Cyrano z Bergeracu byl skutečná postava, spisovatel a satirik Hector-Savinien de Cyrano (6. března 1619, Paříž – 28. července 1655 tamtéž). Jeho dílo spadá mezi libertiny čili volnomyšlenkáře. V dospívání se přesunul do Paříže, kde studoval střední školu a kde také vstoupil na „šikmou plochu“. Jeho životopisec Le Bret uvádí, že jeho nebezpečnou slabost zastavil, ale není konkrétní – existují spekulace že šlo o homosexuální vztahy. Jisté ale jsou Cyranovy pitky, karban, souboje a bohémský život. V devatenácti letech vstoupil do gardového sboru a sloužil v taženích v letech 1639 a 1640. Jeho smrt není úplně vyjasněná, mohlo jít o následky útoku na jeho kočár, pokusu o atentát, ale také o blíže neurčenou nemoc.

Hra naznačuje, že byl zraněn padajícím dřevěným trámem v roce 1654 při vstupu do domu svého mecenáše, vévody d'Arpajon. Akademička a editorka Cyranových děl Madeleine Alcoverová však objevila dobový text, který naznačuje útok na vévodův kočár, při němž byl zraněn člen jeho domácnosti. Zatím není jednoznačné, zda Cyranova smrt byla důsledkem tohoto zranění, nebo blíže neurčené nemoci. Zemřel o více než rok později 28. července 1655 ve věku 36 let v domě svého bratrance Pierra de Cyrano v Sannois. Byl pohřben v kostele v Sannois. Existují však pádné důkazy, které podporují teorii, že jeho smrt byla důsledkem nezdařeného pokusu o atentát a také dalšího poškození jeho zdraví způsobeného pobytem v soukromém ústavu, který zorganizovali jeho nepřátelé, jimž se podařilo získat na pomoc jeho vlastního bratra Abela de Cyrano.

(zdroj citace i informací v prvním odstavci heslo Cyrano de Bergerac na Wikipedii)

Více než 200 let po Cyranově smrti napsal Edmond Rostand veršované drama Cyrano z Bergeracu, v němž se volně inspiroval jeho životem a převzal některé okolnosti. Cyrano je tu gaskoňský voják, bohém a básník. V soubojích nemá sobě rovného, vášnivě vstupuje do sporů a vítězí ostrým kordem i vtipem. Když se například někdo zkouší posmívat jeho velkému nosu, vysměje se mu:

Tajně miluje svou sestřenici Roxanu, tajně a marně – ta totiž touží po jednom z kadetů, Kristiánovi. Očekává ale sladká a hluboká slova, kterých Kristián není schopen. Cyranova láska je tak velká, že se rozhodne svému sokovi pomoci, píše za něj dopisy a jednou dokonce za něj v balkonové scéně i mluví. Celý děj je popsaný na Wikipedii.

První český překlad od Jaroslava Vrchlického je dodnes výborný, podle Wikipedie Jde patrně o nejcennější Vrchlického překladatelský počin (i pro vzácné souznění překládaného díla s jeho vlastní poetikou). (tamtéž)

Já jsem si Cyrana vytáhl k dostudování pod dojmem z Veroniky Valíkové, která se ho v Češtinářkách dotkne nejméně třikrát

Jsou ochotní rvát se za ideály jako Cyrano, za to mají můj obdiv. Jen občas zapomínají, že to musí každý dělat sám za sebe. Jakmile se staneme součástí bojového davu, i z těch nejčistších ideálů vznikne ideologie a ze soudruhů banda mloků, kterým jde o moc. A pak přijde rovnání klobouků, myšlení a slov. Omezování svobody ve jménu zdánlivých svobod společenských.

Mladí revolucionáři mají nekompromisní pohled na nápravu světa v popisu práce. Staří konzervativci se jim mají soustavně plést do cesty.

A chtějí-li se filosofové všech generací do konce světa přít o význam slova svoboda, ať si nejdřív pozorně přečtou Rostandova Cyrana z Bergeracu. (Češtinářky)

Takovéhle rozebírání příběhu by mě bavilo

„Tak zpátky na bojiště,“ vypínám počítač a obracím se na zaraženou sextu, která ještě rozjímá v zešeřelé klášterní zahradě. „Otázky máte na papíře. Proč Cyrano píše dopisy, proč se Kristián nechá zabít, proč se Cyrano k dopisům čtrnáct let nepřizná a proč je Roxana na konci tak rozporuplná. Doma na ně zkusíte odpovědět, jednu z nich si vyberete a napíšete dvoustránkovou esej. Pošlete mi ji mailem. Poslední známka, příští týden zavíráme klasifikaci.“ (Češtinářky)

Jen tedy nevím, jak bych si s tou dvoustránkovou esejí poradil.

Číst sebelepší divadelní hru je pro mě utrpení, s tou formou nejsem kompatibilní – budu muset jít do divadla nebo si aspoň pustit nějaký záznam. Každopádně dlouhé Cyranovy promluvy jsou skvělé, třeba ta, kde vášnivě odpovídá Le Bretovi, proč si nezískal literární slávu:

LE BRET:
Na chvilku pustit jen svou mušketýrskou duši,
mohs čest a slávu mít!

CYRANO:
A co se dělat sluší?
Snad hledat patrona? To otázka jest jiná
a nízký břečtan být, kmen, který obepíná
a příznivce když má, jen líže jemu kůru?
Ne vlastní silou svou, jen lstí se dostat vzhůru?
Dík! Finančníkům snad mám verše dedikovat,
na šaška změnit se a ve všech vodách plovat?
V té podlé naději, v tom horším zklamání,
že na rtech ministra se zjeví usmání?
Den každý ropuchu přec nelze snídat muži!
Mám splasklý míti břich, mám vidět svoji kůži,
tam, kde jsou kolena, jak úžasně se špiní?
Mám ohýbati hřbet, jako to davy činí?
Mám rukou pochlebnou mečící kozu kojit,
by nehýkala tak, a druhou mám ji dojit?
Mám velkých na průjmy si rebarboru chovat,
kdejaký dlouhý vous, mám snad jej podkuřovat?
Dík! Z kroužku do kroužku se točit, dělat sluhu,
a vposled velkým být ve malých lidí kruhu,
za vesla plavby své mám vzíti madrigaly,
mých aby do plachet jen staré dámy lkaly?
Dík! Mám jít k Sercymu, by verše moje vydal,
na jejich vydání že rád bych něco přidal?
Mám býti papežem ve schůzkách, které v taji,
po krčmách hlupáci a blbci odbývají?
Dík! Chceš snad, za sonet abych si pomník vzpjal
a jméno, na místo bych další, jiné psal?
Mám talent objevit u pouhých příštipkářů,
a terorizován být od novin a jich lhářů?
Mám stále říkat si: kdy verš můj nadšený
v Merkuru francouzském as bude tištěný?
Dík! Stále počítat a svou tvář nevyjasnit,
a dělat návštěvy, kde raděj měl bych básnit?
Psát listy prosebné? Se představovat, kývat?
Ó, díky, díky, dík! A tisíckrát… Chci zpívat!
Chci smáti se, chci snít, být volný v každý čas
a bystrý míti zrak a pružný míti hlas,
a kdy je libo mi, si klobouk stranou dáti,
pro „ano“, „ne“ se bít a dobré verše psáti!
A co je sláva mi, co úsměv Fortuny,
chci raděj cestovat, jak s ním již, do luny!
A nechci psáti nic, co nejde z plných ňader.
„Dost květů všady máš a plodů, dosti jader,“
si skromně říkat, „když ne, i listí máš,
to hlavní, v zahradě když své je natrháš!“
A jestli zdaří se – dík losu rozmaru –
nemusit děkovat žádnému cézaru;
jen k sobě úctu mít, se cenit pravý básník
a zhrdat břečtanem, jenž pouhý cizopásník,
a třeba ne jak dub či lípa k výšinám
se vznésti, ale být svým vždycky a vždy sám!

Ještě k těm zdrojům a převzaným motivům – Wikipedie píše:

Předlohou pro postavu Roxany v Rostandově hře Cyrano de Bergerac byla Bergeracova sestřenice, která žila s jeho sestrou Kateřinou de Bergerac v klášteře Dcery kříže. Stejně jako ve hře i Bergerac bojoval v roce 1640 při obléhání Arrasu, bitvě třicetileté války mezi francouzskými a španělskými vojsky ve Francii (nešlo však o bitvu u Arrasu, která se odehrála o čtrnáct let později). Během obléhání utrpěl zranění krku mečem při výpadu španělských obránců, den před kapitulací španělských vojsk a koncem obléhání. Jedním z jeho spolubojovníků v bitvě byl baron Christian z Neuvillette, který se oženil s Cyranovou sestřenicí. Dějová linie Rostandovy hry zahrnující Roxanu a Christiana je však zcela smyšlená.

Odkazy:

• Cyrano z Bergeracu v ČBDB
• Cyrano z Bergeracu v Databázi knih
• Cyrano z Bergeracu (hra) ve Wikipedii
• Cyrano z Bergeracu (osoba) ve Wikipedii

ROSTAND, Edmond. Cyrano z Bergeracu. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7602-043-6.