Otec vzdychl, ale novou otázku povolil pod podmínkou, že už bude všem řečem konec a celá věc bude jednou provždy uzavřena.

Bruno si svou otázku dobře promyslel, přál si, aby tentokrát zněla naprosto přesně, nechtěl znít drze nebo nevychovaně. „Kdo jsou všichni ti lidé tam venku?“

Otec naklonil hlavu doleva a zatvářil se mírně zmateně. „No přece vojáci, Bruno. A sekretariát. Prostě zaměstnanci. Vždyť už je dávno znáš.“

„Ne, já nemyslím tyhle. Myslím ty lidi, co se na ně dívám z okna. V těch barácích, tam v dálce. Všichni jsou stejně oblečení.“

„Aha, ty myslíš tamty lidi.“ Otec kývl a lehce se usmál. „Ti lidé… víš, to nejsou vůbec lidi, Bruno.“

Chlapec se zachmuřil. „To že nejsou lidi?“ Nebyl si jistý, co tím chce říct.

„Ve smyslu, jak my tomu rozumíme. Ale s těmi si vůbec nelam hlavu, nemají s tebou vůbec nic společného. A ty nemáš nic společného s nimi. Zkrátka snaž se usadit co nejlépe ve svém novém domově a buď hodný chlapec. To je všechno, co po tobě žádám. Přijmi situaci, jaká je, a všechno bude mnohem snadnější.“

Jednoho dne Bruno vyrazí na výpravu na zakázanou stranu, podél plotu. A ke svému překvapení přece jen něco objeví. Někoho. Stejně starého chlapce Šmuela. Sedí na druhé straně plotu. Rychle se seznámí; Bruno už není sám, téměř každý den se setkávají, povídají si. Postupem času se ale situace zdramatizuje… .

Kniha je vysoce oblíbená a v komentářích na knižních webech se lidé netají s tím, jak moc je zasáhla, dojala a oslovila. Konec je opravdu silný, i když jistým způsobem nevyhnutelný a vše k němu směřuje.

Je to asi také chvályhodný pokus ukázat zvěrstva nacismu dětem. Styl dětskému vyjadřování odpovídá, často se nějaké věci opakují, důraz je na jiné vnímání událostí, odívání do fantazie nebo snaha o vysvětlení z dostupných informací. Jenže protože vše je jen naznačeno, buď to děti chápou odjinud (že Fíra je führer, Oušic Auschwitz, a že se tam vězni nechodili sprchovat), nebo jim to stejně musí vysvětlit rodič. A k tomu nemusí číst takový příběh.

Obraznost a podobenství by možná více ocenil dospělý čtenář, jenže ten začne narážet na bezbřehou naivitu hlavního hrdiny. Tomu je sice devět a je dost přemýšlivý, v mnoha ohledech ale mentálně odpovídá tak pěti nebo šestiletému dítěti. Ani při nejlepší vůli nemůžu uvěřit, že devítileté dítě nepozná vězně a považuje to za pyžamo, neví proč je někdo šedivý a vychrtlý, že nikdy neslyšel slovo žid nebo nic o rasové teorii. V roce 1942, kdy se v Německu hajlovalo i na začátku vyučování a propaganda byla všudypřítomá.

A pochopitelně, nehlídaná část tábora, na kterou nevidí hlídací věže, a kde se plot dá jen tak nadzvednout a prolézt. A Bruno si jen tak courá celé hodiny venku, nikdo ho nesleduje, nedohlíží…

Zajímavé bylo vykreslení hádky v rodině a pozice jednotlivých figur. Otec je poslušný voják, matka je oběť utíkající k alkoholu, dědeček je hrdý na vojáka a Německo a jediná babička má zdá se rozum…

Jinak ale vážně nevím, pro koho je kniha určená. Je to pohádka s nejasnou cílovou skupinou. Nápad, rozepsaný do románu, ale nedostatečně promyšlený.

Odkazy: