Následuje rozbor historické úlohy latiny. Ve starověku sloužila jako jeden z jednotících prvků celého římského impéria a spolu s ním se šířila po Evropě. Normou spisovné latiny byla většinou literární díla, ale je jisté, že se vyvíjela i jako jazyk lidový - vulgární latina. Ve středověku byla latina jednak v roli odborného jazyka (křesťanská latina - liturgie, církevní právo), jednak jazyka vehikulárního (není ničí mateřštinou, ale dorozumívacím prostředkem těch, kteří se mu učili). V období humanismu (14. - 17. století) vidíme poslední pokus o udržení latiny jako mezinárodního jazyka intelektuálů.

Třetí částí je současnost latiny. Dozvíme se o posledních ostrůvcích tradičního použití, o snahách o obnovení latiny, latinských hrách, kongresech a časopisech.

Uplatnění latiny v mezinárodních jazycích nejprve shrnuje plánové jazyky, jejich rozdělení podle vzniku na apriorní (zcela umělé, od počátku, bez vztahu k existujícím řečem) a aposteriorní (snažící se převzít společné znaky lexikální i gramatické. A pak to jde rychle - Interglossa, Occidental, Novial, Neolatino, Volapük, Ido, esperanto, Latino sine flexione, Újlatin, Interlingua. Netušil jsem, že je jich tolik; latinidních projektů je téměř 200 z celkově registrovaných 900 projektů (!). Zajímavé byly také informace o esperantu. Gramatika spočívá na šestnácti pravidlech, slovní zásobu bez učení zvládnou mluvčí románských jazyků z 80%, germánští z 50% a slovanští z 30%. Pro svou pravidelnost se dá použít v technice jako mezijazyk při vícečetném překladu do jazyků etnických (program nemusí znát pravidla pro všechny kombinace jazyků) nebo jako pomůcka pro výuku etnických jazyků. Dokonce existují i rodilí mluvčí a takřka recesistický pokus rekonstruovat praesperanto pomocí srovnání s vývojem jazyků přirozených.

A budoucnost latiny? Dvě oblasti - zkoumání klasických textů a období, pro něž je její znalost nezbytná, a možnost po patřičném zjednodušení gramatiky a obohacení slovní zásoby sloužit opět jako jazyk mezinárodní.

Kniha je to opravdu zajímavá, i pro laika nelingvistu. Co mě obzvlášt zaujalo jsem zmínil výše, tady už jen dodávám, že sice je to kniha odborná, kde se znalost latiny předpokládá, ale ukázky textů pro srovnání různých umělých jazyků by snesly i český překlad...

Čistě pro připomenutí jsem si knihu přečetl znovu – a bylo to po těch letech jako bych ji četl poprvé. Opět jsem žasl, kolik informací je v tak tenké publikaci „našlapáno“, kolik projektů pro oživení latiny existuje, ať už v plné podobě, nebo nějakým způsobem zjednodušené, stejně jako přehled jiných umělých jazyků. A znovu mě pobavila tvorba praesperanta.

Co se týče Interlingua, je to asi nejodborněji vytvořený jazyk, tvořila ho mezinárodní lingvistická organizace IALA a několik desítek vědců; vznikly čtyři varianty, z nichž pak 3000 jazykovědců v Evropě a Americe vybraly jednu, z níž pak v roce 1952 vznikla Interlingua.

Současný renomovaný odborník na Interlingvu F. P. Gopsill říká: „Interlingua představuje společného jmenovatele neboli prototyp všech románských jazyků. Tento prototyp najdeme podrobným studiem etymologie slovní rodiny, v níž se mezinárodní slovo nachází.“ Jinými slovy je Interlingua jakousi umělou pokračovatelkou latiny a je také románskému mluvčímu srozumitelná na první pohled či poslech. (Str. 68)