Souhrn nejrůznějších optických iluzí v knížce pro děti je zajímavý a zábavný, brzy se ale začne opakovat – v podstatě je triků jen několik druhů:

• Nemožné obrazce (styl Escher),
• oboustranné obrázky (vzhůru nohama je vidět něco jiného),
• zkreslování velikostí pomocí šikmých pruhů, které popletou mozek,
• podobné téma s barvami,
• liniové obrazce, které mohou perspektivně být zvenčí nebo zevnitř (zprava nebo zleva).

Ne že by to vadilo; je ale dobré prohlížet knihu po částech, vždy jen pár stránek.

Některé iluze jsou ale mimořádné a kroutím nad nimi hlavou pokaždé znovu. Třeba tahle barva kruhů:

Pokračování příspěvku

Charlotte Joko Beck (1917-2011) stála u počátků zenu v USA. S praxí začala až kolem čtyřiceti let věku, kdy byla po rozvodu a starala se o čtyři děti. Postupně do učení pronikala stále hlouběji, v roce 1978 byla prohlášena za třetí pokračovatelku dharmy Maezumi Roshiho, žila a vyučovala v zenovém centru v San Diegu. Později se s jeho cestou rozloučila (viz část kritika na stránce o Maezumim) a založila vlastní školu, Ordinary Mind Zen School (Zenová škola obyčejné mysli?).

Jako Američanka, která již prošla řadou zkušeností, než začala zen praktikovat, není Joko zatížená patriarchální pastí tradičního japonského zenu. Bez namyšlenosti nebo pocitu vlastní důležitosti učí formu zenu, která vychází ze starodávného zenového principu wu ši — „nic zvláštního”. Od té doby, co přestěhovala svou praxi do San Diega, si již neholí vlasy, zřídkakdy nosí zenové šaty či používá své tituly. Spolu se svými studenty položili základ americkému zenu, který se přizpůsobuje povaze a způsobu života západního člověka, aniž by však ztrácel na své břitkosti a disciplíně.

Přednášky Joko o dharmě vynikají čistou jednoduchostí a vychází ze selského rozumu. Má ojedinělý psychologický vhled a nadání předávat své učení pomocí trefných odpovědí či působivých obrazů, a to díky zkušenostem ze svých osobních vzletů a pádů, stejně jako díky řadě let, kdy svým přirozeným soucitem pomáhá studentům vyrovnat se s životními traumaty a zmatky. Má velice pragmatický přístup a zabývá se dosažením vnitřního životního vhledu spíše než cíleně získaných zvláštních zážitků. Jasně si uvědomuje, že silná, ale uměle navozená duchovní prozření nezajistí spokojený a soucitný život (a mohou být dokonce na škodu). Stejně je skeptická k jakýmkoli vypjatým snahám, jak překonat svůj vlastní odpor a nalézt nějakou zkratku ke spáse. Dává přednost zdravějšímu, odpovědnějšímu rozvoji celé osobnosti, kdy člověk se svými psychologickými omezeními hlavně pracuje, než aby se jim vyhýbal. (Str. 8, Předmluva Steve Smith)

Kniha je soubor promluv, komentář nad fungováním mysli a zenovým přístupem. Vyjadřuje se ke všemu, co může adept na své cestě pocítit nebo řešit:

Pokračování příspěvku

Praskl radiátor, výměna tak na půl hodiny… Sehnal jsem instalatéry, slíbili termín, v termínu přijeli (!) a pustili se do toho.

(radiátor)

Po prvním ohledání konstatovali, že je orezlá matka, a že tedy vymění nejen radiátor, ale i téčko.

Pokračování příspěvku

Adolf Zika (1972) pochází z Prachatic, fotografování se věnuje od roku 1994. Má řadu ocenění, fotografie prodává po světě, vystavuje – ale také režíruje televizní spoty a natáčí dokumentární filmy.

Soustředí se na černobílou fotografii, zejména akty, ale není to pravidlem. Kniha Luxurious Luminiscence je velkoryse pojatá, velkého formátu, s kartonovým pouzdrem a na papíře s velkou gramáží. Název odpovídá, je skutečně luxusní. Obsažené fotografie jsou částečně retrospektivní (ale úplný průřez tvorbou to není).

(Str. 45, Milada 2000 Monte Carlo)

Pokračování příspěvku

Filip Vršek, mladík těsně před maturitou, platonicky miluje svou učitelku Johanu, zaobírá se knihami a myšlenkami. Snoubí se v něm nebojácnost mládí s trochou fanfarónství i hrdostí na rod Vršků, vždycky bohatýrsky bojující za své ideály:

Rod Vršků slyne širokými rameny a hubatostí. 30 % mých slovutných předků stalo se básníky, troubadoury anebo loupežníky. Rádi se nadchnou hlubokou myšlenkou, aby ji vzápětí opustili jako tu panenku z lidových písní. Mají rádi prosté věci. Žijí téměř pět století ve městech, a přesto zůstávají venkovany. Mají rádi čisté košile a bílé víno. Nerozumí příliš hudbě ani malířství, ale milují je. Potrpí si na dobrý humor, sedm předků skončilo pro svou lásku k veselí u popravčích špalků. Vymýšlejí si stále nové a nové teorie na všechno. Souzeno věcně, měli by být hubeni podle platných zákonů. 

Dům, ve kterém žijeme, postavil praděd Filip Vršek roku 1850. Má dvě podlaží a sklep a ještě se v něm nachodíme, až nám budou brnět chodidla. Děd Karl Vrschek vybavil dům elektřinou, otec Filip Vršek telefonem a já, Filip Vršek Junior, nesmrtelností. (Str. 22)

Vede radostné promluvy s otcem

Pokračování příspěvku

Se světly na věži
úplněk soutěží

(9. 11. 2022)

Vladimír Majakovskij (1893-1930) patřil mezi představitele ruského futurismu. Využíval hodně metaforu a hru se slovy, včetně tvorby neologismů.

Je třeba si uvědomit, že Majakovskij slovo modifikuje, sémanticky či stylisticky pozměňuje, vytváří řadu novotvarů, běžná slova zapojuje do neběžných kontextů či slova nová (neologismy) do kontextů obvyklých. Každá z použitých lexikálních jednotek má pak v Majakovského poezii přesně vymezené místo i důvod, proč je autorem použita. Našim cílem tedy bylo hledání pokud možno co nejvhodnějšího, ovšem i pragmaticky funkčního ekvivalentu,zvláště s ohledem na orientaci našeho překladu na zmíněné dva typy zcela různých potenciálních českých čtenářů. Nemenší problém pak představuje převést či přesadit do češtiny i českého jazykového prostředí Majakovského bujnou obraznost (… , str. 210, doprovodná studie od Jany Kitzlerové)

Po roce 1917 se angažoval v bolševické revoluci a stal se jejím propagátorem, a tak se jeho tvorba dá rozdělit na dvě oblasti. Nikoliv přesně rokem, ale spíše charakterem – první jsou intimní poemy, druhá pak poemy revoluční. První svazek je věnovaný intimním básním a obsahuje jich šest:

Pokračování příspěvku

Když už jsem si prostudoval historii chalupaření za normalizace (O chalupách a lidech), napadlo mě podívat se ještě o kousek dál do historie. Tehdy se v českých zemích jezdívalo na letní byt a to v docela velké míře, tak velké, že letní byt pronikl i do kultury – objevoval se ve fejetonech, povídkách, Josef Štolba (viz Štolbův dům) napsal divadelní hru Na letním bytě.

První zmínky o letním bytě jsou v 19. století, systematické stěhování domácnosti na léto ven z města probíhá určitě už v šedesátých letech 19. století a vrcholí v meziválečném Československu. Bylo svým způsobem symbolem statusu středních vrstev (vyšší vrstvy jezdívaly do přímořských letovisk). Po druhé světové válce zájem o letní byty v této formě utichá (a transformuje se do již zmíněného chalupaření).

Řada movitějších rodin navíc o své vily přišla nebo se na venkově usadila natrvalo, přičemž ztratila bydliště v Praze a celý fenomén letních bytů se postupně přetransformoval do chataření a později chalupaření a do zájmu o chataření. Pronajímání pokojů na letní sezonu sice zcela nezaniklo, ale již nikdy nedosáhlo takové popularity jako před rokem 1948. (Str. 39)

Jak takový letní byt vypadal? Bylo to různé; od malé světničky na statku se všemi nevýhodami jeho každodenního provozu, až po specializované, kompletně vybavené vily. Hosté se ubytovávali na delší dobu, od dvou týdnů po dva měsíce, často zde byla na léto rodina, zatímco muž zůstával pracovat ve městě a za rodinou dojížděl o víkendech. Režim fungování byl prázdninový, sport, rekreace, procházky, společenská setkávání…

Pokračování příspěvku

(...)
Stýská se mi. Po čem víc a po čem méně?
Stýská se mi po tvém světle měsíce,
stýská se mi po tvém romantickém jméně...
Po tvé lásce stýská se mi nejvíce.

(Nezval, závěr básně Stesk)

Račí miminko.

(17. 7. 2022)

Na to se určitě podívejte - zvířata mají loket, patu a nárt o dost jinde než bychom nejspíš čekali.
Jak by vypadal člověk, kdyby to měl stejně?

(zdroj Massimo 3. 3. 2022)

Pokračování příspěvku

Po historické detektivce známého spisovatele a propagátora středověku jsem sáhl ze zvědavosti – chtěl jsem si doplnit vzdělání a podívat se, co na něm všichni jeho oddaní fanoušci vidí. Bohužel jsem byl trochu předpojatý; díky mediálním vystoupením Vlastimila Vondrušky a ohlasům na ně chtě nechtě vím, jaký je jeho postoj, a proto mě pravidelné zmínky o tom, jak jsou všichni ve svých rolích spokojení, dost rušily. A naopak, Ludmila z Vartemberka, která pořád řeší, zda je žena horší než muž, mi připadala na středověk poněkud emancipovaná.

Ale nevím, odborník nejsem.

„V manželství je to stejné, jako když zapřáhneš k povozu hřebce a klisnu,“ vykládala kovářka a mastnou rukou si stírala pot z čela. Bylo horko a dusno. „Pokud táhne jeden hot a druhý čehý, je to bída. Ale špatné je to i tehdy, pokud se hřebec před klisnou předvádí, nebo pokud ho ona provokuje. Jedině pokud jdou vedle sebe klidně, s pokorně skloněnými hlavami a táhnou, vůz jede. Má milá, od života toho nesmíš očekávat moc. Děkuj pánubohu, pokud dostaneš alespoň něco. Až se vdáš, zjistíš, že to není tak špatné.“

„Copak je žena horší než muž?“ pokusila se chabě namítnout. 

„Proč by měla být?“ podivila se kovářka. „Právě naopak, komu dal Bůh schopnost zplodit děti? Nám, ženám. Povinností mužů je uživit nás. A naší povinností je postarat se o rodinu. Časem na to přijdeš sama.“ (Str. 35)

Každopádně jak jsem se spolu s hlavními postavami, tedy královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu, jeho manželkou Ludmilou a panošem Otou, postupně nořil do spletitého pátrání po zmizelém českém rytíři, přestal jsem si všímat formy a začal být zvědavý jak to dopadne a kam pátrání povede. A tak to má u správné detektivky být.

To je mimochodem velmi důležité si uvědomit. Vondruška je sice historik, ale tyhle knihy jsou detektivky, kde středověk je pouhá kulisa, navíc jen stručně nastíněná; řekl bych, že leckterý autor fantasy si s vykreslením vyhraje o dost víc. Ne že by to vadilo, u detektivky je důležité pátrání a zápletka.

Pokračování příspěvku

Nevím, jestli jsem to tu už někde nezmínil, ale po mnoha letech intenzivního pití čaje (vizte kategorii čaj) jsem se rozhodl něco udělat se svým společenským hendikepem a naučit se pít i kávu. A abych se ve světě tohoto (prý) lahodného nápoje zorientoval, pořídil jsem si reprezentativní publikaci.

Je opravdu pěkná, na velkém formátu a na křídovém papíru, s velkorysým přístupem k typografii a práci s prázdným prostorem, takže každá dvoustránka je tak trochu umělecké dílo.

.jpg

(...)

Celý příspěvek

(16.9.2011, A4, pastelka)

(...)

Celý příspěvek

Tove Janssonová inspiraci pro postavičky muminů čerpala pravděpodobně v zážitcích z dětství, které se svou nekonvenční a svéráznou rodinou trávila v domě na pobřeží. Já jsem se s nimi setkal na prvním stupni základní školy, kdy jsem v jakési soutěži vyhrál knihu Čarodějný klobouk. Fascinovala mě, jednak nezvyklostí postaviček, nevěděl jsem jak je zařadit, jednak kresbami a mapkami. Ale že Tove Janssonová kreslila i muminí komiks, to jsem se dozvěděl až letos.

Kniha Muminek obsahuje čtyři příběhy - Muminek a loupežníci, Muminek a rodinný život, Muminek na Riviéře, Muminkův pustý ostrov. Postavičky jsou přímo archetypální, Muminek je věčný ňouma, jeho maminka je ustaraná, obětavá a věčně pečující o všechny ostatní, tatínek neustále touží po dobrodružství a slečna Ferka ... je občas trochu marnivá. Čenich srší nápady a nebere ohledy a Šňupálek, ten je zcestovalý, pragmatický a svérázný (s dýmkou v ústech, hučkou na hlavě a neustálým klidem mi je nejsympatičtější).

(...)

Celý příspěvek

Tahle knížečka vypadala už od pohledu tak lákavě, že jsem jenom kvůli ní dělal objednávku z jiného e-shopu než obvykle. Pravda, hrála v tom roli i výprodejová cena, každopádně výsledek očekávání naplnil. Je totiž opravdu nacpaná všemožnými přístupy k rozhodování nebo modely (podtitul 50 grafických modelů pro strategické rozhodování). Od běžně známých, jako je Paretovo pravidlo, vězňovo dilema, Maslowova pyramida, SWOT analýza nebo trojúhelník projektového řízení, přes řadu praktických, až po modely do jisté míry hraniční. Ty mě pochopitelně zaujaly nejvíc, takže si tu z nich uložím pár poznámek, ale je třeba zdůraznit, že rozhodně netvoří většinu.

Třeba Teorie nevědomého myšlení (Model Flow). U jednoduchých problémů je to snadné, zhodnotíme racionálně plusy a mínusy a výsledek je jasný. Horší je to u problémů složitých; rád říkám, že když se po dlouhých úvahách nemůžeme rozhodnout pro jedno nebo druhé řešení, jsou patrně tak srovnatelná, že je to vlastně jedno. Podle Modelu Flow v takových případech může být užitečné dát si v přemýšlení pauzu a nechat to na intuici, podvědomé procesy si s velkým množství informací poradí lépe.

(...)

Celý příspěvek

Lakušník vzplývavý není žádná vodní řasa, jak by si člověk na první pohled mohl myslet, ale rostlina z čeledi pryskyřníkovitých. V době kdy vykvete je to pochopitelně jasné i z dálky a na první pohled.

(...)

Celý příspěvek

Jiřího Šotolu jsem tu už měl dvakrát; impulsem bylo hledání básně, která mě zaujala ve Větším slovníku poetiky. Takže když jsem zjistil, že vychází nový výbor z jeho básnického díla, neváhal jsem.

Michal Jareš v závěru píše, že Šotola je známý jako prozaik a jeho verše jsou pro leckoho překvapením, přestože byl básník přímo programový. Já to mám naopak a znám ho právě jen jako básníka. V jeho díle se zrcadlí dějinné události, od protektorátu do normalizace, a sám vzdoruje nějakému jednoznačnému zařazení mezi básníky režimní nebo protirežimní. Vývoj prochází od existencialismu v poválečné době, přes pojmenování každodennosti včetně všech i negativních aspektů a skepse, rozpory mezi sny a skutečností až po návrat k vědomí hranic existence (informace z doslovu).

(...)

Celý příspěvek

Číst Irvinga je pro mě utrpení (i když na konci nikdy nelituju), a tak jsem si u Pravidel moštárny řekl, že si dám už jen jeho paměti… Ty by snad mohly být méně náročné.

Jaké tedy je nakouknutí do Irvingova života? Poměrně překvapivé, netušil jsem totiž, jak velké téma je pro něj zápasení, minimálně stejně důležité jako psaní.

(...)

Celý příspěvek

Fotím si knihu, používám čiré těžítko s Afroditou... a na jedné fotce nevěřím vlastním očím.
Podívejte, jak se symbolicky vybarvila.
Dobré znamení, doufám.

Takhle to vypadalo neoříznuté.

(25. 8. 2022)

(...)

Celý příspěvek

Miroslav Tichý byl malíř, fotograf a svérázná figurka, žijící v ústraní v Kyjově. Komentáře o něm mluví jako o tamním Diogenovi a přirovnání je to trefné – s postupem času stále méně dbal o svůj vzhled i hygienu, své potřeby minimalizoval, tvořil s pomocí běžných věcí i odpadu. Nešlo ale o rezignaci nebo duševní poruchu (i když do psychiatrické léčebny ho samozřejmě státní moc umisťovala pravidelně), spíše o filozofii a životní program.

Zříkal se vymožeností moderního světa, aby nemusel přistoupit na jeho nároky. „To stačí, to je dobré až dost,” stále opakoval. Když potřeboval černou barvu, sáhl do komína a hrst sazí smíchal s olejem. Když mu byla zima na nohy, ohřál si je v popeli. Úsporné prostředky, jejich redukce na to nejdůležitější a soběstačnost náležejí k osobitému typu filosofie, který ho provází po celý život. Nekoupat se a nosit roztrhané šaty bylo vysvobozením z měřítek společnosti, která má jiné cíle než on.(Str. 46)

(...)

Celý příspěvek

Pláž je svět sám pro sebe. Je to území, na němž jsou lidé až intimně blízko, přitom se ale stírají sociální rozdíly (v plavkách vypadají všichni stejně). Zároveň čas dovolené je vytržení z rutiny i známého prostředí, což také přispívá k jedinečnosti takového pobytu.

Ústřední termín této práce bezesporu představuje výraz pláž. Jak je zřejmé, jedná se o prostředí, které je každému do značné míry důvěrně známo. Přesto představuje místo, na němž se mnozí pohybují zcela nereflektovaně, intuitivně a víceméně spontánně, prostě z pozice žité každodennosti zcela přirozeně, aniž by si uvědomovali, že se jedná o značně specifický, kulturně podmíněný a komunikativně vysoce nasycený prostor. Z environmentálního hlediska pláž představuje jakousi přechodovou zónu mezi pevninou, zemí a vodní masou, v našem případě mořem či oceánem. Na jedné straně se jeví být prostorem, který obojí přirozeně spojuje, na straně druhé představuje jakýsi zdánlivě anomální meziprostor, který není ani jedním, ani druhým. (Str. 15)

(...)

Celý příspěvek