Joyceho Odysseus je vskutku velkolepé dílo, velkolepé po všech stránkách – rozsahem (600 stránek), pojetím, kompozicí a konečně i obtížností na čtení. V podstatě se ani nedá mluvit o čtení, mnohem spíše se jím prokousáváte a studujete síť odkazů a smyslů.

Pustil jsem se do něj jako do parafráze na Homérovu Odysseiu, protože – jak jsem popsal v článku Mapa literatury – úvod – se postupně snažím dočíst klíčová díla literatury a jejich odrazy v historii a Homérem jsem začal. Jenže jak jsem posléze zjistil, Joyce použil zpěv slepého barda spíše jako odrazový můstek.

Více než parafráze obsahová je to napodobení smyslu. Je to takový epos moderní doby a měšťáckého života. Kniha sice zachycuje jeden den Leopolda Blooma, „bloomsday“ (od ranního vykročení z postele, přes pohřeb zemřelého přítele, lázeň, oběd, návštěvu porodnice, flirtování, večerní pitku a návštěvu nevěstince, až po návrat domů), ale děj je téměř podružný. To důležité je rétorická halasnost, kypící myšlenky, soukolí města… Kvašení podvědomí, kultury, nevěry i žvanilství se slévá v proud života. Ve své malichernosti velkolepý.

Má to ovšem kouzlo, a tak se, téměř proti své vůli, vracíte a do toho textového kvasu se noříte zas a znovu. Dokud nedojdete na konec.

Pokračování příspěvku

Při jedné z jarních lesních procházek jsem už z dálky viděl na mraveništi černé povlaky.

Pochopitelně jsem k mravenčí kupě zamířil – a už po pár krocích bylo jasné, že jsou to mravenci.

Pokračování příspěvku

Často nacházím v knihách poezie ilustrace, které s verši ladí jen vzdáleně, nanejvýš sdílejí ducha nebo atmosféru (nebo si to alespoň nakladatel myslí). Takové knihy pak čtu nesouvisle, jako dvě v jednom, jako sbírku básní – a sbírku obrázků.

A pak jsou knihy, kde básně a ilustrace spolupracují. Kde jsou obrazy malované podle básně – nebo básně složené k obrázku. To když se podaří, je výsledek skvělý.

Jako tady.

Pokračování příspěvku

Naděje jarní
Z oblohy snesla se k nám
Včely poslouchám

#haiku


(1. 4. 2019)

Jestli na knihu pasuje jednoslovná charakteristika, tak je to – chytrá. Nesmírně chytrý koncert odkazů, teorií, postřehů, propletený do jednoho – velkolepého – celku. Jen se podívejte na tenhle odstavec:

„V rámci oslav nad nad městem proletěly stíhačky. Jejich burácení měm podivně konejšilo. Byl to zvuk, který nás provázel odmalička. Ne sice tady v Praze, ale na táborech, na chalupě, na výletech. Cvičné migy přelétaly nad Československem a zvukovou kulisou jako by vytvářely na nebi štít. Vynoří se odnikud, rozvibrují vzduch a s Dopplerovým efektem zase zmizí. Neviděny. Stíhačky jsou zvuk dětství, zvuk bezpečí, bezstarostnosti a pohody. Stockholmský syndrom, podmíněné reflexy, námět na diplomku.“ (Str. 121)

Jak lehce se do uvědomění si konejšivé vzpomínky promítne fyzika i psychologie… A přitom je to všechno tak civilní. Na půdorysu obyčejného plynutí života, den za dnem, nabízí pro každého něco. Je to pěkně vidět na recenzích – někdo si všímá opakujících se postřehů (stejný čas na hodinách, fáze měsíce), jiný esoteriky uvnitř racionality, další lehce cynického pohledu na svět nebo reflexe postmoderního světa.

Pokračování příspěvku

Původně jsem chtěl aktualizovat starý článek, jenže část aplikací už neexistuje, další část nepoužívám a i celkově by se mi mohlo hodit mít přehled o historii. Takže je tu nová verze. Tentokrát se při instalaci telefonu držím minimalismu – žádné velké portfolio, jen to, co nutně potřebuji nebo používám pravidelně.

Systémové

Battery Widget Reborn 2019 – Na velký kulatý indikátor baterie, stejně jako na grafy vybíjení s predikcí jsem si zvykl. Tohle je výborná náhrada původního Battery Solo Widgetu. A navíc se dá nastavit odpojení telefonu od všech sítí v časovém intervalu, takže ho nechávám mezi 1.00 a 6.00 odpočívat.

GhostCommander se Samba/CIFS pluginem – dvoupanelový správce souborů; kdo si na kopírování z panelu do panelu jednou zvykne, těžko si odvyká. Samba/CIFS modul mi umožňuje pracovat se síťovým diskem; u telefonu, který neumí fungovat jako USB mass storage, životní nutnost.

File Widget – na Androidu 8 už nefunguje žádný z původních shortcutterů, odkazy na složky nebo soubory prostě nevytvoříte. Naštěstí si tam ale můžete dát widget, který vám je vykreslí a zajistí fungování stejné, jako by to byly opravdové složky.

Simple System Monitor – monitorů systémů je spousta, tento jsem vybral spíše namátkou, než že by nějak vyčníval. Výpis procesorů, teplot, procesů a možnost něco s nimi udělat se občas hodí (původní OS Monitor už nefunguje.)

Protože jsem si k telefonu pořídil externí klávesnici, nezbylo než si koupit External Keyboard Helper Pro. Asi jako jediná aplikace totiž umí pro externí klávesnici nastavit qwertz, bez které bych byl při psaní všemi deseti a česky nahraný.

Ve městě je běžné, že se řada wifi překrývá, protože používají stejný přednastavený kanál, a proto je žádoucí obsadit jiný. Wifi Analyzer zobrazí situaci a můžete si vybrat, kam svou wifi přestěhovat.

Většina mých počítačů jsou linuxové stroje a tak se hodí možnost připojit se k nim z mobilu. Používám Juice SSH.

A pochopitelně neuškodí jednou za čas projet mobil testem malwaru - Malwarebytes.

Pokračování příspěvku

Vítězství Miloše Zemana v druhé prezidentské volbě bylo, zejména po jeho katastrofálním nestátnickém působení v prvním volebním období, pro řadu lidí šok. Šok o to větší, že se před volbou a během ní národ mobilizoval, podpora protikandidátů byla obrovská, stejně jako vzbuzené naděje.

Leč stalo se, a je jedno, že rozdíl byl pár procent – zásadní fakt je ten, že pro polovinu voličů byl Zeman ten správný kandidát, že – patrně – chtějí, aby jeho kreativní politika a provýchodní směřování pokračovalo.

Proboha, proč?

Právě na tuto otázku hledá odpověď dvacet předních komentátorů a analytiků. Resp. otázek je více (přehled ze záložek obálky):

• Je česká společnost rozdělená?
• Proč Češi opět zvolili Zemana?
• Přestaly nám vadit lži?
• Mohl se stát prezidentem někdo jiný?
• Přestali jsme si vážit svobody?
• Stojí proti sobě 'pražská kavárna' a 'venkov'?
• Kam nás zavede Zeman s Babišem?
• Míříme na východ?
• Nebyla přímá volba omyl?
• Stojíme na osudové křižovatce?
• Může pravda a láska zvítězit?
• Probíhá demontáž polistopadové demokracie?

Pokračování příspěvku

Celý příběh je napsaný v „du formě“, tedy v druhé osobě jednotného čísla, a řeknu vám, sledovat, jak vypravěč říká hlavní hrdince co dělá a cítí, a neustále vnímat, že ta hlavní hrdinka jste vy (když vás neustále oslovuje), to je tedy sakra nápor na nervy a představivost. Nápor takový, že při prvním pokusu o čtení jsem knihu po deseti stránkách zahodil.

Napodruhé jsem se už smířil s tím, že jsem burzovní makléřka filipínského původu Gvendolína a při nečekaném zhroucení burzy jsem jednak přišla o majetek svůj, jednak o majetek svých klientů, se kterým jsem zacházela ne úplně korektně. Celý můj svět se hroutí, a ještě se do toho přimotá ten nafoukaný bývalý makléř Larry Diamond, kterého všichni obdivují, a který pořád mele něco o Timbuktu...

„Timbuktu. Město vystavěné z listového těsta a slunečního svitu. Fata morgána, kterou se dá procházet – pokud člověk snese to vedro. Osamocené, uzavřené a zabedněné město, jež se ukrývá pod dvojitou maskou, která je navíc neprodyšně zahalená tlustou rouškou. Timbuktu. Vysušené Benátky drolící se do spleti prašných kanálů. Město počaté ve chvíli, kdy sfinga ulehla se zlatým broukem do míst, které je z poloviny tak staré jako čas. Sahara skřípe v každém soustu chleba, ulicemi poletuje popel mrtvých knih a ztracená moudrost několika národů leží pod nánosy rozpáleného písku, do kterého se lopatka archeologa nikdy nezaboří. Timbuktu. Město, do kterého by se odvážil jenom dobrodruh. Město, kterému by odpustil jenom romantik. Město, které může přitahovat jenom kočovníka. Město, které si může zamilovat jenom velbloud.“ (Str. 228)

Ale když je to takový génius, nemohl by mi pomoci vyhrabat se ze dna?

Pokračování příspěvku

U chodníku
Z dálky asi
Přivál vítr
Moře krásy


(27. 4. 2018)

U příležitosti stého výročí samostatného státu Čechů (a přidružených národů) se vyrojila spousta rekapitulujících publikací. Tahle je pro děti a odpovídá tomu jak rozsah, tak grafická podoba.

Celý příspěvek

Asi nejúspěšnější podvodník a mystifikátor osmnáctého století, vystupující pod jménem Psalmanazar, dokázal se svou knihou Popsání ostrova Formosa v Asii (1704) opravdu hodně. Výstižně jeho výkon popsal Patrik Ouředník ve studii Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem na straně 106:

„Formosa je evropský název Tchaj-wanu, ale Psalmanaazaarova Formosa má s někdejším Tchaj-wanem společného pouze to, že i ona se nachází v Čínském moři. Vše ostatní si Psalmanaazaar vycucal z prstu: mravy, náboženství, administrativu, vojenství, flóru i faunu. Kromě vlastního popisu formoské společnosti obsahuje kniha řadu ilustrací a příloh: stručný slovník formoštiny, přehled místní měny a kurzovní lístek s převodem na hlavní evropské měny (místní stříbrňák zvaný tajlo má hodnotu 58 dukátů), ukázky oděvů rozdílných společenských vrstev atd. Práce vzbudila velkou pozornost orientalistů, Psalmanaazar absolvoval přednášková turné po Anglii a Holandsku a prosadil založení katedry formoštiny na oxfordské univerzitě. Za jeho přínos moderní vědě mu byla udělena celoživotní koncese k využití veškerého přírodního bohatství ostrova, jmenovitě zlatých a stříbrných dolů. Psalmanaazaar koncesi prodal a vytratil se do neznáma.“

Celý příspěvek

Před lety jsem nad knihami o nástupu nacismu přemítal, jak totalitní tendence rozpoznat, jak identifikovat, že pořádek přerůstá v tyranii. Dnes už mi rozpoznání potíže nedělá; místo toho bych ocenil nějaké rady jak tomu bránit (jako bezvýznamný jedinec), případně aspoň jak se tomu bránit.

„Evropské moderní dějiny dokazují, že se společnosti mnohdy rozpadnou, demokracie zhroutí, etické zásady selhávají a obyčejní lidé, zbraň v ruce, najednou stojí nad hromadnými hroby. Bude nám ku prospěchu pochopit proč.“ (Str. 8)

Celý příspěvek

Loni v březnu jsem – po roce sběru materiálu – zpracoval a publikoval studii kola roku uprostřed velkoměsta. Střídání událostí a svátků nevymizelo, jen se trochu převléklo… do reklamních letáků. Podívejte se sami. A také jsem si na blog archivoval výběr tweetů z období srpen až říjen 2017.

Z přečtených knih stojí za výslovné upozornění:

Celý příspěvek

Jak naznačuje jméno nakladatelství, jedná se o výběr. Výběr textů o věcech, které jsou buď tajemné z podstaty, nebo jsou tajené záměrně. Najdeme tu historické otazníky, vědecké problémy i například mafiánské sítě. To pro mě bylo mimochodem asi nejzajímavější – o rozsáhlosti kartelů jsem neměl tušení. Medellínský kartel měl vedle samotného průmyslového oddělení (výroba, balení, distribuce) také oddělení finanční se 30 experty a oddělení praní špinavých peněz se 72 konty v Evropě.

„Na vrcholu své moci měl kartel se sto tisíci zaměstnanci roční obrat mezi 240 a 400 miliardami dolarů. Korumpoval poslance, soudce, důstojníky a kontrolova sdělovací prostředky i kulturní a sportovní zařízení.“ (Str. 151)

Celý příspěvek

Pokud má tenhle pán opravdu pravdu, tak Caesar svoje „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ vyslovoval „veni, vidi, viki“.

Asi nějaký tradiční vesnický způsob sklizně a zpracování jablek... nebo snad landart?

(23. 9. 2018)

Celý příspěvek

Na začátku byl článek, který někdo nasdílel na Twitteru a já si ho se zájmem přečetl. Jmenuje se 10 jizev, po kterých odcházím, a popisuje znamení, jizvy na srdci, která upozorňují, že vztah není v pořádku, že potřebuje řešit (a když se objeví i desátá, že je čas odejít). Autor evidentně ví o čem mluví, a říká to stručně a úderně. Takže jsem si pochopitelně chtěl přečíst víc. Odkazovaný web má i e-shop (autor na svých myšlenkách založil a vytvořil celé impérium – info magazín, školení, komunitu) a na knihy jsem vždycky zvědavý. Koupil jsem si ale naštěstí jen jednu...

250 zákonů lásky mluví o vztazích, problémech v nich a radí, na co se soustředit. Jak překonávat rozpory, jak z kompromisů získávat, jak si pomáhat, stát při sobě a tak dále. Soubor je rozdělený do tří částí (Krize, Sami, Nový partner), každá část pak podle jednotlivých problémů, které řeší.

Celý příspěvek

(březen 2018, A4, pastelky)

Celý příspěvek

Úvodem musím rovnou poznamenat, že z tohoto přepracování mýtu jsem byl naprosto nadšený. Margaret Atwoodová dokázala rozkrýt a doplnit úplně novou linii příběhu – která tam ale původně musela být! Homérovo líčení věrné Penelopé bylo ploché, bez vývoje, bez cítění (když vynecháme věčný pláč a trochu lstí). Jenže žena, která vychovala syna a dvacet let řídila chod panství jednak nemohla být žádná naivka, jednak musela fungovat v rámci vztahů.

Knihu vypráví sama Penelopa. Tisíce let už je v podsvětí a už by všechno měla vědět. Bohužel zná jen o pár překroucených fakt víc a hromadu pošklebků a pomluv k tomu. Proto se rozhodla, kvůli sobě, vyprávět svoji verzi. Začíná od svého dětství, přes sňatek s mazaným Odysseem a cestu na Ithaku, těžkosti života bez přátel v domě s tchyní a starou vševědoucí Odysseovou chůvou, celoživotní úsměšky od Heleny, která nakonec svým kouskem Penelopě zničí život, až po dobře známé epizody s Odysseovým návratem. Píšu dobře známé, ale opět, tento pohled je výrazně nový a podstatně reálnější. Že by ho nepoznala?

Celý příspěvek

Slýchal jsem, coby dítě, otřesné zkazky o tom, jak nebezpečné je kopat hroby a že hrobník, když se náhodou poraní o něco v zemi, si raději ruku uřízne, než by se mrtvolným jedem nechal zabít. Tenkrát to na mě strašlivě zapůsobilo, dokonce tak, že si to dodnes pamatuju. Jen nevím, kdo mi to vyprávěl, možná prababička, ta se na podobné historky specializovala a z návštěvy jsme my děti odjížděly vyzbrojeny mnoha děsivými zážitky.

Jak už jistě tušíte, když jsem si na mrtvolný jed naposledy vzpomněl, začal jsem pátrat. Nebylo to zrovna jednoduché, protože pojem "mrtvolný jed" se příliš nepoužívá. Není tedy překvapení, že jsem jej našel jen ve starých encyklopediích - v Ottově slovníku naučném (online) a v Domácím vševědovi (offline, tuhle jsem byl v antikvariátu... no, raději to nebudu rozebírat, nemohl jsem ani všechny knihy unést).

Celý příspěvek