Pěší putování je disciplína náročná a velmi proměňující. Ať už jdete některou z poutních cest do Santiaga, nebo si trasu a cíl chystáte sami, vypětí, zátěž a redukce života na nezbytné minimum vedou ke změně mysli. Pouť odkrývá stará traumata i zažité reakce, nutí člověka čelit jim a smířit se s minulostí. To vše mezi přízemními starostmi s rozbíjejícím se vybavením, docházejícími zásobami nebo rozmary přírody.
Když je to ale Haute Route des Pyrenées, nejtěžší trek v Evropě, je všechno ještě o řád intenzivnější. To nám autorka velmi sugestivně představí hned v první kapitole, kdy se po strašidelné bouři probudí zimou. Přestože je ukrytá ve stanu, leží po pás v louži vody; je opuštěná parťákem, kterého musí co nejdřív dohnat a otřásá jí zimnice.
Z místa, kde jsem právě ždímala všechny své věci, to bylo zhruba stejně daleko k Atlantiku jako ke Středozemnímu moři. Bylo mi dvacet šest let a stála jsem na předělu. Můj otec ležel ochrnutý v nemocnici, všechny mé vztahy ztroskotaly, měla jsem se vdát a nevdala. Zradili mě všichni, na kterých mi v životě záleželo, a ty, kterým záleželo na mně, jsem zradila já. Celý svůj život jsem obětovala práci, abych se dostala na profesní vrchol, a nyní bylo na čase si připustit, že jsem ho již navždy minula. Nic mi nevyšlo, nikam jsem se nedostala, nic jsem neznamenala. (Str. 6)
Citace sice vysvětluje, proč vlastně se na takovou pouť vydala,
Příliš se mi nedaří popsat, jak úžasná tato kniha je. Protože dokázala srozumitelně vyjádřit, co je v Novém zákoně podstatné - poselství lásky a změny a přijetí. Vyjádřit tak, aby mu rozuměl úplně každý, aby příběhy nezněly cize, nýbrž jako každodenní realita.
Žádný autoritativní překlad, žádná náhrada původního textu, jen převyprávěné kousky z Bible. Ale taky žádná samoúčelná kratochvíle, naopak – ty řecké texty (a jeden hebrejský) nejsou v knížce na ozdobu. Z nich parabible vychází, je interpretuje a jim skládá účty. Jde tedy o dílčí, zaujatou, subjektivní, ale vážně míněnou odpověď na otázku, jak by mohl Ježíšův příběh vypadat, kdyby se odehrál dnes.
(Str. 18, autorův Paraúvod)
Díky tomu se můžete soustředit na podstatu. Jestli je něco šance pro křesťanství v moderním světě, je to takovýto přístup.
Příběhy konečně dávají smysl. Víte jak se museli Josef s Marií vláčet do Betléma kvůli nařízení císaře Augusta o sčítání lidu? Dnes by to mohlo být nějak takhle:

(červen 2011, A4, pastelka)
Aktualizace 7. 11. 2025: obrázek ve větším rozlišení.
Tuhle knihu jsem dvakrát v Levných knihách odložil, než jsem si ji konečně koupil. Nevím proč, možná kvůli názvu Jiljí, je takový žvýkačkovitě žížalovitě zauzlovaný. Také jsem postřehl, že existuje stejnojmenný film, který jsem nikdy neviděl, takže nebylo čeho se chytit.
Teď po přečtení mohu směle prohlásit, že jsem dobře udělal a knížka za nákup rozhodně stojí. Je to totiž vyprávění v duchu nejlepších tradic Jeroma Klapky Jeroma a jeho Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě). Někdo by mohl namítat, že je v jeho stylu až příliš, že je to kopie, ale tak tomu rozhodně není. Všechno je zasazené do českého prostředí, které samo o sobě je dost odlišné, nehledě na úsměvné zapracování rozdílů mezi muži a ženami.
Upřeně se dívala do mých očí, jak to vlastně myslím. Má promluva asi opět neodpovídala její dosavadní představě o mé přízemní, mírně přežvýkavé povaze. Vypadala teď, jako by si trochu opravila své mínění. Jeť už v povaze žen, byť milujících, čekati ze strany milovaného myšlenky a skutky spíše nehodné. Tisíciletá zkušenost nabádá je k této připravenosti, i když pečlivě utajované a vždy až příliš ochotné nechati se přesvědčiti o opaku, avšak znovu a znovu utvrzované ve své oprávněnosti.
Mělo se ostatně v nejbližších chvílích ukázat, že tato ostražitost byla na místě i v tomto případě. (Str. 113)
Děj je prostý - mladý muž, rozhodnut vstoupit ve svazek manželský, pojme svérázný nápad uspořádat svatební cestu ještě před svatbou, to aby prověřil, zda si budou rozumět v nestandardních situacích. Snoubenčiným rodičům se to nezdá a trvají na tom, že cesta skončí svatbou. A to v kostelíku v Jiljí, kde se oni sami brali a kterýžto fakt zcela jistě přispěl k pevnosti a štěstí jejich manželství.
Petra Dvořáková mnoho let žila v církvi (vizte knihu Návrat) a dobře rozumí tomu, co myslí řeholníci vyprávěním o svém životě a o tom, jak Ježíš léčí každou bolest. Ale také prožila mnoho jiných situací, skutečných a bolavých, jako je těžce nemocné dítě v ohrožení života.
Uvědomovala jsem si, že ještě před několika lety bych mluvila a myslela stejným způsobem jako oni a především bych věřila v ony absolutní pravdy, které tito lidé předkládali jako zdroj svého štěstí. V perspektivě posledních událostí mého života jsem pak o to intenzivněji nahlédla obrovský kontrast, který vyvstával mezi několika etapami mého žití. Viděla jsem, že v průběhu let jsem se natolik změnila, že víra a postoje těchto řeholníků se pro mě staly něčím naprosto cizím.
Změnila se, její víra se proměnila, a nezpůsobily to jednotlivé střípky nebo události, spíš jejich celek, celý příběh života.
V duchovním životě bývají proměny velmi radikální, protože se odehrávají vůči neproměnným pravdám, které církev předkládá jako absolutní hodnoty. Tyto změny pak nezůstávají jen v duchovní rovině, ale postupně zasahují člověku do všech dalších oblastí.
Takových příběhů je zákonitě mnoho; každý unikátní a zajímavý. A tak je Petra Dvořáková začala vyhledávat; první rozhovory vznikly v roce 2004 z náhodných setkání, oslovených přátel i zcela neznámých osob. Probíhaly osobně i korespondenčně, potýkaly se s neochotou komunikovat, předstíráním, také vnějšími překážkami nebo zákazy představených.
Když najdete v zemi takovéhle desetikoruny, začnete přemýšlet, co se to s nimi stalo, že vybublaly. Jsou přece měděné a měly by spíš zezelenat, ne?
Vysvětlení je ale jednoduché; mince je kombinovaný materiál skládající se z ocelového jádra pokrytého po obou stranách vrstvou mědi a mědí též galvanicky pokovaného
(zdroj), takže stačilo škrábnutí a vlhkost si na oceli pochutnala.
Ačkoliv všechny tři knihy RedMeat dávno mám a četl jsem je několikrát, musel jsem si pořídit i souborné vydání. Je totiž nově přeložené Františkem Fukou, apoštolem a evangelistou tohoto nejčernějšího komiksu. Do Čech ho přinášel už před čtvrtstoletím a publikoval online.
Obsah tady ale moc rozebírat nebudu, podívejte se na minulé články o jednotlivých knihách:
U prvního dílu jsem zmiňoval, že mi jiný překladatel nevadí, už proto, že Fuka úvodní větičky nepřekládal (a já je většinou nechápal). To už teď také neplatí:
Paradoxně největší překladatelskou výzvou byly „hlášky“, které se objevují v záhlaví každého stripu. V naprosté většině případů nijak nesouvisejí se samotným stripem a pointa často není v jejich obsahu, nýbrž v jejich formě. V tom, jaký mají v angličtině rytmus a rým, jak jsou v nich slova zaměňována za podobně znějící s jiným významem, a… a vůbec. Protože hoši (a ostatní gendery) z Crwe trvali na jejich lokalizaci, pokusil jsem se je lokalizovat. Nikoliv přeložit, protože tím by zmizely jejich „nepointy“. (úvodní slovo F. Fuky)
Mrakoplaš skončil v Austrá… pardon, na kontinentě XXXX a potýká se s tamními podivnostmi. Neuvěřitelné sucho, všechno co se hýbe se ho snaží sežrat nebo zabít, lidé mluví divně a v nesrozumitelných přirovnáních a nejčastější zvolání je jen klídek, kámo
, což si Mrakoplaš velmi rychle osvojí také.
Mrakoplaš se pokoušel vypadat co nejneškodněji. Co do hereckých projevů to v jeho případě nevyžadovalo ani zvláštního nasazení.
Pozorovatel si ho prohlížel v onom prázdném, bezdechém tichu, které je třeba teprve vyplnit. A Mrakoplaš pocházel z kulturního prostředí, v němž, není-li co říci, něco řeknete.
„Ehm…“ odkašlal si Mrakoplaš, „já… velkej… chlap… já patřím… k sakru, jak se řekne –“ Vzdal to a zvedl pohled k modrému nebi. „Tak se nám zase udělalo pěkně,“ prohlásil.
Na Neviditelné univerzitě mezitím onemocněl knihovník a náhodně se proměňuje. Mágové se ho snaží vyléčit, ale k tomu potřebují vědět jaký byl a to ví snad jedině jeho bývalý asistent Mrakoplaš. Začnou po něm tedy pátrat; vzpomenou si na někdejšího specialistu na daleké cesty a v jeho kabinetu objeví prapodivné magické dveře na pláž. Jak se ovšem ukáže, je to místo nejen v jiném prostoru, ale i v čase.
Loni v říjnu jsem tu psal o kompaktním manikúrovém nožíku od Victorinox. Hračka je to pěkná, ale ještě jsem ji nepoužil. Archivoval jsem si třetí část tootů z roku 2023 a konečně vyřešil automatické občerstvování feedů ve čtečce FreshRSS.

Z faktografických knih musím zvlášť upozornit na tři. Pravdy a mýty kolem elektrických aut je vážně skvělý speciál, všechno je pečlivě spočítané a vyargumentované. Dan Ariely v knize Nesmyslnost zkoumá pohnutky a motivace popíračů a konspirátorů a konečně Mnichovský komplex Jana Tesaře vrhá nečekaný pohled na politiku kolem Mnichova i důsledky pro národní vnímání.
Ještě zmíním Zednictví z edice 100 osvědčených stavebních detailů, to je dobrá encyklopedie. Další monografie už skvělé nebyly; Mario White v Sigma Male jednak opisoval, jednak odvedl naprosto tragickou redakční práci. A Zdravotní stav z tváře Erica Standopa nebyl moc přesvědčivý, zejména když různé příznaky odůvodňoval stejný nedostatek.
Aneb Vtipy nové doby přinášejí výběr toho nejlepšího, co se objevilo a objevuje na sociálních sítích. Vtipkování, sarkasmus, slovní hříčky se lavinovitě šíří a přispívá k nim prakticky každý a byla by škoda tento proud nezachovat. Mimochodem hvězdička na konci titulu je označení pro poznámku pod čarou, která zní kromě těch, co můžou jíst cokoliv, aniž by přibrali
, a je to jeden z poněkud smutnějších vtipů z obsahu. Ale pravdivých – takové osoby si dobré ráno nezaslouží!
Vtipy jsou rozdělené do tematických oblastí:
Uf, když jsem obsah začínal opisovat, myslel jsem, že je kratší. Těch vtipů je v knize docela dost. A některé jsou vážně povedené, místy jsem se musel smát nahlas. Nejvíc mě bavily sarkastické poznámky v sekci Ne, ty vole:
Sexuální magie, tedy využití energie a přitažlivosti sexuálních aktivit k magickým cílům, má v evropské historii dlouhou tradici – a tohle je asi první kniha, která ji systematicky mapuje. Ukazuje, jak se proměnila od středověkého strašáku a kacířství přes cestu ovládání až k symbolu osvobození a emancipace moderního člověka. Ty ostatní (a historické) aspekty ovšem stále zůstávají v pozadí, nehledě na neustálé riziko komercionalizace (viz Kup si svou revoltu). Kdo jde touto cestou, musí se mít na pozoru, aby to nebyla jen další forma úniku nebo konzumu.
(A autor, který se do takového bádání pustí, si může snadno zničit akademickou kariéru i sexuální život, jak sám s humorem popisuje v předmluvě.)
(...)
Jakmile jsem se trochu oklepal z upgradu serveru, navázal jsem náhradou rotačních disků ve své pracovní stanici. SSD na systém mám od začátku, ale pro /home byly dva terabajtové disky tenkrát trochu moc drahé, navíc jsem už jeden klasický měl a chtěl ho dál používat. Teď už to ovšem chvílemi dost brzdí…
Takže jak to s přechodem šlo? Rozhodně líp než se serverem, ale na začátku stejně bylo jedno překvapení. Na řadiči jsem měl ještě volné místo, přidal jsem tedy první SSD, restartoval – a přivítal mě rozbitý systém!
(...)
Kytice je další z klasik povinné školní četby, navíc značně hororová, takže jsem ke čtení přistupoval opatrně. A opět jsem byl příjemně překvapený, jednak tím, že sem tam nějaká balada dopadne i dobře, jednak kvalitou některých veršů.
K obsahu – dobrý konec mají Poklad, Záhořovo lože, Zlatý kolovrat a dokonce i Svatební košile, to jsem si opravdu nepamatoval – měl jsem za to, že na náhrobcích nebyly jen roztrhané kousky oblečení… Jiné jen fakticky popisují smutné události nebo činy (Kytice, Štědrý den), dvě řeší dohnání k trestu (Holoubek dožene k utopení vražedkyni, v Dceřině kletbě naopak matka dožene k smrti dceru, která zabila své novorozeně). Skutečně děsné jsou Polednice a Vodník, sekundují jim dvě pověsti o polovičním životě Vrba a Lilie. Dějově vybočují závěrečná proroctví, soubor šesti věšteb nazvaný Věštkyně – tam není žádný příběh, jen vize.
(...)
Nulorožec je na první pohled detektivka, ale natolik svérázná a protkaná nejrůznějšími přesahy, že je to především postmoderní mix. Ale mimořádný a velmi zábavný, jak už to u Stančíkových knih bývá.
Základní zápletka je jednoduchá, ve speciální chovné stanici pro nosorožce firmy Rhinnocent, tzv. nosorožíně, dojde k tragédii. Při záhadném požáru nejenže všechny chované nosorožice shoří na popel, ale zemře i noční hlídač. Vyšetřování dostane na starost inspektor Libor Lavabo, velmi svérázný policista s množstvím intelektuálních koníčků – sbírá unikátní knihy, bydlí ve staré věži trafostanice, ve sklepě má tajnou elektrokřesťanskou kapli, libuje si v požitcích erotických, jídelních i nápojových. Vizte kupříkladu kousek z jeho alkofilozofie:
(...)
Komiks, který jsem si přečetl s velkým zájmem, ale pořád úplně nevím, co si o něm myslet. Obratně totiž mezi realistické epizody míchá příběhy mysteriózní – a nakonec se obě linie překryjí, takže přestává být jasné, co z toho vlastně byla skutečnost a co vize nebo halucinace.
V první epizodě „V díře“ vidíme dva americké vojáky ve vietnamském zeleném pekle, kteří diskutují co si mysleli a na co se těší. Johnny chce obyčejný život, vezme si Penny, pořídí si pár dětí, budou mít dům, práci… „Šikulka Penny“ zatím žije čím dál divočejším životem květinových dětí. Když otěhotní, dítě si nechá, střídá ale partnery a aktivistické činnosti, divoké večírky – a malá Monika mezi tím nějak přežívá.
(...)
Tuhle knihu vydanou 2009 jsem si musel koupit z nostalgie po svém záhadologickém období (které bylo tak o deset let dříve). A přečetl jsem si ji až teď, notně uleželou v zásobníku knih. Vyplývá z toho jedna nepříjemnost – všechny „aktuální“ informace jsou dost pozadu…
Většina textu se zabývá třemi nejvýznamnějšími relikviemi, souvisejícími s Ježíšem Kristem.
(...)Nepochybně rouhavý, pohledem zvenčí ale silné přitakání životu a touha po lidskosti, je tenhle zoufalý Otčenáš sestry Františky z knihy Petry Dvořákové Návrat:
Otče náš, jenž jsi na nebesích…
(...)
posvěť se jméno tvé, ale nežádej si mou oddanost…
přijď království tvé a dej mi skutečný domov…
buď vůle tvá, ale nech mi tu moji…
chléb náš vezdejší dej nám dnes
a dovol mi nasytit se každodenností, po které toužím…
a odpusť nám naše viny,
ale dej, ať můžu žít v tom, čemu se tady říká hřích.
Průřez tvorbou a sbírkami Františka Hrubína je velmi reprezentantivní a erudovaný. Závěrečný komentář Ivy Málkové zabírá přes sedmdesát stránek, v první části Dobové kontexty vytváří mozaiku z citátů dobových ohlasů, recenzí a komentářů a ukazuje, jak byl Hrubín vnímán a přijímán. Druhá část komentáře pak prochází chronologicky sbírky, knižní vydání i proměny (rozšíření, přepracování, vyřazení básní apod.). Naopak neobsahuje kritické zhodnocení; celkový obrázek o autorovi a jeho básních si tak musí čtenář udělat sám.
Počáteční sbírky jsou melodické, lyrické, téma zrození i smrti, hledání harmonie (roky vydání jsem doplnil z Wikipedie).
(...)
Podnikatel Aleš Hlavinka je nekompromisní, zhýčkaný, využívá všechno a všechny, jede v drogách, alkoholu a milenkách… A na oslavě svých 42. narozenin na svém luxusním (zlatém) WC málem zemře. Když se jakž takž vzpamatuje, objedná se k celostnímu lékaři Hnízdilovi, který mu naordinuje klid, koníčky, předá k fyzioterapeutce a výživové poradkyni, a co se týče vztahů a sebepřijetí, svěří jej do péče kolegy, specialisty na V.I.P. případy, Pavla Plyšatého řečeného PéPé. Ten ho vezme na měsíční cestu do Maroka i k sobě samému. Aleš vzpomíná na dětství a kamarádství, vypráví – a zároveň čelí skutečnému světu. Tolik zážitků…
Není divu, že ho to změní. Po návratu miluje všechny a všechno, chce všechno změnit a napravit – jenže ani tohle není ta pravá cesta. Jeho realita ho brzo zase semele.
(...)