Autor plánovaný obsah knihy shrnul na str. 20 pěkně sám, takže mu dám slovo: „Hranice, na kterých to, co v nedostatku lepšího názvu můžeme jmenovat neliberálními a liberálními systémy a tendencemi, se rozštěpuje nebo na sebe naráží, jsou právě dnes dokonce markantnější než před šesti měsíci, zvláště ve střední Evropě“ (pozn. "dnes" je myšleno léto 1934) ... „Tyto otázky se točí hlavně kolem koncepce státu. Nejdříve proberu 'stát absolutní', jak existuje v Německu, a pak chci popsat 'stát liberální', jak ho definoval prezident Masaryk ve svých dílech a jak ho v praxi uvedl v život. Pak až takto budou objasněny základy, vynasnažím se prozkoumat mysticismy nebo mytologii nacistické víry a naznačit bojovné síly seřazené na každé straně k tomu, co je ve skutečnosti nový a větší Kulturkampf a nakonec načrtnout pravidla 'odpovědné svobody'“.

Zdá se mi, že jako studie demokracie a diktatury je kniha nedostatečná, málo přímočará, nestrukturovaná. Ačkoliv definice, třeba v popisu Masarykova pojetí, se také najdou: „Demokracie spočívá na individualismu, to znamená na úsilí o silnou individualitu a smyslu pro odpovědnost každého. Demokracie je samosprávou a samospráva je sebesprávou - samospráva začíná u každého jednotlivce. Demokracie je možná jen osobní zodpovědností každého občana a všeobecným živým zájmem o stát, o jeho vývoj a stálé zdokonalování: demokracie je přirozeným právem iniciativy ve všech oborech veřejného života, ať je to právo formálně uzákoněno, nebo ne.“ (str. 59)

• Popisuje působivě soudobé vnímání vývoje v Německu a v Evropě před druhou světovou válkou. „Prožíváme dobu dobře promyšleného a důsledného pokusu, postavit moc německého národa - jehož synové jsou podrobeni vojenskému drilu a poučování v obratném používání zbraní v té míře, jak Němci nikdy předtím v mírových dobách výcvik neprodělali - do služeb ideálu, který není k rozeznání od německé nadvlády nad Evropou a co nevidět nad světem.“ (str. 99). Uvnitř nacistického tábora probíhá boj mezi "pravicí" a "levicí" a „Měla-li by vítězit pravice, pak shledá Evropa snad ihned, že byla vybrána k jakémusi pokusu ve jménu nové německé Kultur a tento pokus by byl proveden všemi prostředky německé vědy a průmyslové i vojenské moci. Pak se může tento nový Kulturkampf stát i fyzickým bojem na smrt mezi dvěma neslučitelnými koncepcemi civilizace“ (str. 101)
• Pro mě byla trochu překvapením úcta, prokazovaná Masarykovi. Jistě, víme že byl osobností světového formátu a uznávaný politik, ale to jsou jen prázdné fráze, pod nimiž si těžko představíme co to znamená. V textu je vidět, jak prezidenta filozofa a jím vybudovanou demokracii Steed obdivuje.
• Pečlivě rozebírá nacistické doktríny, Kulturkampf neboli boj kultur a kořeny: „vymyslil Hitler tuto filosofii nebo aspoň sbíral její prvky dohromady a sloučil je do jakési původní formy, nebo žily již předtím v mysli Němců a očekávaly pouze doteku ruky a zvuku hlasu, který by jim dal souvislost a vyburcoval je k činnosti? Jak jsem již ukázal v knize Hitler, odkud a kam? pocházely jeho představy o nordické 'árijské' rase a německém národu jako jejím nejpřednějším představiteli z doktrín, které Gobineau, Houston Stewart Chamberlain a jiní rozšířili v druhé polovině devatenáctého století. Podobně byly diskuse a spory o povaze a funkcích státu po dlouhou dobu nápadným rysem intelektuálního a politického života v německých zemích. Takové diskuse se zpravidla týkaly, přímo nebo nepřímo, teorií Hegelových - které hodlám nyní analyzovat a vyložit.“ (str. 24). K Hegelovi např.: „Ačkoliv Hegel tvrdil, že východiskem jeho teorie o státu je 'svoboda', ukázalo se, že jeho 'svoboda' je státem nařízený souhlas s diktáty státu samého. Tím se stala jeho koncepce svobody k nerozeznání od absolutní autority, jíž se všichni občané musí podrobit;“ (str. 103)
  Zmíní se také o Rosenbergově Mýtu dvacátého století a spisu Ernsta Bergmanna s podtitulem „Nacionálně socialistická filosofie kultury“; podle ukázek a stručného obsahu skutečně zběsilé texty. To ostatně platí o všech okultních kořenech nacismu (viz. kniha Nicholase Goodrick-Clarka).
  Mimochodem Kulturkampf je slovo, které bylo používané k popisu mocenského boje mezi pruskou vládou a klérem v druhé polovině 19. století. Nový, nacistický Kulturkampf byl podstatně závažnější a dotýkal se základů celé společnosti.
• Ukazuje na příkladech, kam až to šílenství sahalo. Věřili byste, že v roce 1933 vyšel svazek upravených koled pod názvem „Vánoce v Třetí říši“, oslavující „Hitlera jako Vůdce, kterého Kristus seslal, aby v záři věčného svítání nového věku naděje a radosti spasil německou zemi“ (str. 70), a že Vilém Teudt vydal novou verzi Žalmů „Písně k chvále Boží pro německý lid“ s perlami jako nahrazení druhého verše žalmu 87 „Miluje Hospodin, totiž brány Siónské, nade všecky příbytky Jakobovy“ veršem „Miluje Hospodin hory Germánie nade všecky cizí místa“(str. 70) ?

Zajímavost: údajné vyjádření předního německého grafologa k Hitlerovu rukopisu (trochu podezřelé je, že grafologa nejmenuje, ale možná pro to měl tehdy své důvody). Prý „chvatně ho prozkoumal a položil ho skoro opovržlivě se slovy: 'To je rukopis média.'“ (str. 27)

Kdo to byl Wickham Steed: dlouholetý dopisovatel Times v Berlíně, Římě a ve Vídni, po návratu do Londýna vedoucí zahraničně-politické redakce Times, během 1. světové války podporoval československý zahraniční odboj, spolupracoval s Masarykem, uvedl E. Beneše k britskému ministru zahraničí Balfourovi. Po válce šéfradaktor Times, profesor středoevropských dějin na King's College v Londýně.

Po jednom přečtení sice nejsem schopen stručně říct, jak Steed pojímá demokracii, diktaturu, jejich konflikt, ani pravidla odpovědné svobody, ale zato mám představu o celé tehdejší situaci. A to, myslím není málo. Protože chápání historie stojí a padá na souvislostech.