Jednoho srpnového dne se jednatřicetiletý učitel Džunpei Niki vypravil na dlouhý výlet. Byla to trochu vzpoura, s přítelkyní si nerozuměl, život ho ubíjel:
Lhal by, kdyby řekl, že s tamtou k sobě vůbec necítili lásku. Byl však mezi nimi takový zvláštní vztah, že se o sobě ujišťovali pouze vzájemným shazováním. Když například řekl, že podstatou manželství je vlastně něco jako zúrodňování neobdělané půdy, odpověděla bezdůvodně nakvašeně, že naopak je to spíš přístavba k příliš těsnému domu. Kdyby byl řekl právě tohle, nejspíš by zase dala opačnou odpověď. Tato neúnavně opakovaná hra na houpačku trvala už celé dva roky a čtyři měsíce. Nedá se ani tak říci, že už vyprchala prvotní vášeň, spíš si příliš zidealizovali svou vřelost a v důsledku k sobě přimrzli.
Proto jí zničehonic napsal dopis, že se vydává sám na cestu a úmyslně jí nesděluje svůj cíl. Tajemnost jeho dovolené, jež tak zabrala u jeho kolegů, určitě nemohla zůstat bez účinku ani na ni. A ten dopis s napsanou adresou a nalepenou známkou nechal nakonec docela hloupě ležet na stole.
Ale hlavně to byla výprava za zvláštním hmyzem. Džunpei jako amatérský entomolog touží po objevu nového druhu, ke kterému by mohl připojit své jméno, a největší variabilita je u tvorů žijících v písku. Proto putuje několik hodin vlakem až do zapomenuté vesnice u moře a krajiny plné písečných přesypů.
Strana obrácená k moři a ovívaná monsúnem měla obvyklý charakter strmě naváté duny, na jejíchž trochu mírněji zvlněných částech rostly řídké trsy úzkolistých travin. Když se pak otočil směrem k vesnici, spatřil tam v několika řadách, směřujících téměř od samého hřebene duny ke středu vesnice, veliké hluboké jámy, takže to připomínalo rozříznutý včelí plást. Vypadalo to, jako kdyby se vesnice zahryzla do písečné duny. Nebo také, jako by se duna vrhla na vesnici. Tak či tak, byl to vzrušující a znepokojivý pohled.
Hledá a sbírá až do večera a pak požádá o nocleh; vesničané jsou nejdřív podezřívaví, ale když pochopí, že to není žádný vyšetřovatel, ochotně ho zavedou k jednomu domu, resp. jedné jámě. Tam ho nechají slézt po provazovém žebříku. Ubytování nic moc, ale hostitelka je sympatická žena a z hosta má opravdu radost.
Knihu jsem ze zásobníku vylovil kvůli jiné (Jaroslav Peregrin: Co je nového v logice). Došlo mi totiž, že abych pochopil novinky, chtě nechtě si musím když ne nastudovat, tak alespoň přiblížit základy. A na to je Sousedíkova publikace přímo určená.
Řadu formalismů, s nimiž se studující setkává v běžných učebnicích logiky, jsem omezil na nejnutnější. Položil jsem naproti tomu důraz na seznámení čtenáře s historickým vývojem logiky. Šlo mi o to, aby se studující stal svědkem vzniku hlavních logických soustav, pochopil podněty, které vedly k jejich rozvoji, a tak postupně dospěl až k porozumění základům dnešní formální logiky. (Str. 9)
Ne že by tam i tak nezbylo formalismů dost, ale díky postupnému výkladu základní principy a myšlenky zachytíte. Rozdělená je do čtyř kapitol.
Základní pojmy popisuje předmět formální logiky, vysvětlí proč „formální“, dotkne se sémiotiky a vztahu vyplývání.
(listopad 2009, A4, pastelka)
Aktualizace 15. 3. 2025: obrázek ve větším rozlišení.
Když Caesar propouští a obdarovává legionáře, doslechne se, že jeden z nich ho pomlouval – a tak se mu pomstí a „daruje“ mu vesnici Asterixe a Obelixe. Legionář ji obratem propije u hostinského, který se na své nové panství vypraví. Teprve na místě zjistí, jak se věci mají.
Galové mu dovolí zůstat, ale přítomnost cizince postupně vede k hádkám a vyústí až k volbám náčelníka.
Otvírákovy poznámky k dílu 21: Dárek od Caesara.
Aneb
Proč některé týmy drží pohromadě a jiné se rozpadají
. Celá kniha je o leadershipu a vytváření bezpečného prostředí, které podporuje spolupráci a důvěru. Vytváří „kruh bezpečí“, na který se mohou lidé spolehnout, kam patří a který chtějí udržovat.
Jakmile zase přišly lepší časy, dovolenkový program byl ukončen a příspěvky na důchodové spoření, které společnost přestala v těžkých časech platit, byly nejen obnoveny, ale zpětně splaceny až po začátek těžkého období. Výsledek byl ohromující. Vůdci splnili svou antropologickou povinnost alf – chránit kmen – a na oplátku lidé tuto ochranu splácejí intenzivní loajalitou a chtějí dělat vše, co mohou, aby společnosti pomohli. Pokud někdo z Barry-Wehmiller odchází, téměř nikdy to není kvůli lépe placenému zaměstnání.
Díky bezpečí, které silný kmen svým členům poskytuje, je skupina lidských bytostí silnější a vybavenější čelit nebezpečím a nejistotám vnějšího světa. Důvod, proč si dobří vůdci vedou v těžkých časech dobře, je zřejmý. Jejich lidé dobrovolně nasazují svou krev, pot a slzy, aby kmen nebo společnost posunuli dopředu a posílili. Činí tak ne proto, že musejí… ale proto, že chtějí. A ve výsledku silnější kmen – silnější firma – může více lidem po delší dobu zaručit větší pocit bezpečí a ochrany. Naopak strach může ublížit právě inovaci a pokroku, kterých se tolik šéfů firem snaží reorganizacemi dosáhnout.
Být lídrem znamená sloužit svému týmu, obětovat svoje výhody pro dobro ostatních. To demonstruje i název knihy, který je odvozený od zvyku v Námořní pěchotě Spojených států – mariňáci ve velitelském postavení jedí poslední, až když je obsloužena většina mužstva.
Na řadě konkrétních příkladů firem a lídrů se skvělou kulturou, i takových, kteří dokázali v krátké době kulturu, důvěru i firmu zničit, autor ukazuje základní principy.
Luxusní výběr toho nejzajímavějšího o kreativitě na blogu Těsně vedle.
Pomáhá kreativitě alkohol? Jsou víc kreativní holky, nebo kluci? Kdy jsou umělci na vrcholu? Funguje brainstorming? A proč byste měli používat žehličku jako sporák a hrát na housle? Tady je 100 nejzajímavějších dat, faktů a pikantností ze 100 knih a studií o kreativitě, které mi v poslední době prošly rukama.
100 věcí, které jste nevěděli o kreativitě
(30.1.2024)
Článek v Deníku N o tom, že říkat k Vietnamci pro mléko
je mikrorasismus, mi už podle titulku připadal jaksi mimo a tudíž jsem ho ani nečetl.
Ale reakci na něj jsem si na Latríně užil!
Říkáš Vietnamcům Vietnamci? Jsi rasista.
(17. 02. 2024)
Thoreau je známý především jako esejista a spisovatel (vizte kupříkladu Walden – první a druhý článek), ale jeho básnická tvorba také stojí za pozornost. Promítá se v ní totiž ještě více a intenzivněji jeho hluboké propojení s přírodou.
Jako transcendentalista věřil v duchovní jednotu člověka, přírody i Boha, přírodu bral jako živoucí důkaz boží přítomnosti a místo, kde lze hledat a nalézat smysl života. Věřil v intuici a osobní poznání, kterým se dá dobrat vyšší pravdy. Byl také silný individualista, odmítal autority a soustředil se na svobodu a sebevyjádření.
Podle úvodu Kristýny Ledererové Kolajové při sestavování výběru volili z básní, které autor nezařadil do svých próz, a upřednostňovali básně zapadající do tématu Krajina jako duchovní dědictví
nebo ukazující Thoreaouovu duchovní cestu.
Verše nejsou nijak okázalé, přirozeně navazují na jeho procházky (spíše túry) přírodou, jsou jako dialog nebo reflexe. Co se týče formy, je docela pestrá, sbírka ukazuje jak krátká čtyřverší, tak básně dlouhé, přesně rýmované kusy i volné básně v próze.
Ručníky tengui existují tak dlouho, že by se dalo říct, že tvoří stálé kulisy vývoje japonské kultury. Podobně jako samue je ručník tengui typickou výbavou mnoha mnichů při plnění běžných úkolů. Nosíme jej omotaný okolo hlavy. Říká se, že omotání ručníku kolem hlavy připravuje mysl na nadcházející úkol. (Str. 32)
Až po všechna místa, která uklízí. A jak to dělá. Nejdůležitější je ale zmiňovaná vazba na duši, tedy jak se čistota vnější spojuje a promítá do čistoty vnitřní.
Na konci knihy Dvakrát do Kamerunu (přesněji řečeno její druhé části ZOO v kufru) Gerald zaplavil zahradu své sestry klecemi a přepravkami se zvířaty a pustil se do hledání místa pro svou zoologickou zahradu. Což byl poněkud těžší úkol, než čekal.
Ze své poslední výpravy po západní Africe jsem přivezl úctyhodnou sbírku zvířat, kterou jsem ubytoval na zahradě své sestry ve vilové čtvrti v Barnemouthu. Ujišťoval jsem ji, že zvířata tu zůstanou jen dočasně, protože jsem byl pevně přesvědčen, že každá jen trochu inteligentní městská správa, jíž přinesu hotové zoo až pod nos, se bude moct přetrhnout, aby pro ně našla místo. Po půldruhém roce marného úsilí jsem však přestával věřit, že mi někde místní úřady dají zelenou, a moje sestra nabyla zatím pevného přesvědčeni, že její zahrádka bude navěky připomínat scénu z barvitého tarzanovského seriálu. Nakonec, když už jsem byl naprosto znechucen zapšklým postojem místních úřadů a ztratil jsem odvahu se potýkat se zjevně nekonečnou řadou zákonů a nařízení, podle nichž je nucen žít každý svobodný občan Velké Británie, rozhodl jsem se zjistit, zda bych nemohl své zoo založit na Normanských ostrovech.
Štěstí se na něj usmálo v podobě majitele zámečku a pozemku na ostrově Jersey:
Nějaké biografické komiksy jsem už četl, třeba Einsteina nebo Shakespeara – ale vždycky to byla spíše kombinace textu a obrázků, než opravdový, plynulý životopis. Plečnik je něco jiného, je to od začátku do konce obrázkový příběh.
Textu je v něm samozřejmě hodně, ale bez něj by se myšlenky zprostředkovat nedaly. A je jich hodně – od Plečnikových, které byly často přísné a oddané poslání:
(...)Před rokem jsem psal o svých prvních pokusech s lokálními modely umělé inteligence, ollamu používám doteď. Podivoval jsem se nad zvláštním rozpadem a korozí „měděné“ desetikoruny a zaarchivoval si šestou část tweetů z roku 2022.
Komiksy kreslířky Barbory Brůnové zachycují ty nejlepší zážitky z rodičovství.
Zoufalství když dítě nespí, změny hodnot, strašidelné výsledky pokusů o dovolenou s dětmi, tempo vývoje neodpovídající příručkám ani zkušenostem ostatních, virtuální realitu fotek a sociálních sítí a tak by se dalo pokračovat dál.
(...)Vedle přehledu českého unitářství jsem si objednal i tento souhrn promluv Jiřiny Chudkové z let 1996-1997. Autorka patřila do české a především plzeňské Unitarie, a jak píše PhDr. Radovan Lovčí v předmluvě:
Jako laická kazatelka přednesla desítky duchovních promluv, které měla vždy pečlivě promyšlené a pro něž hledala inspiraci jak v dílech nejrůznějších duchovních myslitelů, tak i ve světové a tuzemské beletrii. Byla ostatně netoliko unitářskou kazatelkou, nýbrž také filoložkou a pedagožkou Masarykovy a později Západočeské univerzity (ZČU). Právě to ji předurčovalo hledat impulzy ke své duchovní práci rovněž v literatuře a bylo zároveň zárukou, že její promluvy budou mít v písemné podobě též hodnotnou stylistickou a jazykovou úroveň. (Str. 5)
(...)
Začalo to zase úplně nenápadně a můžou za to lokální modely umělé inteligence.
Nejdřív jsem si říkal, že by bylo fajn moci spouštět i něco většího než 13B (které mají přes 7 GB a je to maximum pro 16 GB stroj). Našel jsem si specifikaci základní desky, zjistil kolik je maximum (64 GB), ověřil jak je to s frekvencemi a jestli 3200 GHz paměti umí jet pomaleji (ano), dokonce jsem si je našel v compatibility sheetu desky, a honem objednal 2 balení 32GB kitu „Kingston FURY 32GB KIT DDR4 3200MHz CL16 Beast Black“.
(...)Tenká, ale pro většinu čtenářů dostatečně obsáhlá publikace přináší stručný přehled o historii perníku (nejen) v Pardubicích. V jednotlivých kapitolách prochází původ perníku, výrobu, perníkářské formy, jeho cestu do Čech, do Pardubic, jak to s ním vypadá teď, kde je Perníkové království a jak perníkem Pardubice žijí dodnes.
Mimochodem perník byl vždycky exkluzivní zboží. Jednak je náročný na přípravu, jednak má drahé přísady – med nikdy nebyl levný a přidávané koření také ne, vedle pepře to byl například koriandr, anýz, muškát, skořice, zázvor nebo hřebíček. Propracované těsto se nechávalo v chladu několik dnů nebo i týdnů odležet, kvůli lesku se povrch potíral vajíčkem nebo speciální glazurou a nakonec zdobil. A k unikátnosti přispívaly i složitě vyřezávané formy.
(...)Microservices jako způsob, jak stavět software, mají oproti monolitické architektuře spoustu výhod:
Jak už to ale bývá, mají také hromadu nevýhod (takže ve výsledku na tom z hlediska námahy budete v podstatě stejně, ale to je zase jiná pohádka)
(...)Šestá kniha sebraných Garfieldových stripů obsahuje komiksy z roku 1982. Tematicky se nijak neliší a zábavné jsou také stejně, tak si sem poznamenám jen dvě ukázky.
O jednom nápadu, který nebyl úplně geniální (takových má Jon ovšem hodně):
(...)Kniha se věnuje nespravedlivým přístupům v práci.
Z mé zkušenosti má nespravedlnost na pracovišti tři základní příčiny: zaujatost, předsudky a šikanu. Každá z nich je odlišná, a chceme-li najít nejefektivnější způsob, jak proti nim bojovat, musíme je vzít v potaz odděleně. V prostředí, kde panuje mocenská nerovnost, rychle dochází ke zhoršení situace a objevuje se diskriminace, obtěžování a překračování fyzických hranic.
(...)