To je tak úlevné! Po všech těch teoreticích, vykladačích bájí a romantických blouznivcích číst knihu postavenou čistě a jen na tvrdých datech. Archeologické nálezy, rekonstrukce a jejich výklad. Kniha poprvé vyšla v osmdesátých letech, ale vše podstatné tam je, navíc srozumitelné a čitelné:

Druhou knížku (tzv. „Malí Keltové“) psal prof. Filip pro širší veřejnost s úmyslem přiblížit laikům svět Keltů po všech stránkách tak, aby pochopili, že to byli právě tito obyvatelé, kteří pomáhali vytvořit „první Evropu“. Knížka je napsána poutavým způsobem zkušeného pedagoga, tzn. „srozumitelným jazykem“. Důkazem obrovského ohlasu jejího vydání u nás je skutečnost, že byla vzápětí přeložena do němčiny, do angličtiny dokonce dvakrát a byla pak v Anglii doporučena jako vysokoškolská učebnice, dále do ruštiny, do italštiny a do maďarštiny. Je to dosud nejucelenější obraz keltské společnosti, její hospodářské úrovně, vojenské organizace, náboženských představ, vlastního uměleckého stylu, ale také dědictví, které předala společnosti středověku a jehož tradici v určité oblasti zachycujeme ještě v současné době. (Str. 238, doslov Jiří Břeň)

Text je proložen kresbami a náčrtky s archeologickými nálezy a rekonstrukcemi, je tam i několik sekcí s fotografiemi.

Pokračování příspěvku

Maluje obraz
Zářivou paletou
Večerní slunce

#haiku

(18. 8. 2021)
Mimochodem, není to filtr, takové světlo skutečně bylo - jako by se náš svět prolnul s jinou realitou. Stál jsem jako u vytržení. A z pár minut bylo po všem.

Série komiksových stripů Toma Gaulda se točí převážně kolem literatury. Vycházely většinou v Guardianu, několik jich vzniklo na objednávku jiných novin. Je zajímavé, že medailonek autora mluví jen o tom, že je ilustrátor a komiksový kreslíř, ale nic o jeho vztahu k literatuře – takže nevím, jestli je to všechno jeho invence, nebo s náměty přicházel někdo další. Převážně působí jako snaha ulevit své frustraci z četby nebo odreagování se od redaktorské práce.

Některé stripy jsou ale výborné; ukazují smutně komickou realitu života knihomola (str. 40):

(Jak já tomu rozumím! Zaplať pánbůh za vynález čteček.)

Pokračování příspěvku

Čtení není jen zábava a odreagování, je to klíčový způsob poznání a díky tvárnosti mozku jej dotváří, buduje a posiluje dráhu hlubokého čtení. Při něm probíhá ohromné množství procesů:

• řídí se odpoutání pozornosti a její změna, zaměření,
• ve zrakové sféře se identifikují znaky, jejich přístupnost, rozpoznání,
• postupně se reaguje na morfémy, vznikají reprezentace pro sféru jazykovou,
• propojení s fonémy, následně propojení s významy slova a dalšími asociacemi,
• aktivují se cesty pro vyslovení i předvedení
• vybavují se příbuzná nebo podobná slova (i podobně znějící nebo rýmující se)
• v kognitivní sféře se doplňují další kontexty slova
• probouzejí se pocity, vzpomínky

a to celé během několika málo stovek milisekund.

Pokračování příspěvku

Na rozdíl od sarančat, kobylky jsou převážně masožravé a tudíž jsou na zahradách vítaný host.

Pokračování příspěvku

Básně Evy Černošové mě zaujaly v loňském almanachu české poezie (Ohlédni se, nezkameníš), poznamenal jsem si, že je „v zajetí toku času“. Její sbírka tento dojem potvrzuje, myšlenky jsou tak či onak s časem spojené.

Zrcadlí v tobě
svoje touhy
svoje strachy
Dny, které nikdy neprožila
Sny, které nikdy nedosnila
A mnohem, mnohem víc než tušíš
Víc, než bys chtěl někdy tušit...
(Dědictví krve, str. 55)

Časem minulým, věcmi ztracenými docela…

Pokračování příspěvku

Kniha zaujme na první pohled – černá obálka, na ní reliéfní gotické písmo, ornamenty v rozích. Graficky vyladěná je i uvnitř, jednotlivé kapitoly oddělují orámované stránky a stylizovaný font je použitý i pro nadpisy. A protože je celá o specifické subkultuře, nemohl jsem odolat (ostatně jednoho gotika v plné parádě občas potkávám – a díky knize už vím, že jde o podstyl „victorian goths“).

Podtitul zní Magická stránka temné kultury a proto se do značné míry zabývá různými druhy magie a okultismu, který gotikové vyznávají. Tohle může být trochu kontroverzní – opravdu tak moc tíhnou k magii? Osobně ovšem neznám žádného, natož statisticky použitelný vzorek, takže to posoudit nemůžu.

Knihu otevírá kapitola Goth, která subkulturu popisuje. Začíná názvem a historií; to mě vždycky zajímalo, jak jsme se od germánských Gótů přes architektonický styl gotiky dostali až k černě oděným a temně nalíčeným postavám.

Zevnějškem vyjadřujeme své pocity. Ostatní lidé si na nás utváří názor na základé vnímání naší identity, často reprezentované alternativním oblečením, které nosíme. To je evidentně důvodem perzekuce gotiků a ostatních jedinců alternativního vzezření.

Na druhou stranu nám možnost vlastního uměleckého vyjádření (oblečení, make-up, doplňky atd.) přináší uspokojení a štěstí. Tělo je chrám a jeho zdobení je posvátný čin. Zatímco neinformovaní lidé mají tendenci nahlížet na naše sebevyjádření jako na pokus šokovat veřejnost, někdo chápe duchovní potřebu umění, ať už přichází v podobě zdobení těla nebo jiné. Bohyně ví, že se v obyčejném oblečení cítíme nespokojení a nesví a že trpíme, když jsme nuceni svůj styl vyjadřování potlačovat. Oblečení a make-up podtrhují nejen naše fyzické rysy, ale i naši povahu. Díky alternativnímu zevnějšku se můžeme osvobodit od šedého stereotypu a plně realizovat své nitro na externí úrovni. (Str. 150)

Pokračování příspěvku

Před rokem jsem popsal historii toho, jak mě pronásledovali andělé; věc která pro mě pořád zůstává nevyjasněná, cosi mezi nebem a zemí. Naopak já jsem pronásledoval (a fotil) patřičně uzemněné tvory – ješterky obecné.

Při dočítání literatury jsem se na skok vrátil na Vernův Tajuplný ostrov, s Kerouakem Na cestě projel Ameriku křížem krážem s nechal si vysvětlit Recepci literární paralely mezi Haškem a Kafkou.

Ze studijních knih jsem prošel Liedloffové Koncept kontinua (který mi dnes už nepřipadá nijak revoluční), Veverkovo Hledání boha (opět mimořádně fundované a občas překvapující) a velmi praktický katalog metodik (nejen) pro vyučování Konec školní nudy.

Pokračování příspěvku

Na Ostrově je zátoka, kde žije pár lidí osaměle a daleko od civilizace.

Ona a Grass byly jediné děti v zátoce. A její malá sestra, které byly teprve dva roky. I oni neradi opouštěli Steephill Cove. Nebylo proč. Svět přicházel za nimi. Když chtěl. Tam někde nad nimi existovala moderní civilizace, auta a dotekové obrazovky, platební karty, věděli o tom, samozřejmě o tom věděli, ale to, co obyvatele Steephill Cove zajímalo, bylo tady dole.

To, co přinesl příliv a připlavila bouře. To, co jim prozradila luna. Co našli na dně moře při odlivu. (Str. 15)

Žijí v souladu s okolím, alespoň někteří z nich, zejména Kite a Grass, vzájemně se dokonale doplňující, živelné děti přírody. Země ale trpí, trpí vším, co jí lidé provádějí.

SLYŠELI O TOM, že v některých částech světa není dostatek vody. Bylo to nepředstavitelné, protože v jejich zátoce bylo někdy vody tolik, že museli po deštích chodit ve vysokých holínkách a z lodí nestíhali vynášet plechové hrnce naplněné až po okraj.

Slyšeli o tom, že mimo jejich ostrov hoří lesy, podpálené lidskou rukou, lidskou nepozorností a lhostejností. Bylo to nepředstavitelné, protože jejich les voněl deštěm, stezky mizely ve valícím se bahně, někdy se nebe uzavřelo širokými korunami stromů, les potemněl, zchladl a jim se na chlupech na pažích srážely vodní kapky.

Slyšeli o tom, že mimo jejich zátoku se vytrácí včely. Bylo to nepředstavitelné, nepochopitelné, to kvůli vanilkově kokosové vůni hlodáše, která se rozprostírala jako opar nad jejich vesnicí. A jejich včely opylovaly voňavé květy trnek, růží a divokých ostružin, divoké levandule a šalvěje, pracovaly od rozednění do soumraku, neúnavně, soustředěně. (Str. 29)

A nejen to, Zemi dochází trpělivost, něco se blíží. Lidé to netuší, Ash ale ano, Ash má dar vidět do budoucnosti.

Pokračování příspěvku

Sociologie je nesmírně důležitá disciplína, protože pomáhá vysvětlit fungování společnosti, nacházet skryté mechanizmy a vysvětlovat – zdánlivou – iracionalitu.

V sociologii neobjevujeme — v sociologii pojmenováváme. Naším úkolem není objevit neznámé, nýbrž ve změti známého najít a pojmenovat nějaký vzorec či strukturu. Nové není to, co vidíme, nové je, jak to vidíme. Ne vjem, nýbrž pojem. Proto když čteme dobrý sociologický text, si neříkáme, „aha, o téhle věci jsem ještě nikdy neslyšel“. Říkáme si, „aha, o tomhle jsem vždycky slyšel, ale teprve teď chápu, jak to do sebe zapadá“. Jde o variantu toho, co fenomenologové označují jako aha-efekt. Náhlé pochopení nepramení z toho, že bychom našli nová data, tak jako mořský biolog našel medúzu. Pramení z toho, že ve starých známých datech náhle spatříme logiku. (Str. 175)

Pavel Pospěch se na českou společnost dívá z odstupu a ptá se na běžné věci – za nimiž se ovšem vždy skrývá něco víc.

Pokračování příspěvku

(duben 2022, A4, pastelka)

Celý příspěvek

Nizozemského výtvarníka Mauritse Cornelise Eschera nejspíš znáte; když ne podle jména, tak podle grafického zachycení nemožných objektů. Dům se třemi schodišti a několika rozměry, vodopád který teče dokola, mniši jdoucí po schodech pořád vzhůru, … Na jeho tvorbu je spousta odkazů a narážek, fascinující je třeba tenhle vtípek – jak by to asi vypadalo, kdyby Escher kreslil návody pro IKEA?

Hrátky s perspektivou jsou skvělé, Escher byl ale geniální v mnoha směrech. Zaujalo mě jak dokázal zaplnit plochu vzájemně se doplňujícími figurami zároveň s fraktálním zmenšováním (Circle limit IV nebo také Nebe a peklo, str. 25):

Celý příspěvek

Chytil jsem se na podtitul Generace X, Y, Z a očekával sociologicko-psychologickou studii generací a jejich specifik. Těžiště knihy je ale jiné – celostním způsobem popisuje přístup, jak si v heterogenním prostředí firmy – a nemusí jít jen o mix generací – rozumět, jak spolupracovat, jak fungovat. Psychologie spolupráce.

Mladší kolegové nevědí, jak komunikovat se staršími, zato s kolegy ze stejné generace jim to potíže nedělá. Jednoduše to ve své rodině nezažili. Nevědí, jak přirozeně vycházet se starším kolegou. Jako největší problém se jeví forma komunikace — jedni komunikují zásadně přes elektroniku a ti druzí z očí do očí. Není to nepřekonatelný problém, jde jen o to, chtít vidět toho druhého v kontextu jeho generace a pokusit se mu přiblížit. Jsme-li ve spojení se sebou samým, řešení, jak se přiblížit, přijde. Paušální návod v dnešní tak individualizované době existovat nemůže, ale řešení šitá na míru situaci rozhodně jsou.

(...)

Celý příspěvek

Protože od ruského The Old Readeru jsem upustil, používal jsem lokálně běžící Liferea. Jenže při střídání dvou počítačů jsem pořád dokola označoval už přečtené a pomalu mě to přestávalo bavit. No a když mi to tak pěkně šlo s analytikou, proč si nenainstalovat na hostingu i RSS čtečku?

Tipy už jsem měl v minulém článku o rss čtečkách; nejvíce se mi líbila Tiny Tiny RSS (taky má online demo a mohl jsem si ho proklikat), jenže deployment je k dispozici jen jako docker image. Ono by to z něj určitě šlo vykopírovat, ale to už chce hlubší znalost použitých komponent a jejich konfigurace a tu já nemám.

Celý příspěvek

Pan Neporazitelný je velmi civilní superhrdina. Navštěvuje babičku, myje podlahu, chodí na nákupy – a jen tak mimochodem řeší zapeklité problémy. Vypadá vlastně jako ňouma, ale pozor, skutečně je neporazitelný. Těží totiž z porušování pravidel komiksu – může přecházet mezi jednotlivými poli a tedy v čase i prostoru. Nejlépe to asi ilustruje sekvence na zadní stránce obálky, dobře si ji prohlédněte:

Celý příspěvek

Výpravně pojatá kniha prochází keltskou duchovní tradici ze všech aspektů, jak ukazuje přehled kapitol:

• Posvátná země a její roční cyklus (a příslušné slavnosti)
• Keltské ženy a bohyně
• Bohové a archetypy
• Úloha hrdiny
• Moc druidů
• Let havranů: věštba
• Role zvířat
• Svět pravdy: Keltská poezie
• Okouzlení zvukem: Keltská hudba
• Proplétané linie: Keltské výtvarné umění
• Jiný svět
• Keltské křesťanství

Pestrý a hrdý keltský svět – obraz, který vytvořili hrdinové svou odvahou, svými životy plnými velkých úkolů a dobrodružství. Svět šamanských cest a Jiný svět plný mladých žen a krásy víl. (Str. 176)

(...)

Celý příspěvek

(únor 2012, A4, pastelka)

Celý příspěvek

Jak název napovídá, kniha má mnoho do činění s vůněmi. Vůně, parfémy, kadidlo a vonné oleje, ale i kozlí zápach neviditelného boha, to všechno se proplétá celým dějem a každou stránkou. Význam čichu máme sklon podceňovat, ale je to mocný ovlivňovatel.

Při průchodu neviditelného Pana lidé zvedali obočí, nasávali vzduch a s pohledy plnými očekávání a nedokonale skrývaného potěšení se otáčeli po zdroji vůně. V polovině otočky se však jejich slastný výraz znenadání vystřídaly rozpaky, jakoby přímým pohledem na zdroj tak lahodného aróma mohli porušit nějaké důvěrné pouto, svaté i pro toho nejposlednějšího burana. Se zamyšleným úsměvem na rtech pak kráčeli dál, ale sotva se po několika metrech ocitli v bezpečné vzdálenosti, neodolali a s úsměvem se pomalu otáčeli zpátky, aby zjistili, že původce vůně mezitím zahnul za roh nebo vešel do nějakých dveří – to si alespoň mysleli. Potom odcházeli, aniž byli doopravdy zklamáni, ve společnosti nejrůznějších představ, kteé jim lehce přejížděly stéblem trávy po genitáliích duše. (Str. 213)

(...)

Celý příspěvek

Myslím, že už jsem se tu několikrát podělil o svůj rezervovaný vztah k povídkám. Ten formát mi prostě nevyhovuje, nějakou dobu mi trvá, než se seznámím s prostředím, postavami, než do toho světa „nastoupím“ – a když se mi to konečně podaří, povídka skončí a můžu začít nanovo. Je tedy jasné, že soubor stovky novel je pro mě zničující a přečíst je všechny do poslední jsem nedokázal. Nicméně i Dekameron patří do historie literatury a tedy jsem ho číst chtěl a potřeboval.

Knihu zahajuje autorův úvod, ve kterém popisuje příchod moru do Florencie v roce 1348 a jak to za epidemie ve městě vypadalo. Nepomáhaly prosby ani modlitby, nepomáhalo čištění města od neřádstva, nepomáhala žádná léčba, mor se šířil snad pouhým dotykem. Někteří se domnívali, že se uchrání střídmým životem v izolaci, nechtěli se s nikým stýkat ani dostávat zprávy.

Celý příspěvek

Na zahradě
Zeleň ničí
Spletitá síť
Železniční


(19. 7. 2021)

Celý příspěvek