii a zároveň je po posledních přestavbách mimořádně malebný, skutečný „klenot pozdního romantismu“.
Dějiny zámku jsou spojeny především s rody Kolowratů a Schebků. Kolowratové drželi panství od roku 1334 více než dvě století; Schebkové se stali posledními významnými majiteli před zestátněním v roce 1948.
Novodobé dějiny pro mě byly nejzajímavější – nejprve zámek koupil a rekonstruoval novinář a politik Jan Stanislav Skrejšovský, nákladné opravy i další okolnosti ho ale přivedly na mizinu, zámek propadl bance, která ho pak prodala Janu Schebkovi, přezdívanému Král železnic. Jeho syn Adolf, který už přijal titul barona, zadal architektovi Janu Vejrychovi přestavbu a tehdy získal zámek svou dnešní historizující, novogotickou podobu.
Knihu jsem si koupil v podstatě jen díky názvu a po letmé kontrole hodnocení na Databázi knih, kde má přes 80 %. Očekávání přitom předčila výrazně. Během čtení jsem několikrát vyprskl a dvakrát se rozesmál nahlas. Ale přestože je pratchettovsky vtipná, je to zároveň čtivý příběh.
Hlavními hrdiny jsou trpaslíci, sehrané komando, specializované na čištění kobek, labyrintů a podobných kouzelnými pastmi posetých míst. Říkají si Kobkanýři, mají několik týmů – odpasťovací, akviziční (to je také vtipné, jde o akvizici majetku – trpaslíci kobky zkrátka vybílí). K aktuální výpravě do hrobky nemrtvého čaroděje Alahama se na základě rozkazu přidá Durham, nezkušené nemehlo, ale s dobrým postřehem a bystrým myšlením.
Durham dorazil ke karavaně přesně na čas. Jako obvykle, přesně tak, jak to do něj namlátil jeho adoptivní otec. Vždycky mu říkával: „Když nejsi tam, kde máš být, tak se věci, co se ti maj stát, stanou místo toho někomu jinýmu.“
Zkušenosti sice Durhama ujistily, že u spousty z těch věcí je lepší, když se stanou někomu jinému, ale i tak stále chodil včas. Zvlášť v tomto případě se svým otcem souhlasil. Byla to příležitost, první za mnoho let, a neměl v úmyslu o ni přijít jen proto, že by zaspal.
Celý jeho život je tak trochu omyl, stejně jako ten rozkaz. Podle všeho patřil strážci královského pokladu jménem Dorham. Ale na vysvětlování už je pozdě, ostatně rozkaz zněl jasně.
Krátce po Trumpově tlaku na převzetí kontroly nad Grónskem vydal Petr Koubský další ze svých fenomenálních přehledů historie. Po dějinách Ukrajiny, Ruska a konfliktu mezi Izraelem a Gazou jsou to Dějiny Grónska
. Slovo fenomenální používám záměrně – autor totiž píše nesmírně čtivě, i ta nejsložitější témata dokáže shrnout a formulovat srozumitelně, zároveň vypráví s nadhledem a volí taková slova a formulace, že má text i literární kvality. Je to zkrátka radost číst i když jde o téma, které vás nijak zvlášť nezajímá.
V řadě kapitol kniha mapuje lidské osídlení Grónska od prvních migrací přes příchod Norů a Vikingů až k moderním dějinám ostrova. Při svém výkladu sleduje nejen historii a geografii, ale také ukazuje, jak si různé kultury v tomto prostředí vedly a proč některé strategie přežití fungovaly lépe než jiné. Grónsko svou extrémní polohou a prostředím skutečně testuje limity, ony Krajní možnosti civilizace
, jak zní podtitul knihy.
Potkat přes den střevlíka kožitého je poměrně vzácné, je to noční tvor.
Když na něj ale narazíte, určitě ho nepřehlédnete – je totiž velký až 4 cm, patří k největším střevlíkům vůbec. Krovky má nepravidelně zvrásněné, mohou připomínat hrubou kůži, což mu dalo české jméno (a latinské také, to coriaceus ve jméně Carabus coriaceus znamená kožovitý).
Souhvězdí Kentaura je třetí díl volné trilogie (po Polární záři a Skrytých dimenzích). Dá se samozřejmě číst samostatně a bude fungovat, ale podrobná znalost se rozhodně hodí. I když, přiznávám, i mě paměť trochu zradila. Kdo byli rodiče Emmy Kaplanové, jsem pochopil až postupně, přitom to příjmení bylo jasné vodítko. Vlastně jsem znal i Žraloka, neuvěřitelného pilota se zvláštním kuřetem. Jen jsem ho po třiceti letech nepoznal.
Hlavní dějové linie jsou dvě. První se odehrává na kolonizační lodi Daidalos, která se roku 2074, po dvaceti letech cesty, konečně blíží ke svému cíli v soustavě Alfy Centauri. Vedoucí technik Theo Martin řeší divné výsledky z detektorů, nevysvětlitelné poruchy a sabotáže.
Gravitační přístroj ukazuje několik hmotných bodů v soustavě Alfy, které se nedaří ztotožnit s žádnou viditelnou planetkou, asteroidem nebo jiným materiálním objektem. Detektor infračerveného záření na daných místech ukazuje jen černočernou prázdnotu.
Jinými slovy, gravitace naznačuje, že jsou v soustavě Alfy nějaké neidentifikované hmotné objekty. Vizuál a infračervené záření tvrdí, že tam nejsou.
A astronomové jsou samozřejmě naštvaní a házejí vinu na nás. Prý neděláme pořádně svou práci a přístroje nefungují, jak by měly.
V něčem mají určitě pravdu.
Jen minulý týden došlo k pěti podezřelým výpadkům na teleskopech, a čidla infračerveného záření, ta klíčová, jedno po druhém tvrdošíjně selhávala rychleji, než je moji technici stačili nahrazovat novými.
Druhou linii tvoří pátrání Emmy Kaplanové na Webbově stanici – vyšetřuje smrt vědce pracujícího na mezihvězdné Bráně (projekt UniversalGate), kromě toho má ještě tajný úkol od Mosadu.
Kniha o rozměrech 21 x 29,5 cm přináší více než 200 historických snímků ze života v Protektorátu Čechy a Morava. Zachycují zlomové události od počátku okupace přes atentát na Heydricha až po popravu K. H. Franka po válce, ale také každodenní život, kulturu a zábavu.
Na každé dvoustránce jsou dvě větší fotografie nahoře a dvě menší po stranách. Zbytek prostoru vyplňuje doprovodný text Karla Sýse. Karel Sýs patřil k básnické generaci Pětatřicátníků (spolu s Jiřím Žáčkem, například), vedle básnické a literární tvorby se i politicky angažoval. V normalizačním literárním provozu patřil k vlivným postavám. Tento komentář je laděn autobiograficky a vzpomínkově, zprostředkovává vyprávění z rodiny i z médií.
Dva nalezenci pod motýlími květy. Vypadají dost omámeně, možná to přehnali s nektarem…

(5. 7. 2025)
Flashmob na Hlaváku v Praze. A navíc s Karavanou mraků, geniální (objevil jsem až teď).
(8.5.2025)
Tak skácelovská čtyřverší - a přitom tak jiná, s jinými a moderními tématy.
červená světla na polňačkách duše:
když někdo jede, jenom od nás pryč.
a když už někdo třeba i k nám kluše,
má sluchátka a na provázku klíč. (Str. 15)
Že je pohyb zdravý a potřebný, o tom asi nikdo nepochybuje. Ale propojení lidské mysli a pohybu, které Caroline Williamsová čtenářům ukazuje, je úplně jiná úroveň. Začíná už od samotného mozku a vědomí; nervová soustava se podle autorky vyvinula především proto, aby organismus uměl účelně jednat a pohybovat se v okolním prostředí, a toto propojení je v ní stále přítomné.
Lidský způsob lovu je zkrátka také odborná ne-fyzická práce, která zahrnuje vystopování a přechytračení kořisti a předvídání jejího dalšího pohybu, přičemž je potřeba spolupracovat, hlídat si čas, vyhýbat se nebezpečí a pamatovat si cestu domů. Úspěšný sběr zase předpokládá, že si jedinec pamatuje, kde najde kvalitní potravu, a zvládá se ubránit jiným zvířatům, která jej při tom chtějí ulovit, případně mu jeho nalezenou potravu ukrást. Proto je základním biologickým předpokladem člověka být na nohou, pohybovat se a myslet zároveň. Pokud tak nečiníme, náš mozek se logicky rozhodne uspořit energii tím, že sníží mozkovou kapacitu. Dobrou zprávou naopak je, že pokud se zvedneme a pohybujeme, náš mozek zpozorní a začne se znovu učit. (Str. 40)
(...)
Zkuste si představit, jak fantastické možnosti byste získali s kouzelnou křídou, jejíž obrázky dokáží ožít. Byť jen na omezenou dobu. Právě tohle se stane dvěma žákům třetí třídy, Barboře, které se říká Barčulín, a Eduardovi zvanému Edulín. Křídu jim dá jejich společný dědeček; obě děti jsou totiž nejen dobří kamarádi, ale také bratranec a sestřenice.
„Poprosíme dědečka o křídu,“ napadlo Barčulína. „Všimla jsem si, že jich má doma plné krabičky.“ A byla to pravda, protože dědeček býval učitelem v dobách, kdy se ve škole ještě psalo bílými křídami na černou tabuli. Dnes se píše černými fixami na bílou tabuli a dědečkovy křídy jsou dobré už jen na kreslení po chodníku. (Str. 11)
(...)
Když se podíváte na obálku, která vypadá jako sestavená z kreslených „fotografií“ a používá titulky jako „Papa, to bolí! Hemingway napadá kritiky“ nebo „Malá žena, velký zlozvyk! Opiová závislost Louisy May“, je jasné, že kniha napodobuje formu bulvárních časopisů. Přiznává to otevřeně, zároveň ale bulvárnost paroduje – už jenom tím, že místo fotek má (podařené) karikatury od Maria Zuccy.
Uvnitř najdete 41 medailonků spisovatelů seřazených chronologicky, Shakespearem počínaje a Thomasem Pynchonem konče. Každý začíná stránkou souhrnných informací – datum narození a úmrtí, národnost, astrologické znamení, hlavní díla, současníci a soupeři, literární styl a moudrý výrok. A také průkazová „fotografie“.
(...)Čistě pro srovnání, jestli se to moje multičtenářství zlepšuje, se po třech letech vracím k seznamu. A ten minulý aktualizuji o odkazy na články.
(...)
V anotacích a recenzích stálo, že svým předchozím autobiografickým románem Pod dekou Craig Thompson pozměnil pravidla žánru, že komiks byl pro nakladatele tak atraktivní, že ho vydal rovnou jako knihu (aniž by předtím vycházel v časopisech), a že se v nejnovějším díle Ženšenové kořeny vrací zpátky ke svému dětství. Takže jsem ho zkusil – a nestačil žasnout.
Především, výtvarný projev je mimořádně hutný, používá detailní kresbu a každá stránka je vizuální hostina:
(...)
Ačkoliv se na první pohled zdá, že kniha pojímá chataření zeširoka a multioborově, její těžiště je v moderní architektuře (a kdo by to přehlédl, tomu napoví podtitul architektura za branou každodennosti
) a ostatní kapitoly jsou spíš podpůrné.
První část Úvod je obecná. Začíná kapitolou „Na chalupu!“ Radka Váni, který vedle vzpomínek na vlastní chatařské zážitky vysvětluje motivaci a pojetí knihy:
(...)
Michael Bradshaw je učitel zeměpisu. Svoji práci má rád a žáci ho vcelku respektují. V osobním životě je na tom hůř: manželství se rozpadlo, žije odděleně a v bytě plném vzpomínek se nedokáže pohnout z místa. Kolegyně a zároveň kamarádka Cleo se ho trochu snaží vyburcovat, a když se dozví o jeho další pěší výpravě, udělá z ní společný výlet pro několik přátel.
„V pátek nemůžu. Brzy vstávám.“
(...)
„Osamělá procházka?“
„Ano, odjíždím na pár dnů.“
„Dobře. Co kdybychom jeli s tebou?“
„To ne,“ zasmál se.
„Nešla bych v těchhle příšerných botkách. A tvých odporných sendvičů bychom se ani nedotkli –“
„Prostě jsem rád sám.“
„V pořádku, půjdeme ti v patách. Konverzovat budeme tak, že ti budeme křičet do zad. Pozveme další lidi!“
„Ještě se na to necítím.“
„Řekla bych, že jo.“
Bear Grylls je jeden z nejznámějších televizních specialistů na přežití v přírodě, možná ho znáte z jeho úspěšných seriálů „Muž versus divočina“ nebo „Jak přežít“. Předvádí v nich dovednosti a znalosti potřebné v těch nejtěžších podmínkách a je to fantastická show.
To ale ani zdaleka není všechno, co zažil a podnikl. Jako voják se dostal ke speciálním jednotkám SAS, kde sloužil jako výsadkář, později podnikal expedice a získával peníze pro dětskou charitu, také zdolal Everest, na paralaglidu přeletěl přes Himálaj a také napsal přes sto knih pro děti i dospělé.
(...)Knižní blog píšu přes dvacet let a po většinu doby jsem databáze knih více či méně ignoroval. Sám se nesocializuji, žádné výzvy, sdílení a další komunitní funkce nepotřebuji a ke komentování přečtených knih mám přece ten blog.
(...)
Soubor sedmi povídek se odehrává ve světě, který svým pojetím zhruba odpovídá našemu středověku, ovšem obohacenému o nadpřirozené postavy. Objeví se tu vlkodlak, ghůl, dveře mezi světy, strážní duchové a další. Všechny povídky spojuje postava královského inkvizitora, rytíře Neklena z Dernic. Ten se ale na rozdíl od skutečné inkvizice i běžných vyšetřovatelů soustředí na pečlivý sběr informací, osobní ohledání a striktně rozumové úvahy a dedukce. Metodou se velmi podobá Sherlocku Holmesovi.
Řešení případů většinou ukazuje, že za domnělými zázraky, čarodějnictvím nebo útoky bytostí jsou ve skutečnosti lidské předsudky a lži, závist, zloba a touha po majetku. Ale díky oněm přesahům do nadpřirozena má vyšetřování příjemné napětí, čtenář tuší nebo ví, že tam přece jen něco takového je a hledá, jak se k tomu inkvizitor postaví. Zda to rozpozná, vysvětlí, nebo přijme jako součást světa.
(...)
Autorka zaznamenávala své úvahy během roku života u potoka Tinker Creek ve Virginii.
Žiju u potoka Tinker Creek, který protéká údolím v Blue Ridge ve Virginii. Můj dům je k němu přilepen jako škeble mořského korýše ke skále, jako by tu byl ukotven. Ráda o něm uvažuji jako o poustevně. V angličtině totiž pro poustevníka a jeho malý příbytek, kterým obvykle byla jednoduchá chatrč nalepená na stěně kostela, existuje podobné slovo jako pro kotvu. Můj domek u potoka Tinker Creek je pro mě také takové kotviště. Drží mě přikotvenu ke skalnatému dnu potoka, bezpečně uprostřed proudu vody a proti proudu světla, které se rozlévá po hladině. Je to dobré místo pro život. Dá se tu přemýšlet o tolika věcech. (Str. 10)
(...)
Před rokem v srpnu jsem archivoval čtvrtou část mastodoních tootů z roku 2024 a vrhl se do přeinstalování serveru na distribuci Fedora. To byl docela masakr, stálo mě to prakticky celý den. A také jsem psal o otakárku fenyklovém, kterého se mi povedlo na zahradě vyfotit.
(...)
Osmá kniha sebraných Garfieldových stripů obsahuje stripy z období mezi 21. 3. 1983 a 23. 10. téhož roku. Témata jsou převážně klasická – Garfieldova lenost, žravost (a útoky na ledničku), tyranizování Odieho i Jona.
Ale jsou tu dvě výrazné oblasti – jednak řada s Arlenou:
(...)
Po zklamání z knihy Jeremyho Blacka Zbraně, které změnily svět jsem hledal nějakou lepší encyklopedii, která je čtivější a hlavně lépe vysvětluje samotné zbraně a jejich mechanismy. Tahle z hodnocení vycházela nejlépe, bohužel však už dávno není k dostání jinde než v antikvariátech. Vydaná je v roce 1996. To je také její jediná nevýhoda – chybí jí nejmodernější zbraně, drony, digitalizace, vývoj posledních třiceti let.
Jinak je bezchybná. Chronologicky prochází vývoj zbraní, problémy, které se v daném období řešily, návazné objevy a další generace. Kupříkladu střelný prach – ten původní, čistá směs látek, se při přenosu protřásal a těžší komponenty (síra a ledek) se usazovaly dole, zatímco dřevěné uhlí zůstávalo na povrchu. Takový prach fungoval špatně a střelec ho musel pokaždé promíchat.
(...)
Do lázní Görbersdorf v tehdejším německém Slezsku, dnešním Sokołowsku, přijíždí v září 1913 mladý student vodovodního a kanalizačního inženýrství ze Lvova. Jmenuje se Mieczysław Wojnicz, povahou je velmi jemný, citlivý, zajímá se o rostliny, přírodu, také o místní jídla – a má tuberkulózu.
Protože bydlení přímo v „kurhausu“ je příliš drahé a navíc tam není místo, bydlí v „penzionu pro pány“, odkud na léčebné procedury dochází. V penzionu je pestrá směsice mužů z různých koutů střední Evropy, kteří hojně debatují o politice, umění, náboženství – ale jejich debaty se prakticky pokaždé stočí k ženám.
(...)