Wuwejův zápisník

Tak, do třetice všeho dob… , no, zkrátka, třetí a poslední kniha ze série. Bohužel ani v ní autor neupustil od svého způsobu ozvláštnění, a tak jsem si to opět neužíval. Zato upustil od číslování kapitol, tentokrát jim zůstává jen samotné jméno. Ze kterého samozřejmě není poznat, o čem kapitola je, takže pokud se k něčemu chcete vrátit, musíte listovat. Nebo mít záložku ve čtečce.

Tematicky je to všehochuť, něco je souhrnné opakování (třeba minulé časy nebo kompletní přehled všech časů), něco ponoření se do hloubky.

Založil jsem si třeba kapitolu varující před doslovnými překlady, která to demonstruje na překladech českých přísloví do angličtiny a odpovídajících anglických do češtiny:

Nebuď zvědavý, budeš brzo starý.
*Don’t be curious, you will be old soon.
Curiosity killed the cat.
**Kuriozita zabila kočku.
(Tady jsem dal pro jistotu dvě hvězdičky, protože ta věta je prostě absurdní.)
*Zvědavost zabila kočku.

Pokračování příspěvku

S flatpakem jsem vážně rozpolcený.

Na jednu stranu se mi líbí, na stranu druhou je to všechno komplikované, konfigurace aplikací utopené až k nenalezení, práce se soubory mimo sandbox příšerná – nutnost nastavovat nějaké sběrnice, a stejně pak nevidí to, co používám. U VS code jsem prostě nedokázal vytvořit .venv v takovém pythonu, aby fungoval při zavolání ze systému (a naopak).

Stejně tak jsem nerozchodil spuštění codexu z obsidianu, ani s flatpak-spawn. A když mi po upgradu na Fedoru 44 přestalo fungovat i otevírání složky/poznámky v thunaru, definitivně jsem se naštval a obsidian z flatpaku vystěhoval:

Pokračování příspěvku

Otazníky detektiva Štiky vycházely v časopise Ohníček dlouhých patnáct let, v letech 1971-1986. Tam jsem je také vídal, a ačkoliv mi to přišlo ohromně zajímavé, vyluštit jsem je dokázal jen málokdy. Ale ten pocit z pátrání a přemýšlení mi v hlavě zůstal, a z nostalgie i zvědavosti, jak mi to půjde teď, jsem si pořídil souborné vydání.

Detektiv Štika se svou buřinkou, masivními brýlemi, vestou a kabátem staromilsky odkazuje na prvorepublikové vyšetřovatele – což sice za socialismu může vypadat nepřístojně, dokud si ale neuvědomíme, že jen o tři roky dříve se v televizi objevil mimořádně oblíbený seriál Hříšní lidé města pražského, který byl skvělých vyšetřovatelů v buřinkách plný.

Pokračování příspěvku

Tuhle knihu mám v zásobníku také pěkných pár (desítek) let. Objevil jsem ji kdysi v Levných knihách (čest jejich památce), přišla mi podvratně zajímavá, ale chuť ke čtení jsem nenašel, to až teď, po zdolání bible dekadentů, Huysmansova Naruby. Chtěl jsem ještě ve světě bizarní estetiky zůstat.

Dekadentní zahrada v úvodu popisuje počátek celého příběhu, nebo spíše studie. Autoři, Medlar Lucan a Durian Gray, bývali vlastníci neslavně známé edinburkské restaurace U dekadenta, po jejím zavření se však po nich slehla zem. Jen občas kusé zprávy hovořily o jejich spatření na exotických místech světa. Nakonec ale našli pohostinství na Montcullenu, venkovském sídle paní Conchity Gordonové, která navíc v té době uvažovala o úpravě značně zanedbaných pozemků v okolí sídla a o návrh zahrad požádala právě své dva hosty. Ti se do úkolu vrhli s neobyčejným nadšením, hodiny, dny a měsíce trávili v knihovnách, vrtali se v bohatém kompostu hortikultury. Velmi je zaujala osobnost Bernarda Palissyho, francouzského protestanta, který chtěl všemi prostředky bojovat proti zpustlosti, a jeden z jeho plánů byla zahrada věnovaná jen oslavě moudrosti.

Lucan s Grayem tedy pokračovali a objasnili jí, že zde jde o jasný případ přitahování protikladů. Hodlají převzít Palissyho myšlenku na Zahradu moudrosti a postavit ji na hlavu. Jejich hlavním plánem je vytvořit z mountcullenských pozemků oslavu dekadence a bláznovství. Tam, kde se monsieur Palissy pouštěl do intimního a uctivého dialogu s Přírodou, oni ji řádně zneužijí. Pohlížejí na ni jako na svého nepřítele. Bohyně musí být přemožena, potlačena, zotročena. Oni uctívají vyumělkovanost. Zatímco Palissyho styl nepřipouštěl žádné antické sochy, groteskní plastiky, vulgární reliéfy na satirická či pastorální témata z pohanských bajek, styl Graye a Lucana o ničem jiném ani neuvažoval. Palissy kladl ve své zahradě důraz na rozum a řád. Gray a Lucan se ve svých návrzích snažili představit extrém a iracionálno. (Str. 9)

K realizaci ovšem nedošlo a po jakési podivné události oba autoři z Montcullenu zmizeli ještě dříve, než se Conchita vrátila z letního pobytu v Kašmíru, ale zbyly po nich alespoň rozsáhlé plány a návrhy, které tvoří tuto knihu.

Pokračování příspěvku

(červenec 2025, A4)

V živelné, radostné a zdravím kypící rodině byla Betty tak trochu černou ovcí, zejména v posledních letech. Jako by ztrácela zdraví, opakovaly se jí chřipky, bolela záda, držel se jí kašel a po každé nemoci byla vychrtlejší. Vstávala malátná, odpoledne už byla k smrti vyčerpaná.

Vím, že to zní, jako bych kromě mnoha příznaků tuberkulózy také oplývala příznaky zpožděného duševního vývoje. Nikoliv. Žila jsem prostě v hluboké víře ve své pevné zdraví a domnívala jsem se, že tak jako mně je všem pracujícím.

Ne že by nebyla u lékařů. S neochabující rýmou u ORL specialisty, který vyšetřil, co uměl, a konstatoval, že to nic není. S nevolnostmi u internisty, který po prohlídce řekl, že je to v pořádku. Dokonce i kompletní vyšetření kvůli pojistce, kde se svěřila s kašlem – ale také s cigaretami – to skončilo konstatováním lékaře, že on kašle také a může za to kouření.

Teprve pak, když s jinými potížemi skončila u manžela své sestry, sice patologa, ale někoho, kdo poslouchal, přemýšlel, udělal vyšetření, rentgen – a poslal ji k plicnímu specialistovi. A pak už to šlo rychle, taková diagnóza je naprostý zlom, zdravotní i životní.

Pokračování příspěvku

Nevím proč jsem si myslel, že Gaudí nebyl architekt – možná kvůli pohádkovosti jeho návrhů. Přitom je to absurdní myšlenka, nearchitekt by rozhodně nemohl stavět domy, o katedrále nemluvě. Architekturu studoval v Barceloně od roku 1869 do 1874 a ve studiích dále pokračoval na místní Escola Provincial d'Arquitectura. (Str. 8)

Byl ale mimořádně originální a v době, která směřovala k hranatým tvarům a sériové výrobě, vytvářel návrhy podle přírodních vzorů. První samostatnou zakázku získal v roce 1883, kdy si u něm Manuel Vincens, majitel továrny na výrobu cihel a dlaždic, objednal stavbu obytného domu. Už ten je mimořádný; balkony, arkýře, věžičky, bohatě zdobené fasády (pochopitelně z dlaždic) vyvolávají dojem malého paláce.

Pak už následovaly stavby jedna za druhou. Publikace se soustředí na jejich zobrazení, obsahuje jen minimum textu (v šesti jazycích), zato fotek odhadem 150 včetně velkých přes dvě stránky.

Založil jsem si pár objektů. Güellův vinný sklep pro jeho celokamennou podobu včetně střechy a přitom zdobnost plnou oblouků, věžiček.

Pokračování příspěvku

Od roku 2014 a článku Jak píšu o knihách se toho v principu moc nezměnilo, jen podpůrné prostředky mám o dost vychytanější. Doporučuji tedy nejdřív mrknout na něj a pak se vrátit sem. Tady se soustředím hlavně na rozdíly a novinky.

Například už si nezakládám útržky, ale používám úzké lepíky. To vám byl objev! Nevypadávají, neztrácejí se… Akorát je tam nesmíte nechat a knihu založit, po pár letech už moc dobře sundat nejdou. Nesvědčí jim ani lesklý křídový papír, na něm rády nechávají stopu. Tomu se dá předejít tím, že je nejdřív dvakrát přilepíte na kalhoty nebo jinou látku a teprve pak do knihy. Tím se lepivost sníží.

Citace už neopisuji, ale skenuji mobilní aplikací Text Fairy. Výsledek rovnou v mobilu vkládám do rozepsaného článku v Obsidianu (kde si platím synchronizaci a mám to hned i na PC). Hotový a zkontrolovaný článek pak z Obsidianu rovnou generuji, o tom jsem psal v Obsidian jako primární úložiště pro blog (a oslava vibecodingu).

No a při psaní mi pomáhá Fabula:

Pokračování příspěvku

Sbírku jsem našel při namátkovém brouzdání kategorií poezie, když teď už nevycházejí almanachy, musím se snažit nové autory shánět jak jen se dá. Tady mě zaujalo několik básní v náhledu knihy – a celá sbírka rozhodně nezklamala.

Je laděná hodně existenciálně, soustředí se na niterné prožívání. Motivy prázdnoty, strachu, deprese či zoufalství:

Dostaň se ven

Když ono to svírá oči do pláče
a nějak zvláštně tělo scvrkává
do starého bochníku chleba
který okorává na větru.

Už není nijak užitečný
Není dost čerstvý, dost vláčný, dost křupavý
ohleděl se a zajedli se ho
Nemůže sám sebe upéct znovu.
(… )

Pochybnosti o hodnotě, nejistota identity, láska jako zdroj bolesti. A také smrt. Tohle rozloučení je velmi silné

Pokračování příspěvku

Pokus o vysvětlení nejsložitějšího konfliktu současného světa, jak zní podtitul, není výklad dějin Palestiny a Izraele. Ten by musel být podstatně komplexnější a rozsáhlejší. Je to spíše výklad nejdůležitějších fakt potřebných k pochopení událostí v roce 2023 i role, jakou zastával v minulosti i dnes Benjamin Netanjahu.

I tak je ale pro běžného čtenáře více než dostatečný, začíná stručnou zmínkou o Herzlovi a sionistickém hnutí, pokračuje vytvořením státu Izrael v Palestině (Weizmann, Balfourova deklarace).

Weizmann nežádal víc, protože věděl, že víc by nedostal – i tohle bylo až příliš. Balfourova deklarace nebyla žádnou širokou branou do nové vlasti, jen malou škvírou ve dveřích. Teď bylo na sionistech, aby si je už nikdy nedali přibouchnout. Každému, kdo se jen trochu zamyslel, muselo být jasné, že zároveň s obrovskou příležitosti vzniká obrovský problém. „Jeden národ slíbil druhému území třetího“ komentoval to po letech židovský spisovatel Arthur Koestler. Před tím nešlo zavřít oči. Sionisté je však zavřít museli, pokud si chtěli zachovat naději na skutečný židovský stát. Ten se dilematu dvou nároků na jednu zemi nedokázal zbavit dodnes. (Str. 13)

A začíná popisovat politické směry a strany. Následovalo arabské povstání, dělení Palestiny, vyhlášení státu Izrael a útok čtyř okolních států, palestinská diaspora, šestidenní válka, palestinská samospráva, Jásir Arafat, atd. atd.

Pokračování příspěvku

Před rokem jsem radostně popsal celou anabázi s deindexací blogu z Google a její náhlý obrat, tedy kroniku snahy dostat blog zpět do indexu Google. Radost mi vydržela zhruba do října, kdy Google zahájil opětovnou likvidaci, kterou teď dotáhl do smutného konce. Můj blog je Googlem nevyhledatelný (komické je, že když zadáte „Wuwejův zápisník“, dostanete šestnáct stran se stránkami, které na něj odkazují). Také jsem si zazálohoval druhou část Mastodoních tootů z roku 2024.

Celý příspěvek

Speciál časopisu Přežít z léta 2025 má tentokrát poměrně široký rozptyl témat, moderní prepperství může být totiž leccos – jak tvrdé přežití někde v přírodě, tak příprava na obtížnou budoucnost investicí do nouzových platidel. Na stovce stran se tedy podíváme mimo jiné na:

Celý příspěvek

Petr Kukal, kterého známe především jako básníka (zkuste sbírku Bůh mezků), zabrousil do jiného žánru a vydal sbírku povídek. Próza pro něj není úplně nová – napsal dva deníky (Deník muže ve středních letech a Deník boomera), krátkými momentkami doplnil sbírku básní O jablko lehčí ráj a v publikaci Píseň o vodě v textech rozvíjel motivy Ettlerových akvarelů. S povídkami ale debutuje.

Hned na začátek musím říct, že jsou výborné. Po formální stránce

Celý příspěvek

Upgrade z Fedora 43 na 44 byl bez jediného problému, a to na všech třech strojích, kde ji provozuju (desktop, notebook, server). Ani se mi tomu nechce věřit.

Celý příspěvek

Komiksové zpracování vztahu s narcistním manipulátorem velmi přesvědčivě ukazuje, jak takový „úraz“ vypadá. Jak neuvěřitelně působivý má začátek, kdy je všechno pohádkové,

Celý příspěvek

Pardubické školy je sedmý díl informační brožury AB-Zet Pardubicka, kterou vydává Klub přátel Pardubicka a Společnost pro rozvoj Pardubicka. Celá série je pojatá velmi široce, od přírody přes architekturu až po – především – historii.

První díly, včetně tohoto z roku 1999, vycházely ještě černobíle, což samozřejmě fotografiím spolu s většinovým rozměrem cca 6 x 9 cm škodí.
Po úvodu následuje čtyřstránková historie pardubického školství, po ní seznam školních kronik a pamětních knih, a pak už jsou jednotlivé školy. Je zajímavé sledovat, jak jsou v jednotlivých etapách všechny školy stejné. Neorenesanční paláce ze začátku 20. století, činžáky z padesátých a šedesátých let, letištní terminály ze sedmdesátých:

Celý příspěvek

Z fotky to není moc poznat, ale tenhle brouk je opravdu nepřehlédnutelný. Tělo měřilo určitě tři centimetry, tykadla další dva přidala. Na wikipedii píší, že může být velký až 45 mm!

Celý příspěvek

Giacomo Casanova nebyl ani zdaleka pouhý proutník – byl to vzdělaný spisovatel, diplomat, cestovatel a také dobrodruh. O svou pověst milovníka a svůdce se zasloužil především vyprávěním Historie mého života, kde o milostných dobrodružstvích mluví velmi otevřeně. Dílo je to rozsáhlé, podle Wikipedie první dvanáctisvazkové (!) vydání o šesti stech stránkách vyšlo v německém překladu v Lipsku; v češtině vyšlo několik svazků v roce 1911, ale vydání je neúplné.

Tahle kniha zahrnuje úplný počátek, tedy narození, dětství a studium, začátek (a selhání) církevní kariéry, krátkodobý vstup do armády a cesta do Cařihradu, návrat do Benátek a živení se hraním na housle v orchestru. Pak se šťastnou náhodou – záchranou života bohatého šlechtice – stal adoptivním synem senátora a vyšvihl se opět do vysoké společnosti. Ovšem opakované aféry, hráčská vášeň a svádění žen ho několikrát donutily k útěkům i nejrůznějším podvodům. Po posledním velkém kousku, kdy tahá za nos dva hlupáky a pomáhá jim, za tučnou odměnu, pochopitelně, s magickým mečem vyzvednout ukrytý poklad, kniha končí.

Celý příspěvek

Podle výzkumů skoro každý druhý Čech praktikuje něco z alternativní spirituality. Ateisté rozhodně nejsme, je to jen skepse k organizovaným církvím a klasickým náboženstvím. Nauky jsou ale velmi neuchopitelné, rozptýlené, většinou bez pevných organizací, sahají od lekcí jógy přes krystaly, reiki, tarot, meditace až k celým světonázorovým systémům. Přesto o českém esoterismu obvykle víme málo.

Dva redaktoři deníku Alarm se rozhovorům a svědectvím o životě v takovém prostředí věnovali dlouhodobě, a sesbírali často drsná svědectví. Ale ačkoliv by se dalo snadno ukazovat, v čem se ezoterici pletou, vysmívat se nebo jimi pohrdat, nebylo by to ani přínosné, ani zcela fér.

Celý příspěvek

(1997, A4)

Celý příspěvek