To jsou k nám hosti!
(7. 4. 2024)
Psát listy prosebné? Se představovat, kývat?
Ó, díky, díky, dík! A tisíckrát… Chci zpívat!
Chci smáti se, chci snít, být volný v každý čas
a bystrý míti zrak a pružný míti hlas,
a kdy je libo mi, si klobouk stranou dáti,
pro „ano“, „ne“ se bít a dobré verše psáti!
(Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu)
(14. 6. 2024)
Hesse byl vnímán především jako prozaik a jeho poezie stála v pozadí – psal ji ale celý život. Nesnažil se nijak vybočovat po formální stránce, navazoval na tradici sahající až ke Goethovi. Básně Hesse chápal jako reakci na nějaký prožitek nebo pocit, ve kterém se s ním duše vyrovná a se čtenářem se o něj podělí. Zachytil pomíjivost:
Vír života se stromu smetá
mi po listu list,
ty mámivá kniho světa,
jak syt jsem tě číst,
jak syt jsem tebou a znaven,
jak opít mě dokážeš!
Z čeho dnes šlehá plamen,
je vzápětí lež.
Už brzy zachrastí
vítr nad mou lebkou,
matka se v starosti
sklání nad kolébkou.
(...)
(Pomíjivost, str. 74, Z let 1919-1928)
Ale třeba i radost a jásot přicházejícího jara:
Strání, která do zelena hraje,
prokmitly už modrým tónem fialky,
jen stíněny lesem, u okraje,
cípy sněhu svítí do dálky.
Kousek po kousku však roztávají,
zem je pije jako ze džbánku,
a na bledém nebi pastvu mají
v záři slunce stáda beránků.
(...)
(Březen, str. 82, Z let 1919-1928)
A používal při tom jasné a srozumitelné obrazy.
Duchovno i psychosomatika mě zajímají, a tak jsem při výběru knihy příliš nepřemýšlel a rovnou ji hodil do košíku. Tudíž mi uniklo, že jeden z autorů je teolog a že cílem knihy je
(… ) představit fenomén psychosomatické terapie z pohledu křesťanské spirituality a psychoterapie. V kontextu spirituality půjde o přístup opřený o současné poznatky spirituální teologie, která se rovněž zabývá vztahem mezi duševním zdravím a tělesnou nemocí. V rámci psychoterapie budou potom představeny vybrané metody zacházení s traumatem a jeho vlivem na tělesné onemocnění. Vedle již známých poznatků přináší publikace jako nadhodnotu komparaci terapeutických metod se způsoby křesťanské meditace a svátostné terapie. (Str. 10)
Z toho vyplývá, že se bude pohybovat v určitém rámci, že není určená pro každého.
Že Google svými úpravami začal likvidovat malé weby včetně toho mého jsem si povzdechl už v lednu při dvacetiletém výročí. Prokliky prakticky zmizely:
Web se vyhledat nedal a ze skoro čtyř tisíc stránek jich Google měl v indexu celých 95.
Tehdy jsem se nevzdal, začal hledat návody a informace, konzultoval to s několika umělými inteligencemi a vytipoval několik kroků, které jsem postupně zrealizoval.
A výsledek se dostavil! Počet zaindexovaných stránek spadl na krásných 6.
Ehm. Evidentně tedy důvod „Procházeno – momentálně neindexováno“, jehož zdrojem jsou „Systémy Google“, na formální změny obsahu moc nereaguje.
Ale pořád se odmítám smířit s tím, že by zápisník byl tak nekvalitní.
Leda že by moje používání označených citací z knih považoval za důvod neindexování, protože originál je jinde. To by bylo dost hloupé, když jde o citaci z knih a ne z webu… ale styl, jakým píšu, měnit nechci.
P. S. Čtěte až do konce, je tam dějový zvrat.
Pac je bílý štíhlý kocourek, Pussy je šedivá kulatá kočka. Jsou jako jin a jang, od pohledu protikladní – cynický přístup ke světu mají ale společný a ve vzácné shodě komentují všechno možné, co jejich autora napadlo. Od existenciálních poznámek přes lidi a jejich zvyky až po kočičí nadhled.
Autobiografické vyprávění o tantrické cestě duchovního probuzení. Autorka popisuje svoji životní cestu od hledání spirituality (po zklamání z křesťanství, které přinášelo víc otazníků než odpovědí) a zmatků ve vztazích:
Postrádala jsem však ve svých vztazích nějaký duchovní rozměr. Pokud jsem potkala muže, kteří měli stejné duchovní názory, hodnoty a dlouhodobé cíle, byli s to rozeznat můj potenciál a chtěli, abych naplnila nejvyšší aspirace své duše, ukazatel atraktivity byl na nule. Moudří přátelé mi říkali: „Vždyť je to perfektní kluk!“ Moje odpověď ale zněla: „Jenže mě fyzicky nepřitahuje.“
No jistě že ne. Nedokázala jsem propojit své fyzické a emocionální já se svými duchovními hodnotami. Jak jsem mohla ve vnějším světě nalézt něco, co jsem neměla sama v sobě? (Str. 72)
přes kurz rebirthingu (kde shodou okolností potkala dvojici učitelů tantry) až po objevení tantrického směru, prvního zasvěcení a následnou mnohaletou praxi.
Jak se oblasti na našem těle, které jsou schopny orgasmu, rozšiřují, rozkoš se adekvátně noří do nitra těla. Prostoupí svrchní pokožku, projde jejími hlubšími vrstvami, vstoupí do nervů, do krve, do vnitřních orgánů, až do morku kostí. Veškeré buňky našeho těla se stanou součástí orgasmické symfonie.
Cítím, jak celé mé tělo přetéká šťávami a vlhkostí.
Mé srdce tluče, krev pulsuje, nervy v celém organismu se chvějí, rozkoš si propracovává cestu do mého nitra. Je to životodárná esence, energie mládí. Jako bych mohla žít třeba tří sta let! (Str. 87)
Čistě popisné pasáže orgasmických zážitků jsou střídané historií tantry, vysvětlením čaker a kundaliní, smyslu rituálů (jak maithuny, tak čakra púdži) a postupně vedou až k proměnám osobnosti a jednotě s bohem.
Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy Šálek dál hřeje dlaně, tentokrát ale vydal celou sbírku haiku a senrjú (to jsou básně, které sice vyhovují formě haiku, ale liší se tematicky, nepopisují přírodu) – a je výborná!
Hlavně mě bavilo, jak moc se mu daří vytvářet onen haiku efekt náhlého prozření a exploze významů. Využívá často dvojznačnosti slov. Třeba tohle:
Kulatiny -
dnes už třicet let
dělá na pile
Ano, kulatiny, kulaté výročí, třicet let. Ale pak přeskočí jiskra a člověku docvakne, že kulatiny jsou také dřevěné a v jednom slově se skrývá nejen výročí, ale i to, co na té pile dělá…
Začínající autoři dělají často při popisu svých světů faktické chyby. Nechají koně pádit tryskem celý den, jejich hrdinové platí současnými penězi, v pohraniční pevnosti zapomenou na hradby a tak podobně. Jistě, ve fantasy se fantazii meze nekladou, ale popisovaný svět musí být konzistentní a uvěřitelný. Pokud jde o fantasy historickou, je podloženost naprosto nezbytná, odpovídat musí i zvyklosti, fungování společnosti a pohled na svět.
Pouze zdatnější, k tomu určená plemena dokáží běžet celý den (mongolští koně apod.), jinak to tak slavné není, zdatnější vydrží tři až pět hodin, mladší (do 3 let) hodinu až dvě.
A to vyžaduje pořádně rozsáhlé studium. Aby to autorům ulehčil (a předpokládám, že to zároveň byl materiál sbíraný pro vlastní tvorbu, je také spisovatel), připravil Míla Linc dvoudílnou příručku.
První díl je věnovaný sídlům a všemu, co s tím souvisí.
Před rokem jsem se věnoval opravě nejlepší klávesnice na světě (pořád to ještě drží) a zaarchivoval si sem první část tootů z roku 2023.
Hledal jsem nějakého průvodce k umělým inteligencím, jak je používat a co s nimi řešit, ale Dřímalkova Budoucnost (ne)práce mi v tom moc nepomohla, je totiž spíše o proměně práce v uměligentním světě. Paříkovo Umění vyjednat cokoliv mělo přes nesporné kvality nadbytek sebeprezentace. Zato Gottmanovo a Silverové Sedm principů spokojeného manželství je bomba – Gottman dokáže z patnácti minut rozhovoru manželských párů určit s pravděpodobností 91%, jestli spolu zůstanou, nebo ne. V knize vysvětlí jednak proč to je, a také co s tím dělat.
Jana vyrůstala jen s maminkou, která je silně věřící, a už od malička se pohybovala ve vysněných světech, někdy i využívala svou odlišnost a víru.
Teprve teď jsem ale konečně pocítila tu výjimečnost. Tu, po které jsem celou dobu ve skrytu duše toužila. Pro kterou bych už jako dítě dokázala udělat všechno na světě. Ještě jako malá jsem pochopila, že být výjimečná znamená být vždycky jiná. Jít proti proudu. Dělat opak. Udělat ze sebe protiklad všemu, co obestíralo můj život. Jenže ten protiklad musel být chytře schovaný. Před odchodem do školy jsem téměř denně u zrcadla pečlivě nacvičovala, jak budu v příštích dnech uhýbat pohledem. Jak všechny kolem znejistím nečekanou zamlklostí. Jak budu krabatit čelo, abych dělala dojem, že nad něčím urputně přemýšlím. Jak já se ve chvíli, kdy se všichni budou smát, jen odvrátím… Bažila jsem po tom, být středem pozornosti, a byla si jistá, že jestli mě má tahle pozornost opravdu nasytit, musí být trvalá. Svou výjimečnost jsem odezírala z pohledů spolužáků, bedlivě jsem zkoumala, jestli má zádumčivost skutečně ještě poutá pozornost.
(...)
Podle autora byla aramejština, Ježíšův rodný jazyk, mimořádně výrazově bohatá, obrazná a schopná vyjádřit mnoho různých vrstev významů.
Kromě toho jsou aramejština a její sesterské jazyky hebrejština a arabština schopny vyjádřit mnoho různých vrstev významů. Slova jsou uspořádána poetickým způsobem tak, že každé slovo může mít různé, zdánlivě nesouvisející významy, které při hlubším zkoumání a kontemplaci vykazují vnitřní spojení. Například slovo šem může být přeloženo jako „jméno“, „světlo“, „zvuk“ nebo „zkušenost“. U takto širokého výběru je třeba zkoumat každé slovo nebo část věty z různých hledisek z těch, která jsou uvedena výše, případně ještě dalších. Ježíš byl mistrem v takovém zacházení s transformativním jazykem, které přežilo dokonce i nedokonalé překlady. (Str. 14)
(...)
Když jsme při focení podvodního života používali krmení houskou, přiřítily se celé houfy ryb s černou skvrnou na konci těla.
(...)Zápletka je jednoduchá – druhé dítě, druhý díl. Ne že by to platilo výhradně, je tu stále ještě spousta stránek s příhodami s jedním potomkem, ale ty s oběma mají grády.
Dvojka není dvojnásobek, jsou to zážitky na druhou!
(...)Příběh největšího vyvrhele říše hmyzu, jak zní podtitul, je mimořádně zapálená, zajímavá a bohatě ilustrovaná kniha o kůrovcích. Když se o kůrovcích někde v médiích dočteme, je to prakticky pokaždé stejné – kolik kilometrů čteverečních porostů je zničených, jak se proti němu bojuje, jak se kříží koncepce (kácet nebo nekácet?). Jenže to je zavádějící, přemnožení kůrovce je symptom jiných problémů. A o tom, jak nesmírně zajímavá a pestrá skupina brouků to je, se nedozvíme nic.
U žádné sbírky Miroslava Fišmeistera nelze nezmínit tři aspekty jeho básní – surrealistické a snové scény, jazykovou hravost a velmi citlivé momentky. Těch je tentokrát málo, ale jednu mimořádnou jsem si vypsal. Je navíc rýmovaná, což je vzácnost dvojnásobná:
Mrtvé ptáče.
(...)
Kdyby boty mraky skryly.
Poezie je pravda pláče.
Vlny jsou dívky - a vždycky byly.
(Dvojkoláž, str. 11)
Církev a dějiny je speciál Časopisu pro novou evangelizaci Milujte se! Do rukou se mi dostal náhodou a putoval rovnou do sběru, když jsem ho letmo prolistoval – a zase si ho vrátil k přečtení.
Ty církevní dějiny jsou totiž zpracované velmi přehledně a téměř neutrálně, byť samozřejmě optikou katolické církve, která časopis vydává (s církevním schválením Biskupství brněnského, pod záštitou sester Matky Terezy a ve spolupráci s Hnutím pro život ČR).
(...)Od chvíle, kdy jsem přečetl knihu Davida Lodge Svět je malý, používám k testování umělých inteligencí jeden citát a chci určit, které dva spisovatele má v úryvku na mysli:
A obrátil do sebe sklenku, kterou mu v roztržitosti dolil jakýsi tmavovlasý prcek, stojící vedle něho s lahví šampaňského v ruce a rozmlouvající s tmavovlasým čahounem kouřícím lulku. „Když mi přenecháte východní Evropu,“ říkal právě čahoun s anglickým přízvukem, „můžete si nechat celý zbytek světa.“ „Platí,“ odpověděl prcek, „ale přesto si myslím, že si nás lidé budou plést.“
(...)
Zatímco předchozí knihy ve stejné sérii (Devadesátky! a Milénium!) byly především nostalgické téma a fotoalbum s lehkými komentáři, tohle je pojaté podstatně vážněji. Texty jsou podrobné a se spoustou informací.
Je vidět pečlivá snaha zmapovat všechny oblasti a u řady z nich doplňovat i věci odjinud, světový kontext – v umění, hudbě, filmech.
(...)