Leckdo řekne, že mám naprosto pravdu v tom, že přidělení volebního práva chátře je největším neštěstím 20. století, neboť toliko chátra přivádí k moci jednu vládu organisovaného zločinu za druhou a rdousí hospodářství svými nestoudnými sociálními požadavky. Vždyť voliči gentlemani za časů královny Viktorie by zajisté komunismus, fašismus, nacismus ale ani sociáldemokratismus nevolili. Ale hned tito dobří lidé namítnou „No jo, ale odnětí volebního práva chátře by vedlo k hrozným nepokojům snad přímo revolucím.“ A já dím „Proto muselo by se realisovat postupně a takticky: nejprve zbavit volebního práva osoby trestané soudním odnětím svobody, potom třeba osoby s nedokončenou povinnou školní docházkou (pokud si chtějí volební právo získat zpět stačí prostě si školní vzdělání doplnit, což u těchto blbů je prakticky nereálné). Nu a kdo by šel na barikády kvůli kriminálníkům či pitomcům? Potom odejmout volební právo osobám pobírajícím sociální dávky – pokud na volebním právu skutečně lpí, mohou se přece sociálních podpor vzdát a živit se řádně jako jiní sami. Nu a pak už jen zbyde zbavit volebního práva ty, kdož státu nepřispívají alespoň nějakou minimální daní (snad alespoň 1000 Kč měsíčně) – nu a kdo si chce své volební právo rozhodně udržet, stačí když začne platit alespoň nějakou tu daň jako každý řádný občan, neboť ze vzduchu a tím spíše ze sociálních parasitů stát určitě nepřežije. Že na tu daň nemá? Nu to musí urychleně začít víc vydělávat, že toho není schopen? lnu to je právě známka jeho méněcennosti čili další důvod, aby volební právo neměl.“ Tím by byla základní reforma volebního práva hotova a pak by se pár let sledovalo, co to udělá s politickou scénou a teprve na základě těchto zkušeností by se přistoupilo k dalším korekcím. (Str. 350)

Mimochodem zdá se, že definoval i memetiku – co jiného, než infekční memy ty ideologie jsou:

Ano, ano, přesně tak: nazvěmež ideologie infekčními duševními chorobami. Inu proč by neměly být mezi duševními chorobami též choroby infekční a které jiné by to měly být spíše než ideologie? Ovšem tyto infekční duševní choroby se na rozdíl od tělesných nešíří mikroorganismy nýbrž magicko mystickými ideologickými lžemi podpořenými davovou psychosou savčí smečky a sugestibilitou hloupější části lidstva totiž chátry. Ideologické duševní choroby napadají rozum postižených jedinců, takže tito pod jejich vlivem nápadně blbnou a přestávají být schopni (pokud kdy vůbec byli) kontrolovat systémy magicko mystických ideologických lží rozumem. (Str. 133)

Když jsem u jeho objevů, přišel s novou teorií silných elektrolytů:

Nápadnou slabinou této „teorie“ je příliš velký počet empirických konstant pro každý elektrolyt. Toť známá věc, že zavedete-li sdostatek empirických konstant, můžete cokoliv popsat jakkoliv.

Proto jsem se pokusil jevy v roztocích i doposud tzv. silných elektrolytů vysvětlit vznikem konkrétních asociátů iontů. A hle nebylo třeba zavádět empirické konstanty nejasné povahy, neboť každý z elektrolytů měl toliko svoji asociační rovnovážnou konstantu a ty se se změnou iontové síly roztoku měnily vesměs stejným způsobem, daným zřejmě klesající hydratací iontů (usnadňující jejich asociaci) za stoupající iontové síly. I kdyby do takto odvozeného universálního aktivitního koeficientu přispívala svým dílem i iontová atmosféra houstnoucí s růstem iontové síly, je zřejmo z hodnot rovnovážných asociačních konstant jednotlivých elektrolytů, že s vyjímkou několika silných kyselin, asociační vlivy v roztocích elektrolytů naprosto převažují. (Str. 125)

Ale dopadlo to ignorováním a mlčením, přestože svou teorii publikoval.

Ale to víte, nedá se s tím nic dělat. Pár slavnejch ksichtů už za teorii silných elektrolytů dostalo Nobelovu cenu, tak se to přece nemůže zrušit (Nobelova cena se ještě nikdy nerušila). Vyvrátit se mé závěry ale nedají, tak co s tím? Ve „svobodné“ společnosti se takové problémy řeší tím „nejhumánějším“ a nejjednodušším způsobem: mlčením. (Str. 125)

Vrací se ale i k fascinujícím příběhům ze svého života – třeba k vrcholu právnického umění, totiž záměrně jednu při prohrát, aby konstatování soudu mohl použít v jiném sporu.

Kdekdo si myslí, že vrcholem právního úspěchu je vyhrát soudní při včetně případného odvolacího řízení. Jak primitivní! To já za vrchol svého soudního umění považuji při záměrně prohranou! Totiž naformuloval jsem žalobu tak, abych její jistou prohrou, zamítavým rozsudkem, jsem vyhrál věc jinou, o kterou mně ve skutečnosti šlo. Proč tak krkolomný postup? Inu neboť v určité situaci by soud žalobu vystihující náš skutečný požadavek ani nepřijal. (Str. 113)

Jak za komunismu dělal antikariéru jako referent pro práci a mzdy (PaM, pamák):

Má problematická sláva rostla a tajným hlasováním byl jsem na plenárkách ROH znovu volen pamákem proti kandidátům straníkům. A potají se za mnou trousili – opatrně, aby je nikdo raději neviděl se mnou mluvit – různě postižení zaměstnanci zejména ušlápnuté laborantky. Že nemají ani takové pracovní zařazení ani mzdu, které by jim minimálně náležely vzhledem k jejich kvalifikaci a době praxe, zatím co ty a ony kurvy soudružky mají naopak zařazení i mzdu vyšší než jim náleží a to z motivů politických či sexuálních nejčastěji obojích.

S jakým gustem jsem do takových případů opět právně „šlapal“ a důkladně je rozmazával i na plenárkách ROH poukazuje na to jak politicky a sexuálně motivované leč právně nepodložené preferování oněch soudružek a naopak poškozování bezpartijních a neatraktivních pracovnic podlamuje důvěru pracovníků ve vedoucí roli Strany na fakultě. Vždy když jsem si dělal starost o socialistické zřízení posluchárna řičela utajovaným i otevřeným smíchem a soudruzi běsnili, ale mohli akorát držet hubu. Že jsem byl blázen? Nebyl, to už mně dávno soudruži jen tak hubou nejbezvýznamnější soudružky oznámili, že nikdy nepřipustí, abych se na fakultě habilitoval. Oficiálně se tomu říkalo, že mne „nezařadili mezi kádrové reservy“. Tak o co ještě šlo? Než nakonec nejspíš sám od sebe odejdu, nasírat je ze všech sil. (Str. 82)

Nebo jak se ho STB pokoušela vytěžit s pomocí kvalitního alkoholu:

Nějaký čas po té, co jsem opil STB v jejich baráku v Konviktské ulici deseti litry domácí kořalky (viz předchozí text), se STB rozhodla k alkoholickému protitahu. Povzbudila je zřejmě podívaná jak dobře chlastám i pojali lstivý vyšetřovací plán, že mne pod vhodnou záminkou opijí nápojem, jehož kvalitě neodolám, při vhodné připraveném výslechu a já pak po způsobu opilců prozradím něco, co jsem střízliv vypověděti nechtěl. Věděli sice už chudáci, že ve střízlivém stavu žvaním samé hrozné hovadiny, ale bůh ví proč se domnívali, že opilý budu hovořiti rozumněji a pravdivěji. Bylo jim se přesvědčiti, jak se mýlili, když odbouráním alkoholem posledních zábran spustil jsem nekonečný příval hovadin tak obludných, že bych se je jim ve střízlivém stavu povídat neodvážil z obavy, abych to nepřepísk a nedostal pár facek (Str. 246).

Založil jsem si ještě spoustu dalších citací, třeba řešení otázky jestli je lepší chodit nejdřív z kopce, nebo do kopce a těšit se přitom že bude následovat cesta dolů; komentář ke kvalitě televizní produkce; výběr zda je lepší dřív umřít než zblbnout, nebo dřív zblbnout než umřít; návod jak se dělala renaturace denaturovaného laboratorního lihu nebo komentář podivného zvyku prodávat nábytek jako stavebnici. Ale bude lepší, když se na to podíváte sami – tahle jediná kniha je ještě k dostání.

Co mám tedy doporučit těm, kdož si stěžují, že se hrozně podvádí a krade? Opravdu nevím nic lepšího než „Nu a co že vy jste se opozdili? Neznáte to krásné přísloví „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“? Však i já jsem jaksi v prdeli. V mládí jsem nadějně prodával hochům ve třídě předražené kapslíky (viz text č. 24) a kradl v knihkupectvích přírodovědné knihy (č. 316), ve středním věku jsem vařil pro sebe i své milenky chlast z laboratorního alkoholu a obchodoval jsem se vším, co se namanulo (č. 298). Ale teď jako důchodce dřepím doma a píšu tyhlety texty, které pak vydávám vlastním nákladem za peníze dříve utržené z kšeftů. Naposled měl jsem nápad sjednotit důchodce v mocnou organisaci a vybírat od nich příspěvky. Ale i tenhle nápad už několik vychcánků mělo přede mnou. Také jsem uvažoval sexuálně uspokojovat dámy ještě starší než já za úplatu. Ale ony jsou hrozně skoupé a mně se při tom chce blít. Tak už nevím. I pro mne ten liberalismus přišel moc pozdě. (Str. 193)

Odkazy: