Úvodem musím rovnou poznamenat, že z tohoto přepracování mýtu jsem byl naprosto nadšený. Margaret Atwoodová dokázala rozkrýt a doplnit úplně novou linii příběhu – která tam ale původně musela být! Homérovo líčení věrné Penelopé bylo ploché, bez vývoje, bez cítění (když vynecháme věčný pláč a trochu lstí). Jenže žena, která vychovala syna a dvacet let řídila chod panství jednak nemohla být žádná naivka, jednak musela fungovat v rámci vztahů.

Knihu vypráví sama Penelopa. Tisíce let už je v podsvětí a už by všechno měla vědět. Bohužel zná jen o pár překroucených fakt víc a hromadu pošklebků a pomluv k tomu. Proto se rozhodla, kvůli sobě, vyprávět svoji verzi. Začíná od svého dětství, přes sňatek s mazaným Odysseem a cestu na Ithaku, těžkosti života bez přátel v domě s tchyní a starou vševědoucí Odysseovou chůvou, celoživotní úsměšky od Heleny, která nakonec svým kouskem Penelopě zničí život, až po dobře známé epizody s Odysseovým návratem. Píšu dobře známé, ale opět, tento pohled je výrazně nový a podstatně reálnější. Že by ho nepoznala?

„Přestrojení se mu celkem povedlo – doufala jsem, že ty vrásky a pleš patří k roli a nejsou skutečné -, jakmile jsem však uviděla tu baňatou hruď a krátké nohy, pojala jsem hluboké podezření, které vzápětí přerostlo v jistotu, když jsem se dozvěděla, že zlomil vaz jinému, útočnému žebrákovi. To byl jeho styl: v případě potřeby plíživý, to ano, ale nikdy nebyl proti metodě přímého útoku, když měl jistotu, že dokáže zvítězit.
Nedala jsem najevo, že jsem ho poznala. Bylo by to pro něj nebezpečné. Navíc, pokud si muž zakládá na svých schopnostech přestrojení, jen pošetilá manželka by prohlásila, že ho poznává: vkročit mezi muže a odraz jeho vlastní chytrosti je vždy nerozumné.“ (Str. 132)

Pokračování příspěvku

Slýchal jsem, coby dítě, otřesné zkazky o tom, jak nebezpečné je kopat hroby a že hrobník, když se náhodou poraní o něco v zemi, si raději ruku uřízne, než by se mrtvolným jedem nechal zabít. Tenkrát to na mě strašlivě zapůsobilo, dokonce tak, že si to dodnes pamatuju. Jen nevím, kdo mi to vyprávěl, možná prababička, ta se na podobné historky specializovala a z návštěvy jsme my děti odjížděly vyzbrojeny mnoha děsivými zážitky.

Jak už jistě tušíte, když jsem si na mrtvolný jed naposledy vzpomněl, začal jsem pátrat. Nebylo to zrovna jednoduché, protože pojem "mrtvolný jed" se příliš nepoužívá. Není tedy překvapení, že jsem jej našel jen ve starých encyklopediích - v Ottově slovníku naučném (online) a v Domácím vševědovi (offline, tuhle jsem byl v antikvariátu... no, raději to nebudu rozebírat, nemohl jsem ani všechny knihy unést).

Co to tedy ten mrtvolný jed je? Pokusy ukázaly, že v každém mrtvém těle se bakteriálním rozkladem bílkovin vytvářejí látky označované jako ptomainy.

Pokračování příspěvku

Jak jsem předeslal v minulém článku, potřeboval jsem si doplnit další kontextové informace k Homérovu eposu.

Pěkný úvod poskytují stránky Homér21.

Upozorňují na to, jak jsou eposy postavené časově, že zachycují sice jen krátký časový úsek, ale je v nich obsažená mnohem delší doba. A nejen to, je tam celý svět.

„Homérské eposy tedy vyprávějí jen dva fragmenty celého mytologického děje. A přece je v nich homérský svět ‚celý‘. V odbočkách a reminiscencích se totiž, nesystematicky a na přeskáčku, vyjevuje ‚celek‘ – příběhu trójské války, geografie Řecka, uspořádání královské domácnosti, sestavy olympských bohů i dobové představy o uspořádání celého kosmu, jež se zrcadlí na novém Achilleově štítě.“ (zdroj)

Další důležitý postřeh je charakteristika a především vývoj postavy.

Pokračování příspěvku

Z dálky bubny temně buší
To se s jarem život vlévá
Do vyprahlých těl i duší


(13. 4. 2018; Fotor oříznutí, doostření; Prisma filtr Electric; Fotor enhance Sepia)

Jako pokaždé, když se ponořím do nějakého klasického díla, zjišťuji, že to podstatné vidím úplně jinde, než se traduje (nebo jak mi utkvělo ze školy). Bylo to u Dona Quijota, je tomu i u Odyssea. Celé roky žiju v představě, že těžiště díla je vyprávění o jeho bojích, o Kyklopovi, o Scylle a Charybdě… ale ve skutečnosti zabírají tyhle hrdinské činy, odysea samotná, jen tři nebo čtyři zpěvy (z dvaceti čtyř), a to hlavní je návrat pána domu a zjednání pořádku za vydatné pomoci bohů:

Athéna jiskrnooká zas pojala úmysl jiný.
Rychle se na cestu dala, šla do domu Odysseova,
rozlila ospalost sladkou kol ženichů, nato jim rozum
při pití mátla a z rukou jim poháry odhazovala. (Str. 34)

Po dvaceti letech (deset let obléhání Tróje, deset let bloudění zpět) je už Odysseův syn dospělý a začíná se stavět na vlastní nohy. Doma se mu roztahují nápadníci, snažící se získat jeho matku, plýtvají královským majetkem, a tak – předtím než matka rezignuje a vdá se – vyrazí Télemachos pátrat po zmínkách o otci nebo jeho smrti.

Pokračování příspěvku

V krátké době za sebou se mi tu sešly dva odkazy na mapové aplikace, obě na aktuální témata a dokreslující podobu našeho světa. A tak se o ně dělím.

Migrace. Strašák plný dezinformací… ale jaká jsou fakta? Na Encyklopedii migrace na první pohled z mapy vidíte, v kterých státech převažuje imigrace (modrá) a kde emigrace (červená), po kliknutí na stát se ukáží i čísla a jednotlivé státy. Víte odkud byla největší imigrace do ČR za rok 2017? Z Ukrajiny, skoro 140 tis. lidí.

Trochu si encyklopedii proklikejte, za investovaný čas stojí.

Pokračování příspěvku

Žádný velký cyklista nejsem, po pravdě řečeno, cyklista nejsem žádný a dokázal jsem kolo nechat netknuté deset let. O to větší bylo moje překvapení, když jsem v zásobníku knih k přečtení našel tuhle brožurku. Kde se tam proboha vzala? Ale ze zvědavosti jsem se začetl – a opět nevycházel z úžasu. Fascinovalo mě především, že věci, o kterých jsem ani neslyšel, natož abych je někdy dělal nebo viděl dělat, autoři prezentují jako běžnou nebo zcela základní věc.

• Vozit s sebou klíč na dráty – jako že bych centroval po cestě?
• Nýtování řetězu?
• Vyndávání kuliček ložiska v hlavovém složení a sázení zpět do čerstvé vazelíny?

Možná profesionální cyklisté, kteří najedou desetitisíce kilometrů ročně. Ještě víc jsem ovšem žasl u pokynů k pravidelné údržbě. Jednou ročně by se měly rozebrat všechny díly s ložisky. Hlava, středové složení, ložiska předního i zadního náboje, pedálová ložiska. No páni. Asi se půjdu zeptat do značkové prodejny, jestli to při jejich garančních prohlídkách fakt dělají...

Pokračování příspěvku

Nasvícená zeď s otlučenými obklady vypadá tak dobře, že by ji tak mohli nechat.


(28. 8. 2015)

Norský filozof a spisovatel Jostein Gaarder získal popularitu románem Sofiin svět, kde dal historii filozofie čtivou formu a příběh, takže se dala použít místo suchých učebnic. To je mimochodem největší neštěstí výuky filozofie – utápí se v historii, místo aby se soustředila na aktuální problémy a přemýšlení o nich. Tajemství karet je ovšem něco jiného, filozofie je tu pod povrchem, přemýšlí se jen o několika otázkách (osud, předurčenost, svět jako odraz).

Na začátku vidíme chlapce Hanse Thomase, který se svým otcem, filozofickým a alkoholickým a žolíkovým nadšencem, vyrazili na cestu do Řecka najít chlapcovu matku a přivést ji zpět domů.

„Avšak otcův zájem o žolíky měl hlubší příčinu než jen tyhle důvody.
Celý vtip byl totiž v tom, že táta chápal sám sebe jako žolíka. Jenom výjimečně to řekl rovnou, ale já jsem už dávno věděl, že se považuje za žolíka v balíčku karet. Žolík je blázen, který je jiný než všichni ostatní. Nepatří mezi piky, ani mezi kára, mezi srdce, ani mezi kříže. Není ani osma, ani devítka, ani král, ani kluk. Stojí mimo systém, jehož jsou ostatní součástí. Přidali ho do stejného balíčku k ostatním kartám, ale necítí se mezi nimi dobře.“ (Str. 70)

Po cestě se ovšem začínají dít divné věci, jednou Hans Thomas dostane malinkou lupu, aby po pár dnech, až se dostane k miniaturní, kolibří knížce, mohl začít číst další napínavé vyprávění Ludvíka, který kdysi přišel přes hory, a od pekaře Alberta vyslechl vyprávění o tom, jak od námořníka Hanse vyslechl… Příběhy jsou vnořené do sebe a jak se prolamujeme do minulosti, vidíme analogie i vysvětlení.

Pokračování příspěvku

Člověk má tendenci držet se zaběhnutých stereotypů, i když ho k nim nic ani nikdo nenutí. Lidová moudrost říká, že „zvyk je železná košile“ a má pravdu. Přitom stačí maličkost, zastavit se, podívat se na svoji činnost a odstranit to, co nám vadí.

Pár příkladů:

• Náhradní inkoustové náplně do pera jsem měl, spolu s jinými náhradními věcmi, ve spodním šuplíku u stolu. Ten je teď zahrazený nábytkem, takže otevřít ho znamená menší rozcvičku. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si uvědomil, že „tam to má určené místo“ jaksi nepřeváží nechuť do šuplíku se dobývat. Přesun na dostupné místo práci značně ulehčil.
• Nebo výměna baterií ve všemožných spotřebičích. Vesměs je to na šroubky, šroubováky jsou ve skříni v chodbě. Taková dálka! Ale že bych si mohl šroubovák nechat v psacím stole, na to jsem přicházel více než rok.
• Koš na odpadky u psacího stolu je také praktická věc, není-liž pravda?
• U bot byly tak dlouhé tkaničky, že jsem na standardní kličce vázal ještě jednu. Zdržuje to, špatně se rozvazuje a nedrží. Ale rozhoupat se ke koupení kratších a přešněrování...

Z toho už se dá vyvodit postup, jak na to, jak si ulehčit práci:

Pokračování příspěvku

Permakultura je snaha o trvale udržitelný přístup k hospodaření, životnímu prostředí i k světu. A permakulturní design? To je cesta, jak toho dosáhnout, jak permakulturní systémy navrhovat. Nemusí nutně jít o pozemky, stavby a zemědělství – jak Aranya demonstruje na vložených ukázkách, je možné permakulturně navrhovat třeba vlastní pracovnu. Důležité je porozumět systému, jak jeho složkám, tak (především) jeho celku.

„Odstraňte zažívací systém z těla a sám rychle zanikne, stejně jako zbytek těla. Sice může být užitečné někdy konceptuálně rozdělit systém na jednotlivé subsystémy, abychom mohli snadněji uvažovat o jejich interakcích, ale nesmíme zapomínat na skutečnost, že nikdy žádná součást systému neexistuje v úplné izolaci. I ten nejmenší prvek systému může mít funkci životně důležitou pro zdraví a stabilitu celého systému a současně na něm být zcela závislý. Představte si svůj život bez očí, bez palců nebo jen bez polokruhových kanálků v uších, které vám umožňují udržovat rovnováhu.“ (Str. 8)

Celý příspěvek

Milost boží
Křivky kryje
Požehnaná
Harmonie


(6. 10. 2018)

Celý příspěvek

Založil jsem si klasického romantika Jana Dvořáčka, vypointované zkratky Zdeňka Janase:

Čas vytrousil jsem dírou v kapse
jak trousívává zrno klas
Nestýskám si... Nehledám ho...
Na hledání není čas
(Díra v kapse, str. 57)

Celý příspěvek

Pokaždé, když někde zahlédnu jméno Artuš, připadá mi – k takovému králi – nepřiměřeně měkké a nezvyklé. A když jsem se dozvěděl, že v originále je to Arthur, divím se dvojnásob. Artur i Arthur jsou přece normální česká jména, jak se tam dostalo to š?

Jenže zkuste si to vygooglit, stránek o Artušovi je půl milionu a co se týče původu jmen, najdete akorát, že původ je keltský:

Celý příspěvek

Geoffrey z Monmouthu byl magister na univerzitě v Oxfordu, arcijáhen ve velšském Llandsaffu a biskup ve Flintshire a Westminsteru. Své Dějiny britských králů sepsal v roce 1138 a sestavil v nich nepřerušený řetěz následovníků od mytologického Bruta. Ten prý opustil Řím (osídlený zbytky Trójanů po Trójské válce) a nakonec se usídlil na ostrově Albion, tedy v dnešní Británii. Historie ukazuje jejich bitvy, boje mezi sebou i s vnějšími útočníky; mluví o Římanech, Anglosasech i Normanech. Ale samozřejmě také i o řadě postav, pocházejících z keltské mytologie, nebo i zcela smyšlených.

Dějiny zaznamenaly obrovský úspěch; Normanům poskytovaly šanci chápat se jako součást spletité historie, Britům vysvětlovaly soužití nesourodých národů, a všem dohromady vědomí monumentální historie a antických kořenů.

Celý příspěvek

Před rokem jsem si docela vyhrál s blogem. Změnil jsem hosting a pak jsem přešel na HTTPS. Ne že by se cestou něco zadrhlo, ale úplná hračka to také nebyla (ostatně proto jsem to tolik let odkládal). Z výzkumných článků tu bylo jen hledání, proč angloamerický svět tiskne jméno knihy na hřbet opačně než my.

Knihy byly jedna lepší než druhá.
Rob Knight a Brendan Buhler v Poslouchej své břicho nabízejí čtivý souhrn všeho, nač má náš mikrobiom vliv (je toho víc, než si možná myslíte). Eric Harrison radí Jak jednoduše meditovat každý den a Robert Augustus Masters zase jak být Opravdový muž. Tohle rozhodně doporučuji, má velmi široký záběr a dokonale rozumí problematice emocí. Milan Pokorný a Dana Pokorná vás zasvětí do Redakční práce. Není rozhodně na škodu přečíst si něco o tom, jak kniha vzniká, jak složitý proces to je a kolik lidí se na něm podílí. Výborná je i jazyková analýza Světa hobitů od Davida Daye; škoda, že ji zničilo mikrokopické písmo. A konečně Urbanovo Pole a palisáda je velmi důstojné zpracování mýtu o Libuši a Přemyslovi.

Celý příspěvek

Podtitul „Drby, klepy a aféry slavných spisovatelů“ naznačuje, že jde o čtivo lehké až bulvární, ale soustředit se jen na to by bylo příliš zbrklé. Autoři totiž pokaždé musejí, alespoň trochu, uvést kontext a připomenout díla daného literáta, takže si velmi nenásilně literaturu zopakujete. A bude vás to bavit.

Na zahřátí je zařazena kapitola „Pár knižních nej pro začátek“. V ní jsou vybrané rekordy – největší knihovna, nejstarší knihy, nejstarší knihkupectví, největší pálení knih, knihy největší i nejmenší.

Celý příspěvek

Až jaro z kořenů
Život zas vyžene
Na staré hrdiny
Málokdo vzpomene

Teď ale bojiště
Tak strašně
Tiché
Je
.

(2. 2. 2019)

Celý příspěvek

Knížku jsem si pořídil po zhlédnutí loutkově-animovaného filmu, protože z něj jsem byl nadšený a čekal jsem, že kniha bude stejná a že bude mít filmové ilustrace. Byl to ale omyl.

Nejprve tedy kniha samotná. Námět vymyslel fotograf Jiří Stach, který také vytvořil kresby, figurky a fotografie v knize, text sepsala Lenka Uhlířová. Příběh popisuje Malého pána, který si spokojeně žije ve svém malém světě.

Celý příspěvek

Pokud jste tu někdo poprvé, mohlo by se vám hodit nějaké shrnutí témat blogu a také pár tipů pro orientaci v něm.

Kategorie a témata

O čem blog je? Především je to čtenářský deník; o prakticky každé knize, kterou přečtu, se tu dříve nebo později objeví článek. (Spíše později, mám docela velký předstih s texty, momentálně se doba ke zveřejnění pohybuje kolem dvou měsíců.)

Celý příspěvek