Wuwejův zápisník

Iva Pekárková v roce 1985 emigrovala do Rakouska a následně do USA. Tam se živila jako sociální pracovnice (zaměstnankyně agentury GEEL pro pomoc práce neschopným lidem), řidička taxíku, barmanka. Do Čech se vrátila v roce 1997, je publicistka, překladatelka a spisovatelka.

Šest miliard Amerik je velmi svérázný průvodce po Americe viděné takříkajíc zevnitř. Díky tomu, že tam autorka skutečně roky žila, a také díky jejímu nadšení, nezdolnosti a trochu bezhlavému vrhání se do zážitků, je opravdu mimořádný. Rozbíjí naivní představy, strhává klišé (jen výjimečně něco potvrdí) a rozhodně neukazuje turistickou líbivost. Žádné památky a atrakce, ale každodenní život, rozdíly v mentalitě, kulturní šoky.

Jíst v americké restauraci není tak jednoduché. V ceně kteréhokoli pokrmu bývá zahrnuto několik příloh, z nichž si musíte vybrat, a které vám číšník odrecituje v okamžiku, kdy si jídlo objednáte.

Pak si musíte vybrat, jestli chcete kávu nebo čaj, a potom druh kávy či čaje. Musíte říct; jestli chcete polévku, anebo salát a pokud si vyberete salát, musíte si vyvolit dresing. Kdybyste číšníka požádali „prostě mi něco přineste“, asi byste ho uvedli do značných rozpaků. Každý pokrm existuje v několika variantách — restaurace, která zákazníkům nedá možnost si vybrat, zaručeně brzo zkrachuje.

Naštěstí jsou tyhle „kódované dialogy“ o žrádle po celé Americe víceméně tytéž, a tak je hravě zvládnete během pár týdnů.

Chytáků je ovšem víc — k ceně jídla uvedené na menu je třeba připočíst daň (v každém státě jinou) a nejméně 10-15% na spropitné, které každý kromě buranů nechá na stole pro číšnici (zatímco mu u kasy vrátí všechny drobné do centíku). Plat číšníků v USA je spíš symbolický (oficiálně o něco víc než polovina minimální mzdy) a všichni vědí, že spropitné netvoří jen třešničku na dortu, ale podstatnou část jejich výdělku. (Str. 285)

Pokračování příspěvku

Ehm, a s tímhle se soutěží jak? 🤔️

(28. 2. 2026)

Kdyby vás zajímalo, jak se v jiných jazycích nazývá knihomol.
„Bookworm“ refers to larvae that damage books and avid readers. Other languages use metaphors like reading horse, book friend, book eater, or letter smitten.

https://mapologies.com/bookworms/
(Boost)

Pokračování příspěvku

Mizerná Lhota je zapadlá vesnička, poslední výspa civilizace. Jen pár chalup, kovárna, hospoda – a i ta se uživí nejspíš jen díky tomu, že tudy procházejí skupinky dobrodruhů mířící do divočiny. Tentokrát je ale návštěva jinačí – přijíždí velký (a jaksepatří namyšlený) čaroděj. Od prvního okamžiku je nepříjemný každému, s kým se potká, ale zdá se, že tu něco (nebo někoho?) hledá.

„Vida, to je příjemné překvapení. Jistě za ním zajdu. Možná je to dokonce ta pravá osoba, která mi pomůže s mým malým problémem. Nejsem tu náhodou, jak vás už určitě napadlo. Hledám jistou… věcičku.“

Způsob, jakým vyslovil poslední slovo, vyslal Malvíně do páteře ledovou vlnu a na holých pažích jí vyvstala husí kůže.

„Tím vás ale nebudu zatěžovat, má dobrá hostinská. Koneckonců, tady ji jen sotva najdu, že?“

Smích, který se mu vydral z hrdla, měl možná znít chlácholivě, vyvolal však přesně opačný dojem. Malvína pod pultem pomalu znovu zatápala rukou k palici.

Hned druhý den ráno je však nalezený mrtvý v řece. Co s tím? Pátrání se ujímá místní ranhojič a majitel krámku s kouzelnými a léčitelskými svitky Efernas, zvaný Ef, spolu s bratrem Bellasem, který je tu učitelem a zároveň neoficiálním bardem. Oba dva jsou barbaři, což se dost vymyká běžným zvyklostem ve fantasy světech. Barbaři mají být hrubá síla, ne intelektuálové… Čaroděj se pochopitelně také divil:

„Nemějte mi za zlé, že se tak vyptávám, ale barbarský učenec a léčitel, a dokonce učitel, to je skutečně velmi vzácná kombinace.“

„Víte, naše matka byla velice vzdělaná žena. Narodila se v barbarském kmeni, ale vychovali ji potulní učitelé, kteří ji přijali za vlastní. Když pak odešla a vdala se za našeho otce, postarala se o to, aby se nám s bratrem dostalo nejlepšího vzdělání. Jinými slovy, vyučovala nás sama,“ usmál se Ef.

„Myslím, že jsme s bratrem nejvzdělanější barbaři, kteří kdy chodili po téhle zemi. Ale otec nás rozhodně nezanedbával ani po tělesné stránce. Však to znáte, rozlousknout lidskou lebku mezi stehny, holýma rukama strhnout býka a poprat se s trolem, takové to běžné kočkování.“

Ef konečně odložil herbář, propletl prsty a prokřupal si je. Čaroděj ho fascinovaně pozoroval a jeho bledý obličej mezitím dostal mírně růžový nádech.

„Když matka zemřela, otec už bohužel našemu akademickému vzdělání nepřikládal takovou váhu. A protože ostatní v kmeni úplně nesdíleli Bellasovo nadšení pro umění, poezii a hudbu a otec byl zásadně proti tomu, aby se stal bardem, nakonec jsme se sebrali a odešli. A tak jsme tady.“

Pokračování příspěvku

V Obrazu Doriana Graye popisuje Oscar Wilde zvláštní žlutou knihu, která je uchvacující, perverzní a otevírající obzory a která dokončí to, co lord Henry začal – Doriana definitivně zkazí. Na to jsem byl pochopitelně zvědavý; že se jedná o Huysmansovu knihu jsem se dočetl v Temné múze. Symbolické je už to označení, „žlutá kniha“ – tak byly totiž v pařížských knihkupectvích balené závadné nebo nemravné knihy, aby byl kupující hned upozorněn. V Británii dokonce vycházel časopis The Yellow Book.

Hlavním hrdinou, tedy spíš antihrdinou, je šlechtic Jean des Esseintes. Je slabý, přecitivělý a neurotický. Život v Paříži, plný salónů, umělců, společenského života i milostných dobrodružství se mu znechutil natolik, že prodal svůj majetek a uchýlil se na venkov. Koupil si odlehlý dům ve Fontenay a se dvěma starými sluhy se do tohoto útočiště skryl. Aby se plně věnoval svým představám a zbylým vášním, začal už samotným vybavením domu – má speciální tapety, koberce, každá místnost je jiná a má jiné barevné ladění, například jedna je zařízená úplně jako lodní kajuta se vším všudy včetně barevného kulatého okna. Je to uzavřený mikrosvět.

Tím to ovšem jen začíná, v každé z dalších kapitol se dozvídáme o některé z des Esseintových vášní. Třeba o literatuře, místu, kam uniká a které mu slouží jako náhražka života. Tam velmi pečlivě prochází latinské autory (a komentuje jejich latinu), sleduje některé náboženské myslitele, obdivuje moderní „prokleté“ autory (Baudelaira, Mallarmého).

Pokračování příspěvku

Dosavadní způsob

Jakým způsobem píšu články pro blog a co k tomu používám jsem tu už popisoval, ale velmi stručně:

• Rozepsané i hotové články udržuji v aplikaci NoteCase Pro, což je vcelku příjemné multiplatformní úložiště poznámek s jejich hierarchií, základním formátováním apod.
• Když přijde čas publikace, přesouvám se do složky s blogem, zakládám soubor s příponou „blog“ a edituji ho pomocí jEditu, ve kterém mám nakonfigurovaná makra pro vkládání HTML. Formát souboru je jednoduchý, první dva řádky jsou hlavička; v prvním jsou autor, datum, čas, kategorie a témata, oddělené středníky a čárkami, v druhém titulek článku. Zbytek souboru už je obyčejné HTML.
• Následuje spuštění generátoru blogu JaStaBar (JAva STAtic Blog generAtoR), ten si na příkaz java net.wuwej.jastabar.Generate -last $BLOGPATH načte všechny články i šablony a ten nejnovější vygeneruje, spolu se všemi dotčenými soubory (homepage, kategorie, předchozí článek atd.).
• Vygenerované soubory, připravené ve složce update pak pomocí FileZilla nahraju na hosting.

Jak vidno, je to složité, „dřevěné“, ale funkční. Na svoji obranu dodávám, že to vzniklo před dvaceti lety a mám to už tak zažité, že složitost prakticky nevnímám.

Nicméně! S postupným používáním Obsidianu jako skvělého úložiště na informační bázi, deníky, a vlastně cokoliv, jsem si pořád pohrával s myšlenkou opustit první dva kroky, tedy NoteCase a jEdit, články psát rovnou v Obsidianu a z něj je také generovat. Vím, že existují pluginy v Obsidianu, které to umí rovnou, ale asi by se mi obtížně řešila návaznost dosavadních dat, stejný vzhled atd. Nakonec jsem se ale přece jen rozhoupal – k adaptaci vlastního řešení.

Pokračování příspěvku

Čtvrtý příběh trochu vybočuje, protože tentokrát Jasmína nepátrá po záhadě ve svém okolí, místo toho jede s mamkou na týdenní prázdninový pobyt v domku na břehu moře.

Hlavní je ale atrakce „Tajemný zámeček – 100 záhad“. Každý návštěvník dostane obálku s náhodně vybranou záhadou a má za úkol hledat indicie a záhadu vyřešit.

Prostředí je nádherné, a když jako překvapení přijedou na dva dny i Jasmíniny nejlepší kamarádky, je všechno skvělé.
Až na tu záhadu, která je nějak moc složitá.

Pokračování příspěvku

V knižním rozhovoru zmínil soudní lékař František Vorel, že je spoluautorem učebnic soudního lékařství. A jak mě téma zaujalo, logicky jsem těmito učebnicemi pokračoval ve studiu.

U učebnice dost dobře nemá smysl pokoušet se o nějakou analýzu nebo zhodnocení, můžu snad jen konstatovat, že je psána velmi přístupně a srozumitelně. A vypíšu pár zajímavostí, které jsem si označil (a které by mohly zaujmout i někoho dalšího).

První díl obsahuje kapitoly

1. Historie soudního lékařství v České republice (široký kolektiv)
2. Koncepce oboru soudního lékařství, kompetence soudního lékaře (Tomáš Vojtíšek)
3. Smrt – obecné příčiny (Alexander Pilin)
4. Posmrtné změny (Alexander Pilin, Petr Hejna)

První vodítko pro určení doby smrti:

Závěr: Vzhledem k různorodosti posmrtných dějů a jejich ovlivnění mnoha činiteli jak ze zevního prostředí, tak z vnitřního prostředí těla se jako dobré vodítko k určení doby od smrti jeví doporučení dle Knighta (Knight, 1991), založené na kombinaci poklesu tělesné teploty a stavu posmrtné ztuhlosti:

• pokud je tělo ještě teplé a není vyvinuta ztuhlost, od smrti uplynuly méně než tři hodiny;
• pokud je tělo ještě teplé, ale je již plně vyvinuta ztuhlost, od smrti uplynulo 3–8 hodin;
• pokud je tělo vychladlé, ale ztuhlost je ještě plně vyvinuta, od smrti uplynulo 8–36 hodin;
• pokud je tělo vychladlé a ztuhlost je již vymizelá, od smrti uplynulo více než 36 hodin. (Str. 45)

Pokračování příspěvku

(leden 2025, A4)

V minulé části byl svět zachráněný a původce toho všeho chycený. Jenže! Ukázalo se, že jeho plán měl záložní variantu – pokud nezbaví svět všech mocných bytostí a nezastaví jeho koloběh, pokud nesvrhne Boha, bude destrukce stejně pokračovat a povede ke zničení… úplně všeho.

„Já ale vím víc, řekl jsi to. Je to provázané v minulosti, připravoval jsi to staletí. Určitě jsi přišel na něco, co by nakonec hrálo do tvých karet. Znám tě, řekla bych dobře, možná víc, než si myslíš. Schoval jsi klíče, viď? Pokud to nepůjde otevřít, tak to uvolní sílu, která bude burácet tak dlouho, dokud nezničí vše. Nevynechá poslední zrnko písku a nastane nic.“ (Str. 31)

Pracoval na tom celé věky, každou z mocných bytostí nějakým způsobem magicky zamkl a její klíč uschoval. Vždycky, když se dělo něco významného, nebo některá z Ceteris udělala chybu, byl u toho…

Nezbývá, než se pustit do pátrání, navíc extrémně obtížného, element Času je uspaný a klíče je nutné hledat v minulosti, v oněch pohnutých dobách. Pouze Smrt vlastní magický artefakt, dárek, který si kdysi od Času vyžádala, a díky němuž může do minulosti nahlédnout…

Pokračování příspěvku

Seriál Wednesday od společnosti Netflix v režii Tima Burtona zaznamenal mimořádný úspěch – a není divu. Hvězdné herecké obsazení, kongeniální Jenna Ortega v hlavní roli, vtipnost, napětí i celé prostředí školy „vyvrhelů“ Nevermore v kontrastu se světem „normálů“, to je zkrátka fascinující.

Nejvíc ovšem Wednesday, která absolutně odmítá konvence, je mimořádně inteligentní, ale společensky poněkud neobratná, neustále zachovává kamennou tvář…

Tento časopis-kniha je neoficiální průvodce vším, co s Wednesday souvisí. Na 132 stránkách prochází:

Osoby a obsazení – vždycky několik stránek o postavě a pak o její představitelce či představiteli. Speciální články má jedenáct postav, další jsou pak ještě zmíněné s malým medailonkem.

Pokračování příspěvku

Nedávno se mi Rohlík změnil v České dráhy a každé tři minuty přidával k době doručení další tři minuty, takže jsem už nevydržel čekat venku a schoval se do vchodu. A jak jsem si prohlížel poštovní schránky, nejdřív jsem s potěšením sledoval kolik lidí má nějakou výzvu k nevhazování letáků (mimochodem před mnoha lety měla pošta dokonce na webu statistiku a já si s ní hrál). Z 84 schránek reklamu nechce 46, to je 55% (!).

Celý příspěvek

Do dalšího Asterixe už se mi po zklamání ze sborníku Asterix XXV-XXVIII, který spískal Uderzo, moc nechtělo. Takže jsem si ani nevšiml, že jsem se v těch X a I přepočítal a celou jednu knihu přeskočil! A dlouho jsem to nepostřehl, protože hned první příběh, Nebe mu padá na hlavu, byl vysloveně špatný a přesně zapadl do mého očekávání.

Nebe mu padá na hlavu

Asterix s Obelixem zjistí, že všechno živé kolem jaksi ztuhlo, jako by se zastavil čas. Tedy kromě druida, který právě dovařil kouzelný nápoj a ochutnával ho. Zdá se, že lektvar funguje jako protijed – ale proti čemu? To se ukáže hned vzápětí, když se nad vesnici snese obří zlatá koule a z ní se vynoří … mimozemšťan. Má s sebou sluhy supermany, pardon, superklony, a přiletěl upozornit, že galskou superzbraň budou chtít získat nagmové, což je druhá rasa mimozemšťanů, ta zlá. A pak se všemožně perou, až dostanou za vyučenou.

Celý příspěvek

Napohled zajímavá kniha, ukazující jak obrovský dopad přinášely válečné a zbraňové vynálezy, jak proměnily bitvy, vyvolaly hledání protiopatření a tak pořád dál a dál. Postavená je chronologicky a popisuje padesát takových zlomů. Úplně první je „Kámen a železo“, pak „Štít“, „Ochranná zbroj“, „Válečné vozy“ atd. až po „Proudová letadla“, „Tanky – od druhé světové války do současnosti“, „Jaderné bomby“, „Balistické střely“ a „Střely s plochou dráhou letu“.

Celý příspěvek

Před rokem jsem psal o nejhojnější rybě mého focení na Krétě, obladě obecné. Opět jsem si vyzkoušel výměnu disků v diskovém poli (tentokrát v serveru) a také jsem konečně zjistil, na koho odkazovala scéna z knihy Svět je malý. Byl to zároveň test umělých inteligencí.

Celý příspěvek

Císař Rudolf II. v poslední době zanedbává své vladařské povinnosti a proslýchá se, že se až nezdravě upnul na kouřové zrcadlo, tajemný magický nástroj, který býval v držení Johna Dee a posléze jeho média Edwarda Kellyho. Situace začíná být neúnosná a tak pan Kryštof Želinský ze Sebuzína, místokancléř České královské komory, pověří již osvědčené pomocníky, vystudovaného písaře Matěje Sádla a Jakuba Jelínka, chudého rytíře von Hiršberg, novým úkolem. Kelly, vězněný na hradě Landeswarte, před pár týdny zemřel vlastní rukou při nezdařeném pokusu o útěk, takže možná existuje možnost zrcadla se dopátrat, poskytnout je císaři do jeho Kunstkomory a konečně vrátit běh království do správných kolejí.

Matěj s Jakubem, vybaveni brašnou stříbra, vyrážejí do Mostu navštívit vdovu Johanu Kellyovou. Bohužel ale nejsou sami, kdo se o zrcadlo zajímá, jdou po něm další dvě skupiny a rozhodně nejednají v rukavičkách – velmi rychle tu jde o život.

Celý příspěvek

Kniha Nic mě nezlomí (v originále Can't Hurt Me) je příběh muže, který se z neuvěřitelně nepříznivých poměrů vypracoval v náborářskou ikonu americké armády a jednoho z nejlepších vytrvalostních sportovců světa. Absolvoval Badwater 135, ultramaraton vedoucí přes Údolí smrti v extrémních vedrech, nebo třídenní triatlon na Havaji (10 km plavání, 421 km na kole a 84 km běhu).

Během dětství si ale něco takového nedokázal ani představit. Celou rodinu týral despotický otec, večery a noci museli všichni pracovat v jeho podniku, David měl vzdělání zanedbané tak, že ani neuměl pořádně číst. Poté co se matce konečně podařilo utéct, potýkali se s psychickými následky i chudobou. A když konečně vše vypadalo v dobrý obrat a budoucnost s normálním mužem a otčímem, opět zasáhl osud.

Celý příspěvek

Čas od času se při podvodním focení na jižním pobřeží Kréty objevila další ryba, tentokrát samotářská – ale svou podobou na sebe strhla pozornost okamžitě. Názvem ostatně také - lulanka Commersonova. Dlouhé štíhlé tělo, protáhlý rypec a skoro neviditelné ploutve z ní dělají jakousi přerostlou jehlu.

Celý příspěvek

Dilbert, inženýr a technik, pracující v jakési korporaci, je tu opět s námi. V této knize dostal velký prostor Dilbertův vychytralý a sarkastický pes Dogbert - ať už spřádá plány na získání bohatství nebo ovládnutí světa, pracuje jako konzultant nebo si dělá legraci ze svého pána, pokaždé jeho cynismus nutí k úsměvu.

Celý příspěvek

Podle doslovu Petra Onufera je Terry Eagleton významný pedagog, spisovatel a zejména literární kritik a teoretik. Publikoval třicet osm knih, soustředil se zejména na vztah literatury a ideologie, je vnímán jako radikální myslitel (vychází z levicových postojů). Je ale známý nejen v Británii, celosvětový věhlas mu přinesla právě tato kniha. Formálně je vystavěná jako příručka či učebnice, má číslované kapitoly, citace, rejstříky, ale zdání klame – ve skutečnosti je to jedna dlouhá esej.

S esejistickým stylem, osobním zaujetím, ironickými odbočkami a komentáři bere čtenáře na pátrání po tom, co je to literatura a jak ji číst. Začíná provokativní otázkou, zda vůbec existuje „literatura“ jakožto nadčasová, samozřejmá věc a hned tradiční představy zpochybňuje – ani styl, ani představivost, ani fikčnost nedokáží přesvědčivě označit text za literární.

Celý příspěvek

Pár skic a nápadů ze zápisníku (skutečného), třetí část roku 2021. Některé by možná stály za překreslení.

Celý příspěvek