Wuwejův zápisník

I druhý díl učebnice soudního lékařství je psán srozumitelně a čtivě, přístupnosti napomáhá i slovníček odborných termínů a zkratek. Tematicky je o něco pestřejší, vedle toxikologie, úrazů a znalecké praxe se dostane i ke komunikaci s pozůstalými.

Naopak kapitol je méně, osm (oproti osmnácti v prvním dílu). Pochopitelně jsou rozsáhlejší; hned první, Toxikologie, má skoro sto stránek. Její podkapitoly jsou:

• Forenzní a klinická toxikologie (Peter Ondra, Marie Staňková, Andrea Brzobohatá, Ivana Černá) – základní pojmy, biotransformace, toxikokinetika, diagnostika otrav
• Toxikologicky významné látky (Peter Ondra, Marie Staňková, Andrea Brzobohatá, Ivana Černá)
• Nové psychoaktivní látky (Peter Ondra)
• Toxikologie makromycetů – velkých kloboukatých hub (Vladimír Antonín, Jana Tomková)
• Rostlinné toxiny (Jana Tomková)
• Forenzní alkohologie (Miroslav Hirt, Ľubomír Straka)

Z toxikologie jsem si udělal nejvíc poznámek. Kupříkladu o rychlosti, jakou se tělo může zbavit oxidu uhelnatého. Respektive spíš o tom, jak pomalu mu to bez vnější pomoci jde:

Pokud je průběh intoxikace příznivý, kysličník uhelnatý se ze tkání poznenáhlu uvolní do krve a do vydechovaného vzduchu. Poločas eliminace je 2–4 hodiny při vdechování čistého vzduchu, 40–80 minut při dýchání kyslíku a 20–25 minut při přetlaku. (Str. 45)

Je to poločas, tedy doba, za jakou biologická aktivita látky poklesne na polovinu.

Pokračování příspěvku

Už je to tu zase.

Viděl jsem, že je k dispozici nová verze, a zase jsem neodolal a kliknul. A samozřejmě zase průšvih, hned po aplikaci updatu byl redirect na https://reader.wuwej.net/p/i/, kde vypadla 500:

Internal Server Error`
Pri zpracovani pozadavku doslo k vnitrni chybe. Pravdepodobne se jedna o chybu v .htaccess souboru.`
Ctete instrukce v nasi znalostni bazi: [Chyba 500 - Internal Server Error](http://kb.wedos.com/a/151/500.html)`


Šel jsem stejnou cestou jako minule, ale marně. Ani nahrání těchto souborů, ani postupné přepsání všech souborů k cíli nevedlo.

Pokračování příspěvku

Na začátku jsou básně plné obdivu k SSSR a revoluci, takže jsem si myslel, že je to úlitba režimu. Pak totiž následují verše krásné, opravdu o lásce ve všech podobách… Ale až z doslovu A. M. Píši a tiráže jsem pochopil, že to není samotná sbírka, ale Píšův výbor ze Seiferta. Výbor, který se ani neobtěžuje uvádět, ze které sbírky nebo aspoň roku ta která báseň pochází. Bohužel si je tak nemůžete zařadit do kontextu tvorby a můžete jen hádat, že opěvování říjnové revoluce bude někdy z dvacátých let a závěrečná radost z osvobození z konce války. A u těch ostatních snad jedině googlit jednu po druhé, nebo to nechat odpracovat nějakou umělou inteligenci.

Sbírka ukazuje, jak bravurně dokázal zachytit krásu a cit s použitím prostých slov – která náhle zazáří a osloví. Jako vzpomínka na impuls, který kdysi stál na začátku básníka, který coby chlapec potajmu zkoumal maminčin ukrytý poklad:

(… )
V krabici lístky myrty voní,
zpět chvatně dal jsem vějíř k nim
i šáteček jsem složil do ní;
dodnes to lépe neumím.
A hle, co mi to v hlavě zvoní?
Poslouchám, byl to rým.

Být básníkem! Jako jím byli
autoři veršů z vějíře.
A ruce mé se pokusily
nesměle sáhnout po lyře.
Přede mnou ležel papír bílý,
arch za dva halíře.
(… )

Pokračování příspěvku

Formátem a grafickou úpravou kniha navazuje na sérii Průvodců neklidným územím, také se zabývá poslední stovkou let, ale tentokrát ne očima jednoho oboru. Místo toho vybírá předměty a na nich ilustruje československé dějiny. Takový výběr je nutně subjektivní, ale je to velmi pestrá množina a přináší často nevšední úhel pohledu.

Vedle krásných nebo zvláštních věcí jsou to také dokumenty, politické symboly, literární artefakty, hračky, sportovní předměty, média. Začíná se rokem 1918 a poštovní známkou Hradčany od Alfonse Muchy, z pokračování namátkou – ježek v kleci, pankrácká gilotina, silonky, verzatilka, pistole CZ 75, Igráček, podpisové lístky Charty 77, kupónová knížka…

Fotografie předmětů doprovází eseje na příslušná témata od různých autorů, a tak i ony jsou velmi pestré. Liší se pojetím i mírou subjektivity, někdy je to výklad, jindy interpretace nebo zamyšlení a občas čistě osobní vzpomínání.

Pokračování příspěvku

Před rokem jsem objevil mimořádně zajímavé semínko s harpunou a pohybem v závislosti na vlhkosti. Také jsem si opsal do sbírky otčenášů ten podle Metoděje Třiačtyřicátého. A archivoval třetí část mastodoních tootů z roku 2024.

Ze studijních knih musím hned na začátku zdůraznit dvě skvělé. Jednak studii datové vědkyně Hannah Ritchie Není to konec světa, která přesvědčivě ukazuje, že máme ještě šanci s klimatickou změnou něco udělat, jednak vysvětlení Paula L. Marciana proč Cukr a bič nefungují a jak skutečně lidi v práci motivovat.

Pokračování příspěvku

Na konci minulé knihy vstoupil mladý rytíř Jakub Jelínek z Hiršbergu do služeb Petra Voka. A netrvalo dlouho, než dostal první úkol – doprovodit paní Johanu Kellyovou a její dceru Elizabeth do Brandýsa:

„Budete se starat o jejich ochranu,“ vysvětlil mi pan Petr Vok.

„Před čím je mám chránit? Hrozí jim nějaké nebezpečí?“

„Pokud to půjde dobře, budete od nich toliko odhánět dotěrné nápadníky a ctitele. Avšak pokud se věci vyvinou jinak, tak,“ pozvedl dramaticky obě ruce, „se postaráte, aby nepřišly k úhoně. Máte ještě pistoli, kterou vám obstaral pan Želinský?“

Je to pozvání samotného císaře, zároveň ale trochu záhada. Oficiálně je to členství v komisi pro přípravu na letní pobyt císaře Rudolfa II. v Brandýse, ale dosud nikdy nic takového nebylo zapotřebí a tak se množí dohady. Že by snad nějaké (tajné) diplomatické jednání s Angličany? Ani na místě není nouze o podivnosti – Jakub si všimne evidentního vojenského veterána, který nejdřív chtěl ukázat jakési listiny, ale pak si to rozmyslel a raději zaplatil mýto; z Brandýsa pokračují dál, ale místo očekávaného Hlavence jedou na zámeček Opočno uprostřed lesů. Tamní společnost rozhodně nevypadá jako komise urozených pánů a dam – ovšem úkol, který se posléze vyjeví, smysl celkem dává.

Jenže pak se to na izolovaném a lesy obklopeném zámečku začne komplikovat a u jedné vraždy nezůstane.

Pokračování příspěvku

Nová kniha sociologa Pavla Pospěcha se soustředí na to, Jak kultura autonomie rozleptává společnost (podtitul).

Co přesně je ona kultura autonomie? Není to sobectví nebo narcismus jednotlivců, ale fakt, že soustředění se na sebe sama je prezentované jako přirozená hodnota. Stále víc rozhodnutí, od spotřeby přes práci až po vztahy a politické postoje, se přesouvá na jednotlivce. Naše kultura to přitom chápe a oslavuje jako svobodu.

Ano, všichni si můžeme dělat věci po svém – jenže vlastně také musíme. Konvence, pravidla, instituce i tradice slábnou a s tím také slábnou jistoty, což zase může vést k dalším společenským problémům:

Volání po jistotě je ale dvojsečná věc: politická scéna se nejenom v Česku hemží obchodníky s jistotou, kteří výměnou za hlas ve volbách slibují návrat ke světu, jako býval dřív. Co na tom, že až se dostanou k moci, tak sliby o jistotě vymění za peníze spřízněných oligarchů: podstatné je, že vidina jistot láká. Ti, kdo jim skočili na lep, dezoláti a chcimíři, jak je pojmenovaly sociální sítě, byli možná — než se propadli do hlubin dezinformací a účelově šířených blábolů — také jenom vylekaní ze světa, který čím dál rychleji požírá jistoty svých obyvatel. Na jedné straně obchodníci s jistotou, na straně druhé kultura autonomie, která nám předepisuje, že vše je produktem vlastního úsilí, spolehnout se máme hlavně sami na sebe a že nejistota a stálé změny jsou výzvami a zdroji nových příležitostí.

Pokračování příspěvku

(červen 2014, A4, pastelka)

Aktualizace 26. 6. 2026: obrázek ve větším rozlišení.

Jak název napovídá, jedná se o komiksové představení několika kriminalistických metod či věd, konkrétně balistiky, antropologie a ohledávání místa činu. Každá z částí začíná dvěma úvodními texty, následují tři komiksové příběhy a sekci uzavírají Další slavné případy. Příběhy jsou rozložené v čase, jeden je ze samých počátků metody, jeden téměř ze současnosti a třetí někde mezi. Kupříkladu u Antropologie to jsou:

• Případ Gouffé (Francie 1889)
• Tělo v koberci (Connecticut, 1986)
• Muž v rakvi (Michigan, 2005)

Kresba je velká, statická a s množstvím textu. Vzhledem k tomu, že ilustrátoři jsou dva, jsou tu i různé kreslířské styly. Srovnejte drsné linie obličejů v příběhu Kulka ve stromě na straně 28 (Emanuelle Boccanfuso):

Pokračování příspěvku

Jak jsem si v poslední době přečetl romány o tuberkulóze (Kouzelný vrch, Morová rána), chtěl jsem si doplnit i faktické informace, a když jsem v knižních novinkách objevil Greenovo Všechno je tuberkulóza, sáhl jsem po ní. Cíl jsem naplnil, řadu informací jsem skutečně dostal, ale spolu s tím i leccos dalšího.

Kniha je totiž postavená jako kombinace tří vrstev:

• osobního příběhu Henryho Reidera, mladého pacienta s tuberkulózou v Lakka Government Hospital v Sieře Leone,
• dějin tuberkulózy,
• kritiky nerovného přístupu k diagnostice a léčbě.

Na Henryho příběhu vysvětluje, jak těžké je v chudých zemích dodržovat léčbu, když nemocní mnohdy nemají ani co jíst, jak léčbu ovlivňuje nedůvěra, jak přerušení léčby vede k multirezistenci a nutnosti specifické léčby, na kterou nejsou peníze, a tak dále.

Ale v mnoha jiných zemích léky buďto nebyly vůbec dostupné, nebo se k pacientům dostaly jen sporadicky. V zemích s nízkými až středními příjmy, od Indie po Bolívii, Kambodžu a Etiopii, je i nadále míra úmrtí vyšší než ve Spojených státech před érou antibiotik. Například v Etiopii úmrtnost na tuberkulózu v roce 1990 připomínala úmrtnost ve Spojených státech v roce 1882, tedy v roce, kdy Robert Koch identifikoval malou zhoubnou částečku Mycobacterium tuberculosis. Bylo to stejné, jako by lék vůbec neexistoval – protože nemoc je tam, kde nejsou léky, a léky jsou tam, kde není nemoc.

Pokračování příspěvku

Slepice varianta „plyšák“.

(1.5.2025)

„A pro nikoho z vás už tady není místa,
přišli muži od jihu a dohoda je jistá.
Nekonečná moc a nekonečná sláva,
komu by se při těch slovech netočila hlava?!
Dovezli si myrhu a dovezli si zvony,
dovezli si svoje zpěvy
jejich divné tóny.
(… )"
Tomáš Kočko, Velesu
(21.4.2025)

Celý příspěvek

Geniální film Matrix přinesl do veřejného prostoru nejen fantastickou podívanou, ale také diskuzi nad odkazovanými knihami, filozofickými myšlenkami nebo duchovními naukami. Otázka, zda bychom dokázali poznat, že žijeme ve virtuální realitě, byla do té doby předmětem úvah nanejvýš několika filozofických teoretiků. Po filmu si „chyb v matrixu“ všímáme všichni. I když teď je aktuální spíš jiná zmínka z filmu, ta že „začátkem jednadvacátého století lidstvo vytvořilo první umělou inteligenci“.

Když jsem film po letech znovu zhlédl, vzpomněl jsem si také, že mám v zásobníku přibližně dvacet let tuhle knihu, a že bych si ji možná mohl konečně přečíst.

Celý příspěvek

Tady jsem si při čtení poznamenal jen to, jak byl Higgins nesnesitelný a zabedněný, a jak moc je důležitá Lízina proměna, odmítnutí být pouhou věcí a experimentem, hračkou sebestředného profesora.

LÍZA : (v zoufalství sbírá všecky síly):
K čemu já se hodím? Co mi teď zbývá? Kam já se poděju? Co mám dělat? Co ze mě bude?
HIGGINS (pochopí, ale neudělá to na něj žádný dojem): To vás tedy trápí!
(Strčí si ruce do kapes a prochází se s obvyklým chrastěním jejich obsahu, jako by se laskavě uvolil pohovořit na triviální téma.)
Na vašem místě bych to pustil z hlavy. Já bych řek, že nějak si zařídit existenci nebude pro vás žádný problém, ačkoli jsem si plně neuvědomil, že vlastně odcházíte.
(Líza se na něj kvapně podívá: on na ni ne, zkoumá jenom dezertní mísu na klavíru a rozhodne se pro jablko.)
(… )
LÍZA: Na rohu Tottenhamské ulice jsme byli nad něco takového povzneseni. .
HIGGINS (se vzbudí): Jak to myslíte?‘
LÍZA: Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mne udělal dámu – takže nic jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel.

(...)

Celý příspěvek

Naučit umělou inteligenci mluvit a psát tak, jak píšu já, zní jako zajímavý experiment. Ne že bych se chtěl připravit o radost z psaní a přenechat ji pomocníkovi, to by byla velká chyba! Pomocníka je třeba používat pro opakovanou, nezajímavou nebo vyčerpávající práci, a tu tvůrčí si chránit. Ale když mi například Fabula nabízí nějaké úpravy textu, doplňující odstavec do závěru článku apod., tam už by se podobnost stylu hodila.

Celý příspěvek

Petr Bruner se živí jako fotograf přírody pro cestovatelský časopis. Je zvyklý na samostatné výpravy, umí se o sebe postarat – a jeho aktuální cesta vede velmi daleko, až do ruské Nové Země, souostroví v Severním ledovém oceánu.

Cestu plánoval vnitrozemím ostrova, spíše po jeho západní straně. Měřila kolem čtyř set kilometrů. Začínala na nejjižnějším cípu ostrova v Karských vratech a končila v průlivu Matočkin Šar na severním cípu Jižního ostrova. Tam na něj měl mezi 2. a 8. srpnem čekat motorový člun, který jej dopraví na ostrov Vajgač, odtamtud poletí lehkým letadlem do Archangelska, pak vlakem do Moskvy a nakonec pravidelnou leteckou linkou do Prahy. Plánoval, že na ostrovech stráví maximálně dva měsíce. Pro jistotu si ale zabalil jídlo na sedmdesát dní.

(...)

Celý příspěvek

Anne-Laure Le Cunff je francouzská autorka, výzkumnice a podnikatelka. Vystudovala marketing a pracovala mimo jiné pro Google. V roce 2019 založila platformu Ness Labs, původně newsletter, který se ale rozrostl ve vzdělávací portál s obrovskou komunitou. Jako psycholožka se soustředí na téma metakognice (přemýšlení o vlastním myšlení).

Kniha Malé experimenty je pak výsledek praktických zkušeností i dlouhodobého výzkumu. Nabízí alternativu tradičního seberozvoje s jeho cíli, důrazem na výkon a lineární růst.

Celý příspěvek

Při rutinní kontrole minijezírka jsem si všiml neznámého tvora, dlouhého asi 15 mm, s protáhlým koncem, který se svíjel těsně pod hladinou. Nejdřív mi ho mobil nechtěl moc zaostřit (viz), ale jak jsem to prohlížel podrobněji, objevil jsem další „ocásky“, natažené k hladině:

Celý příspěvek

Drama napsali bratři Alois a Vilém Mrštíkové společně v roce 1894, inspirovali se volně životem Marie Horákové z Těšan. Ta se ve dvaceti letech provdala za o patnáct let staršího vdovce se třemi dětmi. Její život sice neměl tak tragické vyústění, na kritickém zachycení poměrů na tehdejším venkově to ale nic to nemění.

Děj je přesně popsán ve Wikipedii, odkud ho cituji:

Celý příspěvek

Tak, do třetice všeho dob… , no, zkrátka, třetí a poslední kniha ze série. Bohužel ani v ní autor neupustil od svého způsobu ozvláštnění, a tak jsem si to opět neužíval. Zato upustil od číslování kapitol, tentokrát jim zůstává jen samotné jméno. Ze kterého samozřejmě není poznat, o čem kapitola je, takže pokud se k něčemu chcete vrátit, musíte listovat. Nebo mít záložku ve čtečce.

Tematicky je to všehochuť, něco je souhrnné opakování (třeba minulé časy nebo kompletní přehled všech časů), něco ponoření se do hloubky.

Celý příspěvek

S flatpakem jsem vážně rozpolcený.

Na jednu stranu se mi líbí, na stranu druhou je to všechno komplikované, konfigurace aplikací utopené až k nenalezení, práce se soubory mimo sandbox příšerná – nutnost nastavovat nějaké sběrnice, a stejně pak nevidí to, co používám. U VS code jsem prostě nedokázal vytvořit .venv v takovém pythonu, aby fungoval při zavolání ze systému (a naopak).

Celý příspěvek