Petr Bakalář je známý kontrarián a enfant terrible sociologie. Programově prozkoumává tabuizovaná témata a informace, které se zpochybňují nebo se o nich nemluví. Nejprve to byla kniha Tabu v sociálních vědách zkoumající genetické rozdíly mezi rasami, judaismus jako skupinovou evoluční strategii a eugeniku. Následovaly Psychologie Romů, Bůh jako psychický virus, tedy memetický výklad náboženství, a řada drobnějších publikací, jako už zmíněný Manuál moderního nonkonformisty nebo třeba Konverzační slovník podlidí. Ke knihám lze mít řadu výhrad, jisté ale je, že opravdu ukazují na nehodící se fakta či názory a otevírají prostor k diskuzi.
Bakalářova nejnovější kniha se věnuje řízenému umírání, tedy eutanazii, a to nejen pro terminálně nemocné pacienty. Po úvodu s vysvětlením okolností a záměru knihy, následují kapitoly
Na Zemi se objevila řada stříbřitě zářících koulí, vznášejících se ve vzduchu. Nikdo neví, co to je a proč, jen vědci zjistili, že z nich vychází jakési záření, které dříve nebo později vyhubí vše živé. A také, že když se zhmotní někde mezi lidmi, dojde k výronu energie, který nikdo nepřežije. Skoro nikdo. Pouze Matěj Strnad měl to štěstí (nebo smůlu), že ho mimozemský materiál… infikoval?
Matějovi se začalo v hlavě rozjasňovat, ale to přinášelo víc otázek než odpovědí.
„Počkejte. Stalo se mi to v Hřensku. Proč mě vezli do nemocnice do Prahy? A proč máte ty skafandry?“
„Pane Strnade, prosím, uklidněte se… Při výbuchu vás něco zachytilo. Přesněji vaši levou ruku.“
„Jak to myslíte?“
„Podívejte se.“
Matějovi se podařilo nadzvednout hlavu. Jeho ruka ležela volně podél těla dlaní nahoru. Byla odkrytá a od dlaně až k předloktí se táhly jasné šedomodré čáry. Vypadalo to jako kov. Jako…
Každopádně prozatím zůstal naživu a navíc, jak se brzy ukáže, začne být s oněmi portály spojený. Dokáže je deaktivovat, později dokonce přitahovat nebo skrze ně vnímat jejich okolí. Jeho schopnost je mimořádná – a nebezpečnost pro protivníka zjevně také, neboť jakmile se objeví poblíž portálu, začnou z něj vyskakovat a útočit nejrůznější lesklé postavy, jakoby odlité z chromu. Chromáci.
Podle doslovu Scotta McClouda byla tvorba Willa Eisnera velmi nadčasová a vizionářská. Jeho „protokomiksové“ série The Spirit, které byly vkládány do deníků na konci třicátých a začátku čtyřicátých let, byly jednak dějově uchvacující, ale hlavně používaly cit.
ohromující spoustu nápaditých, výtvarně rafinovaných technik vizuálního vypravěčství lišících se od čehokoli, co se tehdy dalo v Americe najít. (… ) Paralelní dějové linie, celostránkové kompozice, noirová stínohra, obří loga vkreslená do konkrétních scén, dlouhé pantomimické sekvence; prostě učebnicová demonstrace skoro všeho, co by komiks dokázal.
(Str. 498)
Už tehdy předbíhal svou dobu. A v sedmdesátých letech, kdy většině Američanů komiks připadal jako médium, které se vyčerpalo, které jen omílá superhrdinské série (nebo se proti nim bouří), začal Will Eisner pracovat na svém grafickém románu. Udělal krok k osobnímu přístupu, ztvárnil své zkušenosti – a zvolený styl se opět vymykal. Černobílá kresba, precizní práce s linkou, až karikaturní, ale přitom přesné a výstižné ztvárnění postav.
A samozřejmě obsah. Po první knize Smouva s Bohem následovala ještě Životní síla a Dropsie Avenue; celá trilogie teď vychází v jednom svazku. Všechny propojuje smyšlená ulice Dropsie Avenue ležící v Bronxu v New Yorku.
Tohle není záběr z filmového hororu ani vygenerovaná ilustrace, tohle je fotka skutečného místa.
Expozici vybudoval v okolí svého domu ve Rváčově na Vysočině bývalý politik, bodyguard a svérázný umělec Lubomír Votava.
Básně jsou krásné, ale celé je to zrada od nakladatelství. V anotaci ani slovo nebo náznak a teprve když mi kniha přišla a začetl jsem se, ukázalo se, že je prakticky totožná s Knihou čtyřverší!
Shodují se části Citoslovce, Souvenirs de Paris, Maličkosti, Nokturna, Momentky a Epitafy. Navíc je pouze část Život po životě s patnácti básněmi, ale i u některých z nich jsem měl neodbytný pocit, že jsem je už četl. Takže jsem prošel knihovnu a dobrou polovinu našel ve sbírce Život je krátký, v části Malé básně.
Tím pádem nemá smysl se o básních rozepisovat, jestli jsou nějaké nové, budou jich maximálně jednotky, a o těch starších si přečtěte zmíněné články. Jediná na ukázku:
Na větvi v parku zpívá drozd
chodcům, co míří k magistrátu.
Zpívá svou ódu na radost
a nestará se o zisk ani ztrátu.
(Str. 80, Drozd v parku)
Tohle vydání ilustroval Josef Velčovský, zvolil černobílou lineární kresbu, k básním se hodí:
Tohle je tak nadupaná kniha, že jsem přistoupil k dělání kompletních výpisků, abych si těch 48 mentálních klamů když ne zapamatoval, tak alespoň poznamenal a měl se kam vracet. Opravdu nejsme tak chytří, jak si myslíme, a vysvětluje to každá kapitola.
Pár příkladů:
Kniha vznikla přepracováním blogu, na stylu je to znát – je čtivý a plný příkladů, zároveň jsou všechny kapitoly dlouhé jen pár stránek. I tak ale doporučuji číst postupně a pomalu.
Před rokem jsem napsal přehled pluginů, které používám ve výborném správci informací Obsidian (více zde)
Konečně jsem našel vhodnou knihu k umělým inteligencím, Mistrovství v prompt inženýrství Libora Kováře. Praktická s konkrétními příklady – a průběžně aktualizovaná. Nové vydání už je o dost jiné (takže si to musím přečíst znovu). Neméně praktická je kniha Marka Laurena Tělo jako posilovna – Anatomie. Zásobník cviků s vahou vlastního těla, s odstupňováním podle obtížnosti a výbornými anatomickými nákresy. Teď už jen začít cvičit, ehm.
Z beletrie jsem sáhl po Hostujících profesorech, univerzitním humoristickém románu. Líbil se mi tak, že jsem si rovnou pořídil i jeho dvě pokračování.
I třetí pokračování cynických hlášek bílého kocoura Pace a šedivé kočky Pussy má stejný styl – komentáře na všechno možné, jednotvárná grafika, občas oživená nějakou drobnou změnou, ale velmi často trefné vtípky.
I tentokrát je tu ozvláštnění, v podobě občasných celostránkových reklam na TV nula:
Je to nejstarší psaná literatura na světě, a tak jsem si ji v rámci mapy přečíst musel, chtě nechtě. A nebylo to nic jednoduchého – jako u všech takhle starých děl i tady je jasně vidět, že bylo určené k přednesu a důležité věci se tam tudíž opakují.
Eposu asi předcházely epické básně s Gilgamešem v hlavní roli, první sumerská verze z doby asi 2000 let př. n. l. se dochovala ve zlomcích tabulek, později byl opisován a doplňován, nejúplnější verze je akkadská z knihovny krále Aššurbanipala z Ninive z doby asi 1200 let př. n. l. na dvanácti tabulkách.
Každá tabulka tohoto kanonického vydání obsahovala šest kolumen neboli sloupců – z toho tři na přední a tři na zadní straně – po 50 řádcích, tj. celkem 300 řádek. Ve své úplné formě čítal epos o Gilgamešovi, psaný na 12 tabulkách, z nichž poslední byla značně kratší, kolem 3300 veršů. (Str. 177, komentář k českému překladu eposu o Gilgamešovi)
Překladatel Lubor Matouš vycházel z této nejmladší a nejúplnější verze, chybějící nebo fragmentární verše doplnil starší verzí starobabylónskou, resp. středobabylónskou a chetitskou, a pasáže shodné nebo jen málo odchylné vypustil
, resp. varianty uvedl pro srovnání v poznámkách pod čarou.
(Tady je krásný přehled a časová osa všech zajímavých událostí týkající se Gilgameše a jeho eposu.)
V báječné knize Letnice překládá kněz Metoděj prastarou rukopisnou bibli, sepsanou v hlaholici, kterou zde zanechal Metoděj První. A protože v knize se objeví i překlad Otčenáše, je tu další příspěvek do mé sbírky interpretací této modlitby:
Ty, kterýžto dlíš v hloubi příštích věků,
(...)
Budiž nám svaté, co jsi nám dal poznat,
Tak jak má být zítra v tvém království,
Nechť je už dnes mezi námi,
Neboť to je vůle tvá,
By na zemi bylo jako v nebi,
Chléb náš zítřejší, dejž nám již dnes okusiti,
Odpusť nám, lidsky omylným,
Jakož i my odpouštíme těm, kdož kdy chybovali,
Zbav nás myšlenky zlé,
A dej nám poznati, co jest pro člověka dobré,
Neboť tvůj je zítřek i jeho smysl i všechny dny příští,
až na věky.
Amen
Na začátek stručné zhodnocení - vynikající dílo v duchu Kulhánkových tradic, kniha obracející se k tomu nejlepšímu z Nočního klubu a zároveň plná nových nápadů a podnětů. Text na přebalu je sice pravdivý, což pochopíte až po přečtení celé knihy, ale zároveň je zavádějící, protože naprostou většinu děje hlavní hrdina jako mluvčí Distribuované banky nepracuje. Má poněkud jiné starosti s oživlými mrtvolami...
Tak. A pokud jste Vyhlídku na věčnost ještě nečetli, dál v recenzi nepokračujte, protože tentokrát jsem se neudržel a prozrazuji část zápletky.
(...)O Kutné Hoře už jsem tu psal, ale přece jen to byla pouhá brožurka, i když našlapaná fakty. Při posledním výletě jsem se díval po něčem obsáhlejším – a ukořistil tuto přibližně stostránkovou fotopublikaci.
V úvodu je pět stránek velmi stručné historie od mytických počátků, přes hornickou osadu, město, Lucemburky, husity, Jagellonce, Habsburky až po 19. a 20. století. A pak už následují fotografie, doprovázené informačními sloupky:
(...)
Jakou zábavu na příští dva roky máte vy? 😎
(25. 4. 2024)
Literární hádanka - pozná někdo knihu a autora?
Zde Vimrlina samomluva vyvrcholila v takový příval sprosťáren, že se kuřáci bírí poprvé napřímili ze svých zhroucených poloh a začali živě srovnávat Vimrlin slovník se slovníkem neblaze proslulé královny lupičů Phúlan Déví, před jejímiž nadávkami a kletbami se okamžitě tavily hlavně pušek a měkla péra novinářů.
(15. 6. 2024)
Nepoznal nikdo, takže: Salman Rushdie: Satanské verše.
Vlastně jsem si tuhle sbírku koupil kvůli básni Edison. Pamatuji si ji ještě ze základní školy, z čítanky. Básně mě tenkrát oslovit nedokázaly - až na jedinou výjimku, kterou byl právě úryvek Edisona.
Sbírka obsahuje:
(...)Oba díly obří kroniky Covidu19 v Česku jsem si koupil hned jak vyšly – ale číst jsem je nedokázal, bylo to všechno ještě příliš živé. Teprve teď, s několikaletým odstupem, jsem vzal první díl do ruky, začetl se a znovu si připomínal, jak to všechno začínalo. Jak nejdřív prosakovaly zprávy, ale vše bylo vzdálené (jen my odkojení postapo literaturou jsme věděli, že už je to tady), a pak ze dne na den děsivé zprávy z Itálie, zavírání hranic…
Poprvé jsem se dozvěděl podrobně všechny informace o muži v pozadí, člověku který přišel s modelem a ukázal, jak velká rizika hrozí.
(...)Některé motivy se vracejí. Když jsem tenhle obrázek dokreslil, něco mi připomínal. Jako bych už někdy...
V anotaci knihy se píše, že vtipný a kouzelný příběh
bývá řazen naroveň Malému princi a Gionově knížce Muž, který sázel stromy
, tomu jsem nemohl odolat.
Křístek se ve skutečnosti jmenuje František Křtitel. Má zlaté vlasy, na koncích plné kudrlin, modré oči a úsměv. Bydlí v Zářivém domě v obci Ostřivousy, jeho tatínek i maminka jsou krásní a pohádkově bohatí lidé; mají stáje, zahradníka, komorníka, kuchařku…
(...)Nejlepší protijed na environmentální smutek jsou fakta. Situace je totiž sice vážná, ale ne beznadějná, ba naopak. Jak říká podtitul
Jak se stát první generací, která vytvoří udržitelnou planetu
, máme šanci směr obrátit.
Žádná generace před námi neměla takové znalosti, technologie, politické mechanismy ani možnosti mezinárodní spolupráce, aby dosáhla obojího. Jsme první, kdo dostal příležitost udržitelnosti dosáhnout. (Str. 29)
(...)