Absurdní hříčka od Pavla Kohouta, jejíž první část vznikla někdy v sedmdesátých letech pro pobavení přátel, vychází ze záměny genderových rolí. Mladý muž Vilém je vychováván svými bigotními rodiči, kterým ani katolická církev není dost přísná, v absolutní ochraně před čímkoliv zvenčí, od rizika peněz, přes nevhodné kamarády až po psaní omluvenek.
Vyrostl z něj přecitlivělý, naivní, cudný a stydlivý exemplář – ten žena. A je jen logické, že shodou okolností potká svůj dokonalý protějšek, Květuši, ženu ráznou, rozhodnou, dominantní a drsnou, která už prošla několika manželstvími, hraje na heligón v dámské kapele, bydlí sama a neváhá strávit noc na tahu – ta muž.
Vzplane k němu vášní, dost možná smíchanou s mateřskými pocity, a když ho několikrát vzkřísí a zajistí si jeho oddanost, mazaně promanévrují až k svatbě. A nebylo to jednoduché, protože jeho rodiče ho nedají jen tak někomu, zatímco její rodina je „světskejch“. Ale několika intrikami se nakonec zadaří…
Druhá část vznikla až v devadesátých letech a také se v nich odehrává. Do děje se tak zrcadlí, samozřejmě do absurdna dotažené, všechny změny i nešvary devadesátek.
Lichnice je zřícenina starobylého hradu na okraji Železných hor. Vystavěn byl na kopci Světlíku a pojmenován Lichtenburk. Prvním vlastníkem byl Smil ze Žitavy, který se jako první začal nazývat „z Lichtenburku“. Smysl hradu se nejčastěji uvádí jako návěstní strážnice Libické stezky, tedy místo, odkud se dal přehlédnout dlouhý úsek stezky a zároveň signalizovat nebezpečí.
Podtitul knihy zní „Nástin historie města Třemošnice a místních částí: Skoranova, Starého Dvora, Podhradí, Lhůt, Závratce a Kubíkových Dubů“. Zajímavé je, že dnešní největší město Třemošnice je vlastně nejmladší, po většinu historie byla větší a významnější sídla Podhradí (jakožto zázemí hradu) a Závratec (jako největší osada).
V úvodu nejprve představí jednotlivé obce tak, jak vypadají dnes, a pak se pustí do jejich historie. Počáteční kapitoly jdou po velkých skocích, vzhledem k omezenému množství pramenů:
Čím blíže současnosti, tím podrobnější vyprávění je, od roku 1920 už po jednotlivých letech. Končí shrnutím událostí po válce (což mě trochu mrzelo, návaznost v dalších letech by mě také zajímala, ale jak autorka píše v závěru, třeba se pokračování dočkám).
Při jedné z aktualizací se mi začala odmítat Datovka. Prý:
error: Verifying a signature using certificate 4573xxxxxxxx4009 (home:CZ-NIC OBS Project <home:CZ-NIC@build.opensuse.org>):
1. Certificate 7406xxxxxxxx4009 invalid: certificate is not alive
because: The primary key is not live
because: Expired on 2024-08-15T04:36:50Z
2. Key 7406xxxxxxxx4009 invalid: key is not alive
because: The primary key is not live
because: Expired on 2024-08-15T04:36:50Z
(...)
GPG klíče určené pro repozitář „Datovka (Stable, Latest) (Fedora_40)“ jsou již nainstalovány, avšak pro tento balíček nejsou správné.
Zkontrolujte, zda URL klíčů jsou pro tento repozitář správně nastaveny.. Chybující balíček je: datovka-4.24.1-1.22.x86_64
GPG klíče jsou zkonfigurovány jako: https://download.opensuse.org/repositories/home:/CZ-NIC:/datovka-latest/Fedora_40/repodata/repomd.xml.key
Sdělení rozumím, vypršel klíč, ale co s tím?
Odysseus dostal ve svých 52 letech výpověď. Zeštíhlování rozpočtu, ostatní zaměstnanci jsou mladší, mají malé děti, hypotéky… spousta řečí, ale realita je, že najednou nemá pro co žít. Prázdnota, vzpomínky, rutina.
Kolikrát budu doufat, že na konci uličky narazím na někoho známého, aspoň od vidění? (Str. 44)
A cestování? Jako stěhovák nedělal čtyřicet let nic jiného…
Jestli někdo odpovídá slovu lifehacker, je to Tomáš Vachuda. Každičký aspekt svého života má prozkoumaný, optimalizovaný a vybavený rituály a pravidly pro maximální efektivitu.
Hlavní a stěžejní myšlenka je, že pro dobrý život potřebujeme volný čas:
Dále to zhoršuje výchova. Učí nás, že volno a zábava mají přijít až když si to zasloužíme. Je to odměna za dokončení povinností. Jenže v dospělosti povinnosti nekončí nikdy. Proto máme jen zřídka upřímný dojem, že si to volno zasloužíme. A tak si tu odměnu vezmeme jen málokdy.
Potom lidé desítky let dřou s cílem, že si život vynahradí v důchodu. Od mnoha třicátníků i dvacátníků jsem slyšel, že už se těší na důchod. Ne na stáří, ale právě na to volno. Tehdy budou mít konečně obhajobu, proč si volno vzít. Jsem v důchodu, takže už nemusím dřít.
Spousta lidí proto odkládá na důchod své sny, vášně, koníčky a zájmy. Když ale ten čas přijde, často už jim zdraví neumožňuje si své sny splnit. Nebo už si je splnit nemohou z nějakého jiného důvodu. A to ani nemluvě o tom, že část lidí se důchodu ani nedožije, takže si své sny nesplní nikdy.
Proč tedy čekat 40 let na volný čas a riskovat, že se ho nedožijeme? Proč odkládat žití až na konec života? Proč si neplnit sny teď a tady a v plném zdraví? Proč si už teď nevzít volný čas, na který máme právo? No to je přece jasné, říkáte si. Právě protože na to nemám čas. Nejde stíhat práci, povinnosti a kvalitní život. Na to jsou dny příliš krátké.
A že se to dá řešit. Jednu možnost už jsem tu měl (smířit se, že všechno nikdy nebude, viz Čtyři tisíce týdnů), ale tohle je nezvyklé:
Řešení? Prodlužte svůj den. Pak bude čas na vše. Pak už život nemusíte odkládat. Bez výčitek můžete žít tady a teď. Každý den budete mít tolik volna, že to bude vaše každodenní dovolená. Čas, kdy si dovolíte žít podle svého. Čas, kdy si můžete dělat cokoli chcete. To, nač nebyl čas nikdy, můžete dělat třeba denně. Zní to nesmyslně?
Tvorba času je něco jiného než kontrolované nakládání s časem
Že bych při koupání na jižním pobřeží Kréty mohl ve vodě potkat něco zajímavého jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem na útesu našel tyhle podezřele zbarvené kusy ploutve:
Jejich vlastníka (možná letucha evropská?) jsem sice nespatřil, zato hned druhého dne jsem zahlédl u dna se třepotajícího perutýna:
Publikace ukazuje vybraná místa Pardubického kraje, která za posledních 25 let prošla výraznými změnami či rekonstrukcí – a srovnává je s archivními fotografiemi. Fotili je tři pardubičtí fotografové Tomáš Kubelka, Luděk Vojtěchovský a Miloš Spáčil, komentářem doprovodili Jiří Kotyk, Jan Řeháček, Zuzana Nováková a Jan Doležal.
Srovnání jsou hodně působivá – velké proměny, jako třeba náměstí v Třemošnici:
I v moderním světě vzdělanců se vyskytují poutě, tak jako tomu bylo v dávných dobách – jen jim říkají… konference!
Moderní konference se podobá pouti středověkého křesťanstva v tom, že účastníkům umožňuje, aby si dopřávali všech rozkoší a kratochvílí spojených s cestováním, a přitom vypadali jako asketové usilující o své sebezdokonalení. Je sice třeba podstoupit určitá kajícnická cvičení — možná přednést referát a zcela jistě vyslechnout referáty ostatních. Jenže pod touto záminkou cestujete do nových a zajímavých krajů, poznáváte nové a zajímavé lidi, navazujete s nimi nové a zajímavé vztahy, vyměňujete si drby a důvěrnosti (protože historky pro vás omleté jsou pro ně čerstvé a naopak), každého večera se s nimi oddáváte jídlu, pití a radovánkám, a přesto se nakonec vrátíte domů s posílenou reputací seriózního pracovníka. Navíc mají dnešní konferující před někdejšími poutníky tu výhodu, že výdaje jim obvykle hradí — ne-li úplně, pak aspoň zčásti — jejich mateřská instituce, ať už je to ministerstvo, obchodní podnik nebo — snad nejčastěji — univerzita.
Na jedné z nich, malinké a ve výsledku dost špatné, se potkáváme s velkou částí aktérů knihy. Je tu Philip Swallow i Morris Zapp (které známe z Hostujících profesorů), objeví se tu mladý irský literární vědec Persse McGarrigle a také Angelika Puppová. Fascinující, chytrá a krásná doktorandka s hlubokým zájmem o romance. Persse se zamiluje, ale než stihne cokoliv podniknout (a také se vyrovnat s Angeličiným žertem), je konference u konce a anděl zmizel.
(1998, A4, pastelky)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1998, název je nový (můj). Čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
V Brně je několik míst s tajemnou magickou energií. Jsou možná přírodní a jsou tu odedávna – stejně jako jsou tu jejich Strážci. Lidé, kteří magickou energii umí vnímat, mají ten dar, a mají také vědomosti. Například to, že když se zřídla pravidelně neodčerpávají, mohou vybuchnout… A tak jejich tajná organizace hledá a zasvěcuje nováčky, čerpá energii podle rozpisu a pak ji likviduje při konání dobrých skutků. Drobná pomoc s odstraněním vandalismu, oprava rozbitých věcí. Je ale jenom otázka času, než někoho napadne, že by takový dar mohli a měli využít k něčemu většímu. Potírání zločinu.
Účel posvětil všechny prostředky. I když energii Zřídel používali opatrně – brali si víc, než podle rozpisu směli, ale dávali pozor, aby si nikdo nevšiml – po čase se o nich začalo mluvit. Jen v náznacích a nikdo přesně nevěděl, co jsou zač, ale byli tu. Měli je za lidi z kriminálky, za členy konkurenčního gangu, za bizarní brněnskou domobranu. Za pěšáky organizace se skvělým informačním backgroundem, jejímiž cíli si zatím nebyl nikdo jistý. Nejdřív vzbuzovali nervozitu, potom už strach. Zločinů ubylo.
(...)
Historie Kréty je dlouhá a spletitá, zmítaná mnoha boji a přebíráním vlády. Není divu; odjakživa byla úrodná, s množstvím vodních pramenů a především s nesmírně strategickou polohou. Poslední velká souš směrem do Afriky, křižovatka tří kontinentů a obchodních cest mezi Východem a Západem, místo pro ovládnutí okolních moří…
Když vyjdu z první části knihy, Crete, historical background, pak můžu ve stručnosti vyjmenovat následující epochy a jejich vládce nad Krétou:
(...)Před rokem jsem na blogu řešil změnu fontu. Při té příležitosti jsem jednak dohledal font podobný původnímu Georgia, jednak se naučil použít jejich preload.
(...)Oblíbený televizní večerníček, který měl premiéru v roce 1982, se záhy dočkal komiksové podoby a od roku 1984 vycházel ve Čtyřlístku. Do roku 1992 jich tak vyšlo celkem 19 – a stejně tolik jich je v této knize. Je to tedy kompletní vydání.
Jak píše Tomáš Prokůpek v závěrečné studii Od komiksu k animovanému seriálu a zase zpátky, Jeho příprava nebyla úplně jednoduchá, jelikož se nedochovaly původní barevné originály, a bylo tedy třeba vyjít z časopiseckých reprodukcí; dárek v podobě komiksového alba ale oba věčně mladí hrdinové ke svým pětatřicátým narozeninám jistě dostávají právem.
(Str. 131)
Další kniha ze série „100 osvědčených stavebních detailů“ od stejně osvědčených autorů přináší detailní pohled na zednictví.
Je to opět mix všeho, s čím se můžete na stavbách setkat – od základů, sedání budov, rozšiřování základů, přes izolace a krytí dilatačních spár, všechny druhy zdiva a napojování, rekonstrukce, komíny, schodiště, klenby, až po římsy nebo třeba dlažby. A samozřejmě mnoho dalšího; dvoustránkových kapitol pro každý stavební detail je opravdu stovka.
(...)Při té minulé aktualizaci pro jistotu přestaly fungovat i automatické updaty. Například ani dvě hodiny po publikaci článku to čtečka nezachytila, přestože cron fungoval a URL taky, obojí jsem prověřoval. To se mi aktualizace vyplatila…
Začal jsem tedy s experimenty. Nejdříve jsem odmazal „force=1“, protože v dokumentaci taky není, a čekal, jestli se to nezlepší.
(...)Povídky Šimka s Grossmannem, později také Šimka s Krampolem, jsou takřka legendární. Roky byly součástí divadelní a později i televizní zábavy a některé jejich hlášky zlidověly – třeba Nechci slevu zadarmo!
(Exkurze do zoo). Mně utkvěla formulace a smál se až do prvního zásahu
(Branné cvičení naší školy).
Primární cíl je pobavit, ale v zápletkách je i opatrná satira nebo zesílení nějakého jevu až do extrému. Časté jsou podivné rodiny všeho druhu a absurdní dospívání.
(...)Protože podtitul a anotace na obálce obsahují věty jako:
nabyl jsem důvěry v realistický obsah a knihu si objednal.
(...)Předně si musíme ujasnit, že to není pohádka pro děti, ale pro dospělé. Respektive použít by se pro děti asi dala, ale konec buď nepochopí, nebo pochopí a budou z toho rozrušené (já jako dítě rozrušený byl). Třetí úroveň, naději v návrat do míst, odkud člověk přišel, pochopit ani nemohou.
Děj je notoricky známý, takže ho ani nastiňovat nebudu, než to, přečtěte si rovnou celý příběh, je k dispozici online třeba na stránkách Tomáše V. Odahy. Pro jistotu hned v dvaadvaceti jazycích. Odkazuji ale jen na češtinu, ostatní verze jsou v levém menu.
(...)