Onehdy nám na anténě přistála čtveřice mladých vlaštovek.

A protože byly evidentně unavené, měl jsem příležitost pořádně si je nafotit.

Pokračování příspěvku

Na první pohled vypadá kniha báječně – lehká, stručná, opatřená spoustou nákresů a fotek, a přitom obsahuje více než 100 rad a tipů. Už na ten druhý se ale začnou objevovat nevýhody.

Volba témat asi odpovídá zaměření; pro oko obyvatele kotlinky ve střední Evropě je ale výčet katastrof trochu mimo. Jaká je pravděpodobnost, že tu budu čelit tornádu, hurikánu, obřímu požár, výbuchu sopky a spadu popílku, písečné či sněhové bouři, zemětřesení nebo tsunami? Použitelná a praktická je tak zhruba polovina knihy (první pomoc, povodně, popáleniny, blesk, lavina, vlak).

Ale budiž, je to kniha magazínu Outdoor Life a katastrofy jsou to celosvětové.

Pokračování příspěvku

Kouzelný svět Harryho Pottera je sice neautorizovaný, ale rozhodně poutavý a přiměřeně jednoduchý průvodce souvislostmi, které se v knihách více či méně otevřeně objevují. Některé jsou jasné a stačí k nim všeobecný přehled – že zaklínadla znějí latinsky se přehlédnout nedá, stejně jako trojhlavý pes (Kerberos); jiné už jsou trochu složitější, třeba analýza Harryho pohledem Josepha Campbella a jeho pojednání o hrdinovi tisíce tváří,

tedy o ústřední postavě mýtů, běžně se vyskytující v kulurách celého světa. Od Odyssea ze starořecké báje až po Luka Skywalkera z Hvězdných válek jsou si tito hrdinové a jejich legendy nápadně podobní. (Str. 120)

a k některým je zapotřebí znát i originální názvy. Kupříkladu divoká a drsná škola Kruval je v originále Durmstrang, což

je hříčkou odvozenou z německého termínu Sturm und Drang (bouře a vzdor). Tímto termínem ses označovalo literární hnutí, vyznávající tvůrčí svobodu osobnosti nespoutané žádnými konvencemi a řídící se jen zákony vlastního srdce, které představovalo významný trend v německé literatuře poslední třetiny 18. století. (Str. 87)

Pokračování příspěvku

Před rokem jsem konečně vyfotil (a identifikoval) drvodělku, krásnou a velikou včelu samotářku. Také jsem se pustil do opravy citací na blogu a konečně začal používat správné tagy. (ovšem kdo zpětně opraví těch více než tisíc článků, to vážně netuším). A když už jsem u počítačů, můžu rovnou zmínit jednu z knih. Large Scale Scrum je opravdu výborná příručka nejen o škálování SCRUM metodiky.

Pokračovat budu knihami poučnými. Nejprve výborná brožurka z výletu na Kuks, tedy František Antonín hrabě Špork (D. Ž. Bor), pak poněkud nesourodý sborník o recepci antické mytologie Vymyšlená Ithaka (četl jsem, abych si doplnil kontext k Odysseji), opět výborná Co je nového v logice (Jaroslav Peregrin) a na závěr naprosto katastrofická Spiritualita wellness. Typografie, obsah, smysl – všechno špatně.

Pak tu mám dvě knihy reportážní. Za prvé Bio je naše cesta, krásně zpracované a nafocené návštěvy BIO farem a výroben. A za druhé Poutnice Aleny Ježkové. To je zkušeně a poutavě napsaný deník ze tří poutí do Santiaga. A protože pouť má vždy duchovní přesah, můžeme plynule přejít ke knihám duchovním. Byly také dvě. Velmi originální zkoumání způsobů, jak dosáhnout lehkosti Lehkost bytí jako cesta (Ruediger Dahlke), a ještě originálnější parafráze Nového zákona – Parabible Alexandra Fleka. Z té jsem byl přímo unešený.

Pokračování příspěvku

Sbírka začíná zlehka, chvilkovými obrázky z vlaků… Těch vlaků tam je možná až moc, některé jako by byly jen do počtu (ale možná jsem jen jako zocelený drážní harcovník už pozapomněl na okouzlení). I další z metra nebo z pěších cest do práce a z práce – lehké a polétavé momentky.

A jako je nálada vrtkavá, stačí mžik a je pryč, stejně takový dojem nechávají. Na první pohled v nich chybí síla prožitku ze sbírky Bůh mezků, ta pod kterou se třásl svět. Ale je to omyl; vespod pořád je. To když zachytí věčnost, která je v té chvilkovosti zakotvená.

Je pondělí. Venku se sbírá
k dešti. A vítr chladně dých.
Co už nám zbývá nežli víra,
že když se nebe uzavírá,
andělé
chodí po parcích?
(Kampa, str. 20)

Nebo když vyjádří – tak vzletně – trýznivou krásu dívek a žen:

Pokračování příspěvku

Mladý Werther přichází do města Wahlheimu, aby se zbavil svého zklamání v lásce, aby studoval a soustředil se na malování. Je to bouřlivý duch, romantický, citově založený, toulá se po krajině, mluví s lidmi – a o všem, co prožívá, píše dopisy svému příteli Vilémovi.

Celou mou duši zaplavilo zázračné veselí, podobné sladkým jitrům jara, kterých plným douškem užívám. Jsem tak zcela sám a těším se z toho, že žiji, zde, v této krajině, která je stvořena pro duše, jako je má. Jsem tak šťasten, drahý příteli, tak pohroužen do pocitu klidného bytí, že to je až na škodu mému umění. Nedovedl bych teď kreslit, ani čáru bych nesvedl, a přece jsem nikdy nebyl větším malířem než právě v těchto okamžicích, když celé údolí se vypařuje a výsostné slunce spočívá na neprostupných temnotách mého lesa a jenom jednotlivé paprsky se vkrádají do nejvnitřnější svatyně a když tu pak ležím ve vysoké trávě poblíže vodopádu a mně, přiblíženému k zemi, rozmanitá stébélka se stávají zázrakem (10. května)

Z dopisů je celý román sestaven, je to román epistolární – díky tomu si také může dovolit skokové posuny v ději i v čase a hlavně střídání nálad, odvaha střídá zoufalství, pak zase vzepětí, chvíle naděje a pád.

Pokračování příspěvku

Z prašné a hlasité
Ulice do ticha
Vešel jsem a náhle
Čas
Už netiká


(21. 5. 2019)

Milé a příjemné čtení, ačkoliv není nutně idylické. V Čistých radostech mého života je hlavním hrdinou Nat Jessel, drummer (cestující prodejce s oblečením), který ve své stařičké fordce objíždí rajón amerického jihozápadu. Poté, co zemřel Greer Attaway, přebírá polovinu jeho území, ale příliš se mu do toho nechce. Má rád svůj srub v horách, svůj klid a dost času na odpočinek, a ten by se mu ukrátil. Navíc začínat po někom je vždycky těžké:

V devět hodin jsem byl ve Wolf Hole. Ani tady to však nebylo příliš nadějné. Dennis Cantor byl asi tak starý jako ten dědek ze včerejška. Jenom trochu méně protivný. Něco koupit zřejmě chtěl, ale tohle mu bylo příliš drahé, tamto příliš dlouhé, tohle chlupaté a zástěry příliš pestré.
„Podívejte,“ řekl jsem mu důvěrným tónem, „nebudu vám přece nabízet něco, co byste neprodal. Tyhle zástěry letos jen letí, spodky jsou lepší delší, pěkně přes kotníky, a tu cenu, jakou vám dávám já, to vám nedá nikdo na světě.“
„Greer Attaway by mi je dal za polovic.“
„Jářku, že se nestydíte, takhle špinit jeho památku. Kdyby slyšel, zač vám je chci nechat, tak by si přede mnou odplivnul.“
„Kdyby slyšel, zač je od vás beru, tak by si odplivnul přede mnou.“
Zboží potřeboval, to bylo jasné, ale nebyl jsem Greer Attaway. To bylo taky jasné.
„Ještě tam mám jedny blůzy,“ uchýlil jsem se k poslední možnosti ho zlomit. „Počkejte, donesu je.“
Vyšel jsem k vozu, vzal slíbené blůzky a drcnul do Eileen. Nedá se nic dělat, musíš pomoct vydělávat! (Str. 147)

Pokračování příspěvku

Na to, že bych si měl doplnit vzdělání o dílo fotografa Josefa Sudka, mě upozornili až Ondřej Horák, Jiří Franta a David Böhm v Průvodci neklidným územím. Kapitola (a komiks) o tomto fotografu byla opravdu působivá; to, jak soustředěně pracoval, jak se kolem něj a jeho ateliéru střídaly režimy, a jak fascinující fotografie dělal…

Málokterému fotografovi se podařilo využít daru soustředěného pozorování a intenzivního vnímání vnějšího světa a přenést je tak osobitě do své tvorby. Byl filozof i řemeslník, člověk s nevyčerpatelnou tvůrčí silou. Řemeslo ovládal po způsobu středověkých mistrů a životní styl podřizoval utkvělé představě díla. Žil skromně, skoro jako chudák, bez jakéhokoli přepychu, a přece jako šlechtic ducha měl své rafinované libůstky. (Str. 20)

Z dostupných publikací jsem vybral tuto monografii, protože – na rozdíl od jednotlivých knih – ukazuje přehledně Sudkův záběr a přináší fotky ze všech hlavních cyklů, tedy Z invalidovny, Ze Svatovítského chrámu, Reklamní fotografie, Okno mého ateliéru, Prales Mionší, Labyrinty. A samozřejmě i řadu dalších.

Pokračování příspěvku

Jak jsem popsal v úvodu, jedná se o seznam literárních děl v daném období, která bych měl znát, abych měl alespoň základní přehled a uměl poznat reflexe a odkazy v literatuře modernější. Pokud tu budete něco zásadního postrádat, budu rád, když se zmíníte v komentářích.

Moderní robustní epika z přesně neurčené minulosti

Biografický historický román

Pokračování příspěvku

Trochu nezvyklá kompozice, jinak ale typický Fahrner – krátké věty, hluboké porozumění a neurčitý, ale všudypřítomný nádech nostalgie.

Slunce zapadá. Stojím na kopci a pozoruji tu krásu. Najednou jsem věděl, že se můžu vrátit k lidem, ke kterým patřím. Že se nebudu bát pravdy, protože je složitá, protože i já mám pravdu a toho chlapa jsem, ať se mu to líbilo, nebo ne, zachránil. Já jsem ho zachránil. (Str. 163)

(...)

Celý příspěvek

Podtitul Rozpomínání se na domov upřesňuje téma, které autorka v knize rozpracovává – nejasnou touhu někam patřit, přináležet. Touhu všech odstrkovaných, opuštěných či neviditelných, kteří strádají a hledají svůj obrazný (a častokrát i skutečný) domov.

Člověka, který za sebou spálí mosty, pronásleduje odcizení. Dílky vás mohou zůstat na místech a v dobách, se kterými jste navázali letmé spojení. Čím více toho za sebou zanecháte, tím více se štěpíte na kousky. Pokud patříte mezi takovéto lidi, přestože jste mohli dosáhnout i mnoha vnějších úspěchů, cítíte, že postrádáte pocit důvěrnosti vůči životu, který jste si vybudovali. (Str. 25)

(...)

Celý příspěvek

(1998, A4, uhel)

Celý příspěvek

Už ten název – Zazněl gong – naznačuje, že jde o zvuk osudový, zvuk, který rozechvěje. Básně mluví o takových okamžicích, po nichž už nic není jako dřív. Požár lesa:

(… )
A potom
zuhelnatělá krása lesa
z prachu se zrodila
a v prach se navrátí

Ale byla zde
Byla…

(Vyschl pramen, str. 10)

(...)

Celý příspěvek

Jakýsi komentář řadí Virginii Woolfovou někam mezi Joyce a Prousta, mezi modernisty, a vskutku – Paní Dallowayová jako by měla od obojího; celá kniha je přemítání jednoho dne, od procházky na koupení květin až po večírek, stejně jako Odysseus a jeho jeden den, a některé myšlenkové řetězce zase jako Mollyin monolog (i když samozřejmě mnohem sofistikovanější a s interpunkcí).

Kuchařka si pískala v kuchyni. Uslyšela cvakání psacího stoje. Byl to její život, a když sehnula hlavu nad stolem v hale, sklonila se pod tím vlivem, cítila se požehnaná a očištěná, a když brala do ruky zápisník s telefonickým vzkazem, říkala si, že tyhle okamžiky jsou poupata na stromě života, květy tmy to jsou, myslela si (jako by nějaká krásná růže vykvetla jen pro její oči); ani na chviličku nevěřila v Boha; ale tím spíš, myslela si, jak brala ten zápisník, musí člověk v každodenním životě oplácet sluhům, ano, i psům a kanárkům, a hlavně Richardovi, jejímu manželovi, na kterém to všechno stojí – ty radostné zvuky, zelená světla, kuchařka, která si dokonce píská, neboť paní Whistlerová je Irka a píská si celý den –, člověk musí oplácet z tohoto tajného zásobníku skvostných okamžiků, říkala si, když zvedla blok, zatímco Lucy stála vedle ní a snažila se jí vysvětlit, jak – (Str. 31, Kuchařka)

(...)

Celý příspěvek

Téma RSS čteček je neustále aktuální a opakovaně se vrací. Sledovat internetové zdroje jinak než agregací rozumně nejde (ať si bláhoví fanoušci sociálních sítí říkají co chtějí) a RSS je k tomu přímo určené.

A proč o tom zase mluvím? Kvůli další katastrofě – zavření G2 Readeru, nejlepší náhrady Google Readeru.

Celý příspěvek

Komiksové úvody mají díky své srozumitelnosti, jednoduchosti a grafickému ztvárnění velkou výhodu – dokáží totiž zpřístupnit témata, kterým bych se za normálních okolností nevěnoval. William Shakespeare je typický příklad; životopisy obvykle nečtu a upřímně, několikasetletou fascinaci jeho dílem pořád nechápu. Ale prohlížet si obrázky, sem tam trochu textu a ještě se něco dozvědět, to je jiná…

Jeho hry jsou každopádně často provázané. Sen noci svatojánské, který byl pravděpodobně uvedený na scénu několik dní po Romeovi a Julii, je břitkou parodií této romantické tragédie. Shakespeare dělal časté narážky na svá předchozí díla – a většinou ironické. (Str. 18)

(...)

Celý příspěvek

Knihy kupovati je velmi kvalitně zpracovaná historie knižního trhu v českých zemích. Hlavní kapitoly jsou chronologické:

• Rukopisná kniha. Období středověku
• Rozšíření tištěné knihy. Od konce 15. století do osmdesátých let 18. století
• Rozšíření knižní kultury. Od počátků novodobé české národní literatury do roku 1848
• Snaha o emancipaci českého knižního trhu. Období 1848-1918
• V samostatném státě. Období 1918-1939
• Pod tlakem. Období protektorátu (1939-1945)
• Řízená socialistická společnost. Léta 1945-1989
• Mezi entuziasmem a liberalismem. Období po roce 1989

A v každé části prochází nejdůležitější momenty, tendence a změny. Zajímavé například bylo, jak moc mezinárodní a cizojazyčný tento obchod byl; omezení na literaturu národní je svým způsobem ochuzení (i když samozřejmě s rozšířeným prodejním potenciálem, protože knihy si už nekupují jen vzdělanci). A také to s sebou neslo distribuční obtíže.

Celý příspěvek

Jediná větvička z celého keře
Odmítla uvěřit v povinné barvy
Jak čistá nevěsta své kvítky nese


(19. 5. 2019)

Celý příspěvek

I druhá sbírka básní (resp. první v pořadí, tvorba z let 2016 – 2017) barvoslepého grónského umělce Olava Hjalmara Roara Hotovsona je skvělá. Zejména titulní báseň, která dala celému souboru jméno, je úžasná. Podstata stádnosti…

(… )
V udusané hlíně
stojíme líně
páchne tu teplo
shluku těl
po čem jsem toužil
už jsem zapomněl
(… )
(Podstata stáda, str. 7)

(...)

Celý příspěvek