(červen 2023, A4, pastelky)

Státy obchodní ligy, jejichž existence byla umožněna za přísně stanovených podmínek, jsou do značné míry závislé na obilí, dováženém z Crambijského impéria. To je samozřejmě nevýhodné, jakákoliv obchodní válka by je citelně ohrozila. Své území nesmí rozšiřovat pomocí ozbrojených sil, jediný způsob je založení kolonie a proto advokát Masner upřede ohromující plán - cílem je shromáždit dostatek osadníků, provést je přes území států ligy, dva nezávislé státy, zdolat průsmykem Grimmovy hory a usadit se na úrodných planinách za Kežským mořem. Pokud se tam usídlí tisíc lidí, obdělá dvě stovky hektarů, narodí se jim dvacet dětí a kolonie bude zaknihovaná u obchodních soudů, mají zakladatelé vystaráno. Třicet let osvobození od daní, kontrakty na obilí a další a další.

Masner najme jako vůdce karavany Koniáše, zabijáka a dobrodruha. Jeho vychrtlá tvář, dvoumetrová výška, tělo poseté jizvami z mnoha bojů a zbraně navěšené všude kde to jen jde působí výhružně a děsivě, ale nikdo jiný by něco takového ani zvládnout nemohl. Raději nebudu předem nic prozrazovat; jisté je, že tolik zoufalých problémů a takřka nepřekonatelných překážek už od počátku dává tušit, že někomu mocnému se myšlenka kolonie pranic nelíbí.

„Mám za to, že náš neznámý čeká, až vyčerpáme všechny možnosti,” uvažoval Masner nahlas, „poté nám učiní nabídku. Za částku čtyřiceti tisíc zlatých, kterou nutně potřebujeme, a která zhruba odpovídá jedné pětině nákladů, bude požadovat mírně nadpoloviční podíl na celém podniku. Počká, jak se situace vyvine, a buď při hlasování využije své majority a celý podnik zastaví, nebo se bohatě zahojí na případném zisku. Podle mého osobního názoru nás zastaví. Založení kolonie naruší obchodní status quo a to mocným obvykle nevyhovuje. Získání většinového podílu je pravděpodobně mnohem jistější a lacinější způsob, jak celou záležitost sprovodit ze světa, než vedení obchodní války.” (Str. 126)

Pokračování příspěvku

Legendární kniha o umění vychází od roku 1950 prakticky nepřetržitě, v průběhu let autor doplňoval a revidoval kapitoly, toto vydání je – alespoň podle počtu předmluv – šestnácté, v Česku druhé (ovšem s minimálně pěti dotisky).

Čím to, že je tak populární? Rozhodně díky srozumitelnosti a čtivosti spolu s velmi kvalitními reprodukcemi, ale to hlavní je skutečné ztvárnění dějin umění jako jednoho dlouhého příběhu. Řeka, která plyne stále dál a objevuje nová řečiště.

Jde tedy o dvě věci, na které bychom se vždy měli ptát sami sebe, když kritizujeme přesnost daného obrazu. Za prvé: zdali umělec neměl nějaký důvod změnit vzhled toho, co viděl. O takových důvodech uslyšíme ještě více, až se náš příběh umění bude rozvíjet dál. Za druhé: nikdy bychom neměli zatracovat dílo za to, že je nesprávně nakreslené, dokud si nejsme zcela jisti, že pravdu máme my a umělec je na omylu. Míváme sto chutí vyřknout rychle úsudek, že „takhle věci nevypadají“. 

Máme zvláštní zvyk si myslet, že skutečnost musí vždycky vypadat jako a obrazech, na které jsme zvyklí. Lze to snadno ilustrovat překvapujícím objevem, k němuž došlo zcela nedávno. Celé generace pozorovaly trysk koní, chodily na dostihy a zúčastňovaly se honů, dívaly se rády na obrazy a lepty znázorňující koně vyrážející do boje nebo běžící za loveckými psy. Nikdo z těchto lidí si však nikdy nevšiml, jak to „ve skutečnosti“ vypadá, když kůň běží. Obrazy a lepty s náčrty dané sportovní činnosti je ukazovaly obvykle s nataženýma nohama, jak vzduchem přímo letí – tak je namaloval Théodore Géricault, velký francouzský malíř 19. století, na známém obrazu epsomských dostihů (obr. 13). Asi o padesát let později, když byly fotografické aparáty již natolik zdokonaleny, že bylo možné pořídit snímky koní v rychlém pohybu, prokázaly tyto snímky, že jak malíři, tak jejich obecenstvo byli celou dobu na omylu. Žádný kůň běžící tryskem se nikdy nepohybuje tak, jak nám to připadá „přirozené“. Jakmile se nohy zvednou ze země, dostávají se ihned do pohybu, vedoucímu k dalšímu vykopnutí (obr. 14). Budeme-li o tom jen okamžik uvažovat, uvědomíme si, že by se kůň jinak vůbec nedostal dál. Avšak když začali umělci využívat nového zjištění a malovali koně podle toho, jak se skutečně pohybují, všichni si stěžovali, že jejich obrazy nejsou správně namalovány.

Je to bezesporu extrémní příklad, nicméně podobné chyby nejsou zdaleka vzácné, ačkoli bychom si to mohli myslet. Všichni tíhneme k tomu, že přijímáme konvenční tvary nebo barvy jako jedině správné. (Str. 25)

Pokračování příspěvku

Před rokem jsem si pročetl publikaci o hlavních směrech další revize rámcových vzdělávacích programů. Jsem zvědavý na software a vzorové fragmenty ŠVP; celkově to vypadá dobře… ale dopadne to jako vždycky.

Zapsal jsem si pár poznámek o vrance obecné a také návod na sloučení několika obrázků do jednoho PDF, to se občas může hodit.

Knihy byly zase jedna lepší než druhá. Radikální otevřenost Kim Scottové je skvělá pomůcka pro jakoukoliv práci s lidmi. Moderní sebeobrana Houdkových je stejně nezbytný manuál. A Letokruhy jako kalendář i záznamník, to bylo úžasné odkrytí pro mě úplně nového oboru!

Žít lehce je kronika hledání místa k životu a zároveň reportáž o řadě zajímavých lidí. Podoby lásky jsou také reportáž – o lásce a tělu. Fotografie Sáry Saudkové jsou hodně výrazné.

Kniha o padlém knězi Když do pekla, tak na pořádné kobyle je vtipná, tedy až na povídku o Brance, ta to dost roztříštila. No a Pravidla moštárny Johna Irvinga… ta mě na týden rozbila. Skvělá kniha, ale moc silná.

Pokračování příspěvku

Medvídek Pú je světoznámá knížka pro děti. Vypráví o medvědovi s malým rozoumkem, který ale občas vymyslí překvapivě účinné řešení problému; jeho kamarádovi malém Prasátku, které je nesmírně ustrašené a kdykoliv může, volí ústup – přesto se ale jednou stane hrdinou; o pedantickém chytrém Králíčkovi; sově, která se snaží udržovat dojem své vzdělanosti, ale občas jí to skřípe; potrhlém Tygrovi, mateřské Klokanici a malém Klokánkovi, depresivním ublíženém oslíkovi Ijáčkovi… a samozřejmě také o chlapci v pozadí, Kryštůfku Robinovi.

Kniha je pojatá jako vyprávění na dobrou noc se zapojením oblíbených hraček, Kryštůfek Robin tedy poslouchá o sobě a občas se i ptá, jestli něco udělal, neudělal a jak do děje zasáhl. Toto vydání obsahuje dvě části, dvě knihy po deseti kapitolách – Medvídek Pú a Púovo zátiší. Epizody jsou jednoduché, často legrační – medvídek uvízne ve vchodu a musí počkat až zhubne, jdou hledat severní točnu, ale neví co to je, a tak najdou „tyčnu“, stopují divná zvířata ve sněhu, kolčavici a kolasici, a pak se dozvědí, že chodí po vlastní stopě dokola a tak dále. Známá je hra „medvědí proutky“ („Poohsticks“), kterou Pú vynalezl, dokonce se prý v ní pořádají závody.

Poslední příběh je trochu smutný – všechna zvířátka cítí, že Kryštůfek brzy odejde, a tak se s ním loučí – ale Kryštůfek se svým medvědem, jakožto rytířem v očarovaném místě, počítá pořád. Je to konec dětství.

Pokračování příspěvku

Je to přesně ten překryv dějepisu a zeměpisu, který dává dokonalý smysl (a který jsem tu kdysi navrhoval jako moderní kombinovaný školní předmět). Bohužel napsaný neskonale obtížně. Při výkladu historie skáče od tématu k tématu, místa a regiony se překrývají, jedna citace či parafráze střídá druhou…

Liberálně smýšlející intelektuálové, k nimž se řadí i Timothy Garton Ash, jeden z nejvlivnějších hlasů desetiletí, chápali střední Evropu spíše jako morální a politický útvar než jako geografickou oblast, a tím předložili nejen vizi Evropy, ale celého světa, který je přístupný všem a není diskriminující. Z tohoto hlediska by neměl být k zaostalosti a barbarství odsouzen nejen Balkán, ale ani žádné jiné místo na světě, kupříkladu Afrika. Pád Berlínské zdi by neměl ovlivnit jenom Německo, ale měl by uvolnit sen o střední Evropě, aby se vepsal zlatým písmem přes celou zeměkouli. Tento humanistický přístup byl podstatou kosmopolitismu, který v devadesátých letech zastávali liberální internacionalisté i neokonzervativci. Připomeňme si, že než se stal Paul Wolfowitz známým svou podporou irácké války, byl také zastáncem vojenské intervence v Bosně a Kosovu, a fakticky se tak spojil s liberály jako je Garton Ash, v levicově orientovaném New York Review of Books. Cesta do Bagdádu měla kořeny v balkánských intervencích devadesátých let, proti nimž se postavili realisté a pragmatici, i když se toto vojenské nasazení v bývalé Jugoslávii nakonec ukázalo jako nepochybně úspěšné. (Str. 27)

Každé větě citace rozumím, ale co se vlastně snaží říct?

Kniha se zabývá geopolitikou, od dávné minulosti po současnost. Tvrdí, že geografie je pořád základ:

Pokračování příspěvku

Protože vyšla Fedora 39, pustil jsem se na svých – rozrůstajících se – linuxových strojích do upgradů. Notebooky jsou relativně nové, tam to je pokaždé bez problémů, na pracovní stanici se občas něco vysype. Tentokrát už na začátku, upgrade se nechtěl spustit:

sudo dnf system-upgrade download --releasever=39
Chyba:
Problém: package compat-ffmpeg28-2.8.20-1.fc36.x86_64 from @System requires libdc1394.so.25()(64bit), but none of the providers can be installed
- libdc1394-2.2.6-9.fc38.x86_64 from @System does not belong to a distupgrade repository
- problém s nainstalovaným balíčkem compat-ffmpeg28-2.8.20-1.fc36.x86_64
(zkuste přidat '--skip-broken' pro přeskočení odinstalovatelných balíčků)

Zkusil jsem tedy přidat nabízené --skip-broken:

sudo dnf system-upgrade download --releasever=39 --skip-broken

Ale nepomohlo to. Přidal jsem tedy raději --erase k rpm:

rpm --erase compat-ffmpeg28

A pustil znovu download. Jako obvykle vysypal hromadu neexistujících shod pro skupinu balíčků (‚No match for group package‘), ale už se tím nevzrušuju.

Pokračování příspěvku

Další kniha komiksů s Dilbertem na sebe nenechala dlouho čekat, pokračuje přibližně chronologicky stripy z roku 1988 a opět se v ní objevuje vedle Dilberta a jeho psa Dogberta i dvojice dinosaurů. Scénky kolem jejich rozhodnutí mít vejce jsou zábavnější než bych čekal, a ani jejich přítomnost už mě nezaráží.

Pokračování příspěvku

Někde už jsem tu zmiňoval, že zajímavost a důležitost lymfatické soustavy mi ve školách trochu unikla, takže když jsem spatřil tuhle knihu – v podstatě náhodou -, ze zvědavosti jsem ji vzal.

Výsledek je dost rozporný; autorka jako terapeutka (a možná léčitelka?) má spoustu praktických zkušeností, ale také celkem dost nedůvěry v systém a náběh na konspirace. Jako příklad

Nejmenovaný nejslavnější bílý jogurt s masivní reklamou v televizích a nejoblíbenější u žen se zdravým Životním stylem, s údajnými živými kulturami, je pouze drahou a dobře udělanou reklamou, která zmanipulovala ženy po celém světě. Pravda je ale taková, že je to pouze obarvená bílá hmota plná škrobu, plísní, škodlivých látek a barviv. V některých zemích je už dokonce pro své škodlivé účinky zakázán. Jen u nás je hygienická kontrola a ti, kteří tento jogurt pouští do prodejních řetězců, těžce podplacena… (Str. 191)

No nevím, nevím, jestli se něco jmenuje jogurt, musí to být podle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích v aktuálním znění vyhlášky č. 397/2016 Sb. O požadavcích na mléko a mléčné výrobky, mražené krémy a jedlé tuky a oleje (zdroj):

• paragraf 2 (d) kysaný mléčný výrobek získaný kysáním mléka, smetany, podmáslí nebo jejich směsi pomocí mikroorganismů uvedených v příloze č. 1 k této vyhlášce, u kterého lze zvýšit obsah sušiny pouze přidáním mléčné bílkoviny, sušeného nebo zahuštěného mléka, nebo odebráním syrovátky, tepelně neošetřený po kysacím procesu,
• paragraf 12 (4) Jako bílý jogurt lze označit všechny druhy jogurtu bez přidané ochucující složky.

Tohle všechno porušit a podplatit kontrolu… To asi opravdu ne.

Pokračování příspěvku

Aktualizace 22. 11. 2023: obrázek ve větším rozlišení.

Sbírka sestává ze čtyři oddílů, které jsou poměrně odlišné. První obsahuje delší, těžké básně, takové ty heroické. Odpovídají tomu i témata – plynutí času, mrtví, boží světlo, Hudba srdce:

Slyš hudbu světa: z pod mraků zní valných,
když v zlaté struny blesku vichr bije,
zní mořem hluboká jak symfonie
a bouří lavinou s hor boků skalných.
 
Zní nocí v slavíkových písních žalných
a stýská metlici, jež hroby kryje,
a v propast žití dechem poesie
jak ohlas padá hudby světů dálných.
(...)

(...)

Celý příspěvek

Písně Jaromíra Nohavici jsem vždycky obdivoval, jejich fantastická slova a chytlavé melodie, humor i patos, každé nové album jsem hltal a pouštěl dokola. Když se pak objevily informace o jeho agentství STB, Hutkovo Udavač z Těšína, musel jsem se s tím vyrovnat – rozpor mezi obsahem písní a jejich autorem byl nečekaný a velký. Ale oddělovat dílo od jeho tvůrce je rozumný přístup, ke kterému jsem ostatně tíhl odjakživa. Nehledě na to, že vzdorovat za komunismu nátlaku muselo být těžké a kdo ví, jak bych se tehdy zachoval já?

Písně jsem poslouchal dál.

Celý příspěvek

Při jedné z potulek kolem rybníka jsem si na zemi všiml zářivé vážky, která nejevila snahu odletět. Vyfotil jsem ji zdálky:

Celý příspěvek

Součástí hradu je nově zrekonstruovaná zahrada a i k ní se dá koupit průvodce. A stejně jako u toho hradního se jedná o knihu s více než dvěma sty stránek, spoustou fotek a luxusním provedením na křídovém papíře.

Podle nepodložených domněnek, které od sebe pak další autoři opisovali, mají být počátky zahrady už v renesanci, ve skutečnosti ale vznikla mnohem později – první skutečné zmínky jsou ze 17. století a největší rozsah i všechny budovy či atrakce jsou zásluhou barona Schröffla.

Celý příspěvek

Jako sociální psycholog se Robert B. Cialdini celou svou vědeckou kariéru věnuje výzkumu vyjednávání a především přesvědčování. Dělal řadu experimentů, kterými si ověřoval hypotézy a teorie, ale – a především – studoval techniky všemožných přesvědčovačů, obchodníků, náborářů apod.

Mým cílem bylo zevnitř pozorovat nejběžnější a nejefektivnější techniky a strategie používané v praxi. Někdy to probíhalo formou rozhovorů s příslušnými pracovníky, někdy s jejich přirozenými nepřáteli (například policisty specializovanými na finanční podvody, investigativními reportéry nebo zástupci organizací hájících práva spotřebitelů). Jindy jsem se věnoval zkoumání písemných materiálů, jejichž prostřednictvím se techniky vyhovění předávají z jedné generace na druhou – prodejní manuály a podobně.

(...)

Celý příspěvek

Dlouho se nestalo, abych měl takovou radost, že jsem na procházce zmokl.
(10. 7. 2023)

Celý příspěvek

Garfield je komiks, který stojí za pravidelné dávkování.

Obtloustlý, věčně hladový a cynický kocour a jeho komentáře jsou pořád legrační, i když jde o 16. sešit v pořadí.

Celý příspěvek

Prchá před světem a vrací se do domu svého dětství. Ve vzpomínkách si uvědomuje, kam mířil, že měl talent a schopnost starat se o zahrady, stejně jako děda s babičkou je navrhovat a udržovat. Jenže pak potkal Boha, uvěřil – a stal se knězem. Jak ale roky šly, čím dál víc cítil, že žije ve lži a že v tom už dál nedokáže být.

Na nádraží se nemůžu dočkat autobusu, chci být odsud pryč, zapomenout na tenhle odporný svět. Myslím na dům a zahradu, jak se tam začíná pomalu probouzet tráva a stromy, jak ji ochraňuje vysoká zeď, za kterou nikdo z těchhle lidí nemůže. A jsem si naprosto jistý, že budu tisíckrát raději snášet tu zimu v domě a nebudu mít ani na rohlíky než žít v té lži, do které jsem se tolik let nutil. A s lidmi, kteří dělali všechno pro to, abych v ní zůstal. (Str. 28)

(...)

Celý příspěvek

Před rokem jsem se podíval do říše hmyzu, jak exotického s cikádou obecnou, tak domácího s larvou chrostíka. A uložil jsem si pátou část archivu tweetů z roku 2021.

U knih se mi dařilo vybírat jednu lepší než druhou. Text Petra Holého o kontextu války na Ukrajině je pořád to nejsrozumitelnější, co si můžete přečíst. Encyklopedie sídlišť od ArchWars je fantastický obrazový (a urbanistický a architektonický) přehled hromadného bydlení. A komiks Bomba s celou historií přípravy i použití atomové bomby je přímo neuvěřitelný!

Celý příspěvek

Holden Caulfield nemá před Vánoci dobré období. Na přípravce Pencey (příprava pro univerzitu, takže asi obdoba gymnázia?) propadl z několika předmětů a ze školy ho vyhodili. Domů se má sice vrátit ve středu, ale vyrazí dřív a my s ním během několika dní podnikneme bláznivou jízdu – hotely, bary, řada telefonátů ve dne i v noci, nepříjemnost s prostitutkou, noční návštěva milované sestřičky Phoebe, nepodařené rande se Sally, pokus o přespání u bývalého profesora, myšlenky na útěk na Západ…

Zkrátka celkovou rozháranost. Holden se zmítá mezi odporem ke škole a všem lidem v ní a zároveň steskem po nich, láskou k sestře i touhou od všeho utéct. Celkem chápe co nechce, ale pocit toho, co by rád, umí jen zarámovat do části básně (kterou si ani přesně nepamatuje): Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes.

Celý příspěvek