Leo Rosten, Antonín Přidal: Pan Kaplan má stále třídu rád

Do večerní školy pro dospělé přicházejí přistěhovalci z nejrůznějších konců světa. Jsou často velmi svérázní, profesor Parkhill ze začátečnické třídy by mohl vyprávět. Ovšem mezi všemi vyčnívá, ba přímo září, pan Hyman Kaplan.

Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima, v náprsní kapse saka měl vždycky dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i ve chvílích, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti nebo pravopisu nebo gramatice. Jako by byl pan Kaplan pyšný, že se mýlí tak často a tak objevně. (Str. 24)

Jeho chyby jsou neuvěřitelné, všudypřítomné a rozrůstají se, přestože jako žák je mimořádně snaživý. Nikdy nechodí pozdě, úkoly odevzdává včas a nikdy, nikdy nechybí.

Člověk mohl jen žasnout nad neblahou kaplanovskou schopností vyřešit jeden problém tak, že se vytvoří druhý. V úterý například apeloval tento student na spolužáky, aby se vystříhali veškerých potravin a emocí, které zvyšují „krevní lak“ a způsobují „sklenózu“. Cvičné stupňování přídavných jmen obohatil příspěvkem, „studený, studenčí, pod nulou“. Při opakování mluvnického rodu prohlásil vepřín za maskulinum, ale kravín za femininum. A byl přesvědčen (profesor Parkhill při té vzpomínce vždycky zbledl), že „či muškedíři se menovali Pornos, Xerox, Baranys a Jardaňan“. (Str. 170)

Jen ta jeho schopnost cokoliv obrátit v chybu (spolu s radostí a snahou o vítězství v diskuzích ve třídě).

Čím více rozebíral Kaplanovy kuriózní prohřešky, tím přesvědčenější byl, že klíčem k těmto velkorysým revizím jazykového systému není neznalost nebo rozmar nebo potměšilost, ale logika. Osobitá a privátní logika. Unikátní logika. Tajemná, šokující logika. Ale logika. Pan Kaplan dělal chyby, protože prostě ignoroval nebo odmítal dodržovat konvence. Koneckonců, lidské konvence se nezakládají na rozumu, ale na tom, že jsou obecně přijímány. Přehmaty pana Kaplana tedy plynou z toho, že jeho logika a logika osvojovaného jazyka se prostě nekryjí! (Profesor Parkhill byl vždy neochvějným vyznavačem zásady De gustibus non est disputandum.)

Pokud o celém problému přetrvávaly nějaké pochyby, beze zbytku zmizely, když pan Kaplan nazval přístroj, kterým lékaři naslouchají lidskému srdci, „zdechoskop“. (Str. 289)

První příběhy z večerní školy napsal čtyřiadvacetiletý Leo Calvin Rosten jako článek do týdeníku The New Yorker. Při studiu si přivydělával učením angličtiny na večerní škole v Chicagu a v humoristické povídce své zkušenosti zúročil. Byl to úspěch, během dvou let nápsal dalších čtrnáct pokračování, které posléze vyšly jako kniha The Education of Hyman Kaplan.

Jak je evidentní, je to humor slovní, založený na hříčkách, přešlapech i složitosti poznávání cizího jazyka. Ale také na národnostních rysech i specifičnosti jednotlivých studentů. Překládat něco takového je spíše adaptace a převedení a také velmi těžký úkol. Poprvé se ho zhostil Pavel Eisner a s bravurou sobě vlastní vložil do úst protagonistů problémy s češtinou.

Na úspěch první knihy navázal Leo Rosten pokračováním, druhým cyklem, který vyšel v roce 1959. Když ale měl v roce 1963 přidat k soubornému vydání předmluvu, zjistil, že to potřebuje trochu přepracovat. Přidal postavy, změnil zápletky, doplnil další epizody – a knihu dokončil po třinácti letech. Vychází pod názvem O Kaplan! My Kaplan!

Ale co s tím pro češtinu? Do nové verze se pustil Antonín Přidal a musel to vzít také zgruntu, využít Eisnerovy věty dost dobře nešlo. Omladil slovník, komolení inspirované němčinou posunul ke způsobu jakým do jazyka pronikají děti a tak dále. Je to cesta těžká, ale opět kongeniální. Každý fanda češtiny si čtení bude užívat.

Poslední odcházeli z učebny pánové Pinsky a Kaplan. „Kaplan,“ zubil se pan Pinsky.,,„Dneska ste byl úšasnej. Kde ste slyšel takový bezva slovo?“

„Superlatývní?“ vychutnával pan Kaplan ty zvučné slabiky. „Krásný slofo… “

„To bych řek!“ lebedil si pan Pinsky. „Parátní. Šůžový! Ale jak ste ho našel?“

„Jak? Já dívám a čemýšlím. A dyš vidím, jaký lidi moh muj prátr mít za prátry tak mezi nima su perla.“ (Str. 104)

Pokud pana Kaplana neznáte, měli byste to určitě napravit. A já si jdu koupit originál, pro srovnání.

Odkazy:

• Pan Kaplan má stále třídu rád v Databázi knih
• Pan Kaplan má stále třídu rád v ČBDB

ROSTEN, Leo. Pan Kaplan má stále třídu rád. Praha: NLN, 1995. ISBN 80-7106-102-6.