Kniha se věnuje nespravedlivým přístupům v práci.
Z mé zkušenosti má nespravedlnost na pracovišti tři základní příčiny: zaujatost, předsudky a šikanu. Každá z nich je odlišná, a chceme-li najít nejefektivnější způsob, jak proti nim bojovat, musíme je vzít v potaz odděleně. V prostředí, kde panuje mocenská nerovnost, rychle dochází ke zhoršení situace a objevuje se diskriminace, obtěžování a překračování fyzických hranic.
Zaujatost jsou neuvědomované stereotypy, předsudky jsou vědomé a racionalizované a šikana je úmyslné využívání s cílem ublížit. Prví část knihy, Základní příčiny nespravedlnosti na pracovišti – Zaujatost, předsudky a šikana
prochází právě tyto tři problémy:
To ale není všechno, nefér prostředí může zahrnovat také další tři jevy. O tom pojednává druhá část: Diskriminace, slovní obtěžování a překračování fyzických hranic – Jak kontrolovat moc tak, aby nekontrolovala ona vás
Vypravěč, Lawrence Lucifer, pobývá v jakémsi hotelu v Anglii, patrně v Londýně. Obklopuje jej skupinka dalších hostů a trvalých obyvatel, z nichž každý řeší své problémy a život. Už se v nich dají zahlédnout náznaky budoucích postav dalších románů:
Román je zalidněn panoptikem postaviček, z nichž mnohé nesou až dickensovské rysy. Výborně zpracovaná je postava prostitutky Gracie umírající na souchotě (Melissa z Alexandrijského kvartetu je její reinkarnací), Jihoameričan Lobo a estét Tarquin v sobě zase mají něco z Balthasara a Pursewardena. Horace Gregory, inspirovaný postavou výše zmíněného Durrellova přítele Gawswortha, zase ožije v Avignonském kvintetu v postavě výstředního Pierse. (Str. 236, doslov Ladislava Nagyho)
Lawrence je, jak naznačuje už jeho jméno, obrazem samotného autora, tak jak se ve třicátých letech dvacátého století (kniha vyšla 1936) cítil a vlastně jak patrně i žil. Je otrávený strnulou anglickou společností, jejími rituály, předsudky, její prázdnotou a hledá východisko v umění, svobodě, divokém životě i sexu. Je to vzpoura proti konvencím. Z okolních postav je asi nejvýznamnější Gregory, jehož přístup ke stejným tématům je spíše intelektuální, než smyslový, a tvoří tak kontrast k vypravěči.
Styl knihy je značně experimentální a moderní, bohaté popisy (kterými mě autor ohromil v Alexandrijském kvartetu)
Jeho tvář působí pod klobouku jako nalakovaná, oči výrazně září. Pojď se mnou,” vyzývá mě impulzivně. „Kamaráde, utečeme za sluncem.“ Po těch slovech zvrátí hlavu, jako kdyby hledal nové planety a souhvězdí. Je úplně proměněný. Jeho chůze nabírá na rytmu. Pak ale začne znovu sněžit, z oblohy padají záludné bílé saze, a jeho nadšení je ta tam. Z jeho kroků se vytratila melodie. Astronomická mana se jako poprašek usazuje na našich obočích. Vítr prohnal hřebík mými spánky. Dusím se. Pomalý, stupňující se otřes, způsobený našemu světu světem mrazu. Vydáváme se k domovu. Za žaluziemi září světla, tlumeně, bez náznaku slavnosti. Noskové svíčky, plovoucí v miskách dětinské vody a střežící mrtvé tváře spících novorozeňat. Sníh vyje a píská v dlouhých betonových chodbách, dusí vůli i touhu. Vlak prozkoumává nejzazší výspy galaxie a přitom opisuje neviditelnou hranici. Venuše a Uran na nás blikají přes bílé lány jako majáky. Spirálovité mlhoviny sahají dál a dál jako broky z nějaké vesmírné brokovnice. (Str. 80)
se střídají s introspektivními pasážemi, filozofickými zamyšleními nad smyslem existence, silnými zážitky i citacemi z Gregoryho deníku. Stejně tak fragmentární je i čas, pohybujeme se mezi současností a vzpomínkami. Vlastně celá ta (ne)struktura evokuje svobodu, alespoň tvůrčí a myšlenkovou.
Tak dávno, že to už ani není pravda, jsem pravidelně sledoval webový magazín Svět namodro (bylo to někdy kolem roku 2001/2002, web skončil 31. ledna 2003). V něm jsem se poprvé setkal i s informacemi o tantře a taoistické sexualitě. Lenka a Vladimír Volmovi v jednotlivých dílech seriálu seznamovali čtenáře s pravidly energetické výměny, vyhýbání se ejakulaci, popisovali všemožná cvičení i poněkud krajní praktiky jako vadžrólí. Všechno to pro mě bylo tenkrát nové, těžko vstřebatelné a zároveň atraktivní.
Po mnoha letech (a o řadu knih o tantře dál) mě napadlo podívat, se jestli náhodou Lenka a Vladimír své články nevydali jako soubor. A opravdu, přepracovaných 36 dílů seriálu vyšlo pod názvem Nová škola milostného umění a podtitulem O lásce a milování bez sexuologických dogmat.
Koupil jsem ji v antikvariátu a podnikl návrat v čase.
S odstupem můžu říct, že to tenkrát bylo opravdu dobré uvedení, přiměřené čtenářskému publiku online magazínu. Kniha rozhodně nezahrnuje všechno co si ze seriálu pamatuji (i v závěru autoři mluví o pokračování), ale to hlavní ano. A také prochází mým soukromým testem reálnosti. Ten je jednoduchý – když kniha mluví o oddálení orgasmu pomocí stažení speciálních svalů, tak selhává. Oddálení totiž pomůže naopak jejich uvolnění. Což Vladimír s Lenkou říkají opakovaně.
Granátové jablko je velmi symbolický plod, ať už v antice:
Paris granátovým jablkem zvolil Afroditu nejkrásnější ženou.
Granátová jablka nesmrtelnosti ze zahrady Hesperidek přinesl Héraklés, když zabil hada Ládóna.
Nebo v křesťanství:
Ve Starém zákoně není jablko prvního hříchu lidstva specifikováno, ale ve výtvarném umění bývá často vyobrazeno jako granátové, Adam s Evou pak stojí pod granátovníkem.
V kladném smyslu je granátové jablko symbolem vzkříšení Krista.
(Protože jsem zralé granátové jablko vyfotit nemohl a žádné tu nemám, nechal jsem si "fotku" vyrobit pomocí Midjourney. Umí to dost dobře.)
Morgana s Morgavsou po mezipřistání u ostrova Kirké dorazí konečně do Egypta. Tam se potkají s dalšími dvěma čarodějkami, kterým také někdo unesl jejich kočky. A jak se posléze ukáže, nebyla to žádná náhoda, prsty v tom má pradávný faraon, bohyně Bastet a snaha vrátit do našeho světa moc velikého Džediho. Jen mimořádná obratnost, odvaha i štěstí zajistí, že to opět dobře dopadne – a jako bonus se dozvíme, proč mají kočky devět životů.
Kresba je pořád skvělá, stejně jako hromada vtípků, narážek nebo odkazů na jiné příběhy.
Kraď jako umělec je populární manifest kreativity. Jeho základní myšlenka, podle které je také pojmenovaný, říká, že nic není originální. Vždycky můžeme vidět kořeny, předobrazy, předchozí myšlenky a vyhotovení. A je to tak v pořádku.
Nejenom své příbuzné, ale i myšlenky si můžeme zakreslit do rodokmenu. A zatímco mámu a tátu si nevybereš, svoje učitele, své přátele, hudbu, co posloucháš, knížky, co čteš, i filmy, co sleduješ, si zvolit můžeš.
Ve výsledku jsi tedy směsicí všeho, čemu dovolíš vstoupit do svého života. Jsi součtem vlivů, které na tebe působí. Německý spisovatel Goethe řekl: „To, co milujeme, nás tvaruje a proměňuje.“
Každý umělec stojí na ramenou svých předchůdců a nově aranžuje jejich postupy. Krade? Ano i ne. Inspiruje se a přetváří, přizpůsobuje svému stylu, pohledu. Během tohoto procesu nachází svůj hlas.
Aby to dokázal, musí chodit s očima otevřenýma, sledovat okolí, přemýšlet – a hlavně nic neztrácet.
SCHOVEJ SI KOŘIST NA POZDĚJI
Kamkoliv míříš, nikdy nevyrážej bez notesu a propisky. Nauč se je vytahovat a zaznamenávat své postřehy a objevy kdykoliv, to bude možné. Zapisuj si pasáže, které tě zaujmou v knihách. Zaznamenávej útržky rozhovorů. Čmárej si, když s někým telefonuješ.
(Po zapsání doporučuji zapracovat do Zettelkasten nebo PARA, pochopitelně v Obsidianu.)
Aktualizace 11. 2. 2025: obrázek ve větším rozlišení.
Nedávno jsem se díval, jestli vyšlo v češtině něco o land artu, který mě hodně zajímá, a s překvapením našel tento poklad.
Původně za knihou stála myšlenka přinést zprávu o uměleckých dílech, která vznikla v přírodě většinou z potřeby tvůrčích lidí se o krajinu starat, něco jí opatrně a s vděčností přidat, případně kriticky poukázat na její stav.
(Str. 14)
Postupně se ale rozrostla. Autoři píší, že z dostupných děl vymezili samostatné kategorie: novodobé kříže v polích a křížové cesty, stezky, díla dočasná i tzv. ‚lidové kruhování‘, geologické parčíky, guerilla gardening, včelíny, lidové zahrádky. Jen výjimečně jsme zařadili ukázky tvorby vzniklé na sochařských sympoziích. Zbývají díla, která byla vytvořena jako volná tvorba pro konkrétní místo nebo aspoň určitý typ místa v krajině.
(Str. 10)
Pokud jste četli nebo viděli Šifru mistra Leonarda, zápletku i výsledek celé této rozměrné knihy znáte. Shrnout se dá do několika bodů
Byla by ale škoda přeskočit popis rozsáhlého pátrání. Autoři ho staví postupně, jako detektivku – začínají ve francouzské vesnici Rennes-le-Château, kde kněz Bérenger Saunière údajně objevil nějaké tajemství, díky němuž zbohatl a získal velký vliv. Následně prozkoumají historii kraje, katary, což je přivede k templářům, zkoumají templářskou minulost i legendy, návazné společnosti, rosenkruciány, nemohou minout vypouštění tajemných dokumentů dalšího tajného bratrstva:
Měli jsme pocit, že pro takový postup existuje pouze jeden věrohodný důvod — upoutat pozornost veřejnosti k určitým jevům, získat důvěryhodnost, vyvolat zájem, vytvořit psychologické klima nebo atmosféru, která lidi udržuje v napjatém očekávání nových objevů. Stručně řečeno, Převorské dokumenty měly patrně „vydláždit cestu” nějakému překvapujícímu odhalení. Ať již mělo být toto odhalení jakékoliv, zjevně mu měl předcházet postupný proces „demoralizace” — a přípravy lidí. Odhalení zřejmě souviselo s merovejskou dynastií, zachováním její pokrevní linie až do současnosti a utajovaným nárokem na královský trůn. V jednom článku pro jisté periodikum, který zřejmě napsal člen Sionského převorství, jsme tudíž objevili následující výrok: „Bez Merovejců by neexistovalo Sionské převorství a bez Sionského převorství by vymřela merovejská dynastie." (Str. 221)
S objevením Deepseeku (deepseek-r1) mezi ollama modely a dalšími pokusnými stahováními jsem narazil na velkost systémového disku. Ollama totiž v defaultním nastavení ukládá modely do /usr/share/ollama.
(Kromě toho jsem přikoupil paměť na maximum, co má stará deska unese, tj. 64 GB, a můžu zkoušet i 70B modely – které mají přes 40 GB, takže bych disk zaplnil asi tak jedním pokusem.)
(...)Zbraní, které se dají pořídit bez nutnosti vlastnit zbrojní průkaz, je překvapivě hodně, včetně těch velmi účinných. Česká republika je obecně velmi benevolentní, u nožů není omezení žádné, stejně jako u kuší, luků nebo zbraní skrytě nošených. Můžete mít deštník nebo hůl s čepelí. U vzduchovek zmizelo omezení na výkon, stejně tak u flobertek (ty se ale spolu se vzduchovkami s ráží nad 6,35 mm musí zaregistrovat, od roku 2021 spadají do kategorie C-I).
Speciál Zima 2024 časopisu Přežít se na volně dostupné zbraně a související témata podíval opravdu zevrubně. Po motivační obrázkové mapě českých výrobců (je jich hodně) přichází na řadu pětistránkový článek Škatulata s paragrafy, který rozebírá aktuálně platná pravidla i co to znamená pro zbraně dříve zakoupené (například flobertky s omezeným výkonem).
(...)Stručný příběh románu je, jak praví text na zadní straně obálky,
Kapesní průvodce klíčovými žánry, romány, tématy a technikami
. Tomu přesně odpovídá rozdělení na příslušné části.
Žánry kniha prochází chronologicky, tedy podle toho, kdy se poprvé objevil typický zástupce – od románu historického, přes vývojový, realistický nebo psychologický až po sci-fi nebo román politický (celkem jich je tu 36). Každému je věnovaná jedna stránka, uvádějící v úvodním odstavci klíčové autory, v samostatném plovoucím sloupku klíčové momenty a v hlavním textu obecný popis. Nechybí ilustrace, většinou některého ze spisovatelů nebo obálky knihy.
(...)Před rokem jsem hledal a našel software pro vizualizaci knižních příběhů, je to Aeon Timeline a je tak skvělý, že jsem si ho hned koupil.
Caesar pojme nápad, jak přemoci dosud nepoddajnou galskou vesnici – postaví kolem ní moderní město a vesnice se buď civilizaci poddá, nebo zanikne. Vyšle nadějného architekta Lecorbuse, aby se pustil do práce. Galové ovšem těžce nesou, když jim někdo kácí dubový prales a stavbu mnoha způsoby sabotují. Nicméně když už sídliště stojí, tlak kultury a odbytu zboží skutečně začne fungovat a vesnice má namále.
(...)Druhý epochální výlet pana Broučka jsem četl ještě předtím, než se mi dostal na seznam jako povinná četba, a tak se mi nestihl zošklivit. A vlastně mě bavil i teď po letech, kdy jsem se k němu vrátil. Je to jeden z prvních fantastických českých románů, nikoli ovšem vědecko-fantastických – mechanismem cestování v čase se autor nezabývá a ponechává čtenáře u vysvětlení, že to celé byl sen. Ačkoliv pan Brouček si byl skutečností své cesty jistý, koneckonců už předtím se dostal na Měsíc…
Primárně je to ale satira, vykreslující typického přízemního pražského měšťáka. Matěj Brouček je majitel činžovního domu, sám nepracuje, rád dobře jí a pije a pravidelně navštěvuje hospody. Jak se později ukazuje při jeho středověké anabázi, nemá žádné zásady, při první příležitosti neváhá změnit stranu, zapřít nebo falešně přísahat.
(...)Hodně básní jsou takové hříčky, hrátky se slovy,
Četl jsem jednou dívce Zuzaně
(...)
Thámovy Básně v řeči vázané.
Pak do ouška mi šeptla Zuzana:
„I já bych chtěla býti svázána…“
(Str. 9, Něžné náznaky)
Po mnoha letech zkušeností jsem samozřejmě věděl, jak silné následky na mě má nevyspání – od nemožnosti se pořádně soustředit přes snahu vzpamatovat se zvýšeným jedením sladkostí až po přehnané emotivní reakce.
Jenže realita je mnohem, mnohem horší! Dopady jsou nejen okamžité, ale i dlouhodobé – náchylnost k infekcím, rizika neurodegenerativních chorob. Přehled následků jsem nechal vypsat ChatGPT:
(...)Tohle je jen takové povzdechnutí.
Je to tak rok, co mě občas začal zlobit Firefox. Spustil se, a místo aby ukázal homepage, pořád na něco čekal, desítky sekund, spíše minuty. Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že je to vždy po jeho aktualizaci, a pak už jsem v přehledu procesů identifikoval, že je to restorecon:
(...)