Eva, druhá oktavánská češtinářka, hned v září ze své šéfovské pozice sjednotila podle nových paragrafů seznam knih k maturitě a vyškrtala vše, co nečetla a na co neměla rozbory. Čistka postihla hlavně literaturu 20. století. Zmizel alkohol, sex i revolty. Křesťanští a židovští autoři i muklové z totalitních lágrů. Vypařily se všechny moderní ženské autorky.

Na webových stránkách nové maturity se objevil jízdní řád k analýze textu o pětadvaceti bodech. Žádné interpretace, žádné vlastní názory. Tonička mi to s hrůzou v očích ukázala. (Str. 163)

To je jeden rozměr; druhý jsou knihy a příběhy samotné. Ty se svými třídami Tereza probírá opravdu do hloubky a dokáže je navést na nečekané souvislosti. Jeden příklad za všechny:

Ještě něco si musíme ujasnit, než zazvoní.

„Babička má pro Viktorku velké pochopení. Proč? Co je spojuje?“

Z povinné četby, kterou zadávala kolegyně v primě, si sextáni nepamatují nic. Rozdám okopírovanou šestou kapitolu a pouštím film. Dva příběhy se prolínají, dvě mladé dívky padnou do osidel lásky a touhy.

„Ona s ním taky utekla! Ta vzorná babička! Zdrhla z domova za vojákem!“ vydechne Loretka užasle.

„Měla s Jiřím tři děti, než ho zabili. Měla ovšem taky víc štěstí, její Jiřík si ji vzal. Babička šla v mládí za láskou stejně zbrkle jako Viktorka,“ usmívám se něžně na překvapenou sextu.

Jako Barunka Betty Němcová, která bez lásky nemohla žít a platila za to krvavou daň samoty a ponížení. (Str. 67)

A rozměr třetí je pak Terezin osobní život a snaha nezbláznit se, s dopomocí lékaře důvěrně nazývaného Čaroděj a pochopitelně také literatury.

Loretka sice Percivala milovala, Janinka ho uctívala, ale ze všech mých studentů se mu nejvíc podobala Markétka. Od dětství žila v příbězích. Už v primě na mě hleděla podezíravě, když jsem s její třídou otevírala stránky nějaké knihy. Co od nich budu chtít? Na co se budu ptát? Nezničím nějak její představy, nepošlapu svět, do kterého tak ráda utíká? Postupně jsme si na sebe zvykly.

Markétka měla stejně originální myšlení jako Daniel a Josef, ale na rozdíl od nich žila se svými hrdiny neustále.

Brala je vážně. A stejně jako já nechávala občas pronikat příběhy z knih do každodenní reality. Možná nepotkávala tolik trpaslíků a hobitů, ale glumy a skřety rozpoznala bezpečně. (Str. 147)

Kniha měla poměrně pomalý rozjezd, dlouho jsem nepoznával, o co vlastně půjde. Byla tam záplava jmen – rodinní příslušníci, kolegyně a kolegové, žáci současní i minulí. Ale z fragmentů vzpomínek, rozhovorů a vyprávění postupně klíčil život hlavní hrdinky, stejně jako neutěšená situace ve škole. Panoptikum pedagogů, souboje s formalitami,

Na pořadu dne je školní vzdělávací program, rozsáhlý soubor pěkně poskládaných slov a hesel, který má škola pověšený na webových stránkách jako svou vizitku. Píše se v něm, co kdy máte učit, jaké kompetence ve které třídě pěstovat, jaké výsledky vykazovat. V praxi ho nikdo nečte, slouží k sestavování plánů, projektů a jiných byrokratických lahůdek, ale když vás chtějí ředitel či inspekce zkoupat, mohou si z něj vybrat cokoli a vy musíte dokázat, že se tím dokumentem řídíte jako desaterem.

Jenže desatero je výrazně kratší a Pánbůh jeho dodržování kontroluje zdáli a sofistikovaně. Školní program poskládal a částečně sepsal sám ředitel Melichar. (Str. 9)

rivalita, teror i vztahy na pracovišti.

Nejchlapštějším chlapem v Trnové byl jednoznačně otec Martin. Postavou připomínal statného kováře, nebyl to asketický mnich z lesní poustevny, ale duši měl hebkou jako prvňáček. Nikdy nám nic nepřikazoval. Nikdy se nenechal zatlačit do role asexuálního strážce řádu.

Pečoval nejraději o ženskou část sboru. Pořádal sedánky u Tří ježibab, poslouchal naše nářky a rozšafně je glosoval. Skvěle tančil. Zatímco ostatní kolegové si na školních plesech povídali s láhví vína, Martin roztáčel jednu hladovou Káču za druhou. Zásadně zavíral školní mejdany. V ruce půllitr a po boku sličnou studentku ze svého fanklubu, tak mě často propouštěl do nočních či ranních ulic velkoměsta. Maturitní večírky, svatby i školní táboráky – tam všude nám Martin svým typickým způsobem suploval chlapství.

Tak jako byla Klára čirou esencí ženství, premonstrát Martin byl jejím mužským protipólem. Měli se rádi od samého začátku. Byli zhruba stejně staří, oba přitažliví pro studenty i kolegy. Klára mu dávala přednost před všemi trnovskými ctiteli a Martin jí nikdy neodmítl jakoukoli pomoc a podporu. (Str. 63)

Ukázka, demonstrující paralely mezi osobním životem vypravěčky a literaturou, stejně jako to, jak navazují v textu (jako další odstavec, oddělený prázdným řádkem). A také je tam vidět množství jmen.

Když mi po zádušní mši sestra Irena oznámila, že teď přede mnou musí chránit sestru Helenu, protože jí to máma dala za úkol, málem jsem ji uprostřed příbuzných a známých zfackovala.

„Bála se, že Heleně ublížíš. Na té její nemoci máš totiž svůj podíl! Kdybys ji nechala na pokoji, kdyby ses prostě smířila s tím, že žije s Adamem…“

Tenkrát jsem definitivně pochopila, že sesterství není dogma ani předepsaná doktrína z desatera. Pokud se k nám náš sourozenec setrvale chová jako úředník ze sociálky se dvěma semestry psychologie, nemusíme předstírat vztah, který neexistuje.

Pořád je to lepší varianta než ho praštit palicí.

Téma bratrských a sesterských vztahů jsme s mojí Třídou probírali mnohokrát.

Dotkli jsme se ho při četbě Shakespeara, Josef nás přinutil dobře poznat sourozence Karamazovy, Daniel ujížděl na Steinbeckově Na východ od ráje a Loretka si v seminárce pohrála se sestrami v pohádkách, knihách Jane Austenové, Margaret Mitchellové a Betty MacDonaldové. Téměř před odevzdáním přidala ještě Honzlovou Zdeny Salivarové, kterou otevřela náhodou a rázem si ji zamilovala.

Daniel, Alžbětka, Josef i Loretka měli každý několik sourozenců a jejich rodinné vztahy nevykazovaly defektnost.

Bára byla jedináček a její suchý humor jsem přičítala faktu, že vyrůstá výhradně mezi dospělými. (Str. 142)

Ještě jedno téma se vlastně prolíná celou historií – jak omezenci a jejich nohsledi dokáží zlikvidovat cokoliv. Ať už skvěle fungující porodnici, ze které před lety odešel Čaroděj, nebo prestižní gymnázium. A je jedno, jaká je doba.

Beatu samozřejmě omlouvá její mládí a nezkušenost. Téměř celý život prožila v demokracii, plíživá chapadla té stokrát přebarvené obludy nevnímá. Stejně jako velká část mladých, které posíláme do života.

Jsou ochotní rvát se za ideály jako Cyrano, za to mají můj obdiv. Jen občas zapomínají, že to musí každý dělat sám za sebe. Jakmile se staneme součástí bojového davu, i z těch nejčistších ideálů vznikne ideologie a ze soudruhů banda mloků, kterým jde o moc. A pak přijde rovnání klobouků, myšlení a slov. Omezování svobody ve jménu zdánlivých svobod společenských.

Mladí revolucionáři mají nekompromisní pohled na nápravu světa v popisu práce. Staří konzervativci se jim mají soustavně plést do cesty. (Str. 103)

Hodně mě bavily rozhovory o literatuře. Kafka, Škvorecký, Irving, Bulgakov, … A to, jak Tereza propojuje literaturu se svým životem.

Výsledek je ale smutný; bezmoc studentů, boj, chvilková vítězství a nakonec prohry s mocnými Melichary. Těžký život, zdánlivě nenaplněný, přitom plný snů – o Čaroději i o knihách. A láska k příběhům, ta především.

Tohle je pro mě jedno z největších knižních překvapení, výborná kniha a pro knihomoly (a učitele) povinnost.

Odkazy: