To daleko nebezpečnější mně připadají tzv. sportovní lovci. Zastřelí co se dá nelitujíce času ani výloh a motiv? Ono je vraždění baví! Sotva kdy se tak dobře pobaví jako když někoho zavraždí! A nikoho dokonce ani psychiatry to neznepokojuje! Běžní vrazi jsou pečlivě od společnosti separováni tu na popravištích, tu ve věznicích, tu v blázincích. Kdežto vrazi bez motivu jen tak pro zábavu nikomu nevadí. Není to jaksi šílené? (Str. 119)

Pobavilo mě, jak konstatuje chybu diagnózy:

Zvýšená agresivita, kontrolovaná mimořádnou opatrností, je myslím velmi vhodná kombinace pro reálný život a mohu říci, že se mi vždy osvědčovala, zejména, když se k ní přidá IQ 150 (samotná inteligence vám nepomůže ani ke krajíci chleba, bez dostatečné činorodosti a bez příslušné agresivity pro vás nezbyde místo ani na smetišti). Při všech psychologických testech však unikl fakt mé zcela mimořádné lenosti. Ale není zdrojem mé zvýšené agresivity především vztek stále někým vyrušovaného lenocha a introvertního bloumatele? A není též opájení se stkvělými energickými činy nutnou autosugescí, která má pohnout chronickým lenochem? (Str. 60)

Jak jim mohla mimořádná lenost uniknout? Naštěstí to není lenost intelektuální

Případné „mraky“ mého života byly předem pečlivě vykalkulovány s minimalisací risik, takže z nich obecně ani moc „pršet“ nemohlo. Bohužel, nemohl jsem se jim zcela vyhnout, neboť moji zpozdilí rodiče mně nezanechali potřebný počet milionů, abych mohl žít jako soukromník z výnosu kapitálu schraňovav arciť jeho podstatu opět pro další generace. Bohužel se to mým rodičům kupodivu nepoštěstilo, ačkoliv byli ve srovnání se mnou nesmírně kutiví. Ale to jsem již v životě vypozoroval, že kutivost mimořádně kutivých lidí bývá většinou spíše k hovnu a jest proto dokonce vedena jako psychotický příznak. A tak ten kapitálový start zbyl na mne a má mimořádná lenost nebyla příliš na obtíž, neboť jsem nikdy nepojal čistě slabomyslný nápad zbohatnout usilovnou prací. (Str. 87)

Opět hojně a výrazně hájí rozum a racionalismus:

Neboť jakmile můj rozum nebdí, jsem zcela bezmocný proti všem možným úkladům světa. Ani mému rozumu se ovšem nepodařilo vyřešit co nejlépe všechny mé svízelné životní situace, ale bylo to zpravidla jen pro nedostatek dostupných informací. Naproti tomu však jakmile jsem se pustil ochranné ruky svého rozumu (už to dávno nedělám), stal se můj život chaosem nebezpečných situací a vlastních pitomostí. Nepotřebuji vzpomínati rodičů, aniž jiných autorit, ani si vymýšleti bohy, ani se schovávati v závětří stáda kolektivu, stačím si se svým rozumem. 

Můj rozum byl na mne vždy velice hodný (jako na svého blbého bratra) a toleroval mé slabosti. Počítal vždy s mojí leností, láskou k penězům, žravostí, ba povoloval mně kvůli klidu i sex, ovšem vždy starostlivě bděl a netajil se svým despektem. (Str. 72)

I za cenu porušování konvencí

Celé údobí od Štědrého dne do Nového roku je hrozný soubor absurdních pitomostí za cenu rozvrácení normálního chodu společnosti: obchody, úřady, služby nefungují nebo fungují zmateně, doprava je rozvrácena, noviny, rozhlas a televise plny neslýchaných hovadin. Proč a co slavit? Vždyť je to čirý nesmysl! Chce-li se někdo přežrat, ožrat, flákat se, hovadsky blbnout, což pro to potřebuje nějakou záminku? Vždyť tak může činit a většinou činí, kdy se mu zamane. A jak slabomyslné jsou běžné záminky k slavení: shoda křestního jména se jménem uvedeným toho dne v kalendáři, shoda data narození s datem v kalendáři, jakési další údajné a čiře vymyšlené „mimořádné“ dny v kalendáři. (Str. 165)

nebo všeobecně celonárodně přijímaných zábav:

Náhodou jsem si pustil v televisi šílenou hovadinu, jakousi volbu „sportovce roku“. A hned mne napadlo, že by se mělo udělat něco také pro inteligentní lidi totiž pro nás antisportovce a navrhuji proto volit též „antisportovce roku“. A hned hodlám kandidovat a míním, že mé vyhlídky zvítězil jsou velice nadějné. (Str. 332) 

(Zaujalo mě mimochodem, jak nadšeně chválí knihu Renesance rozumu od Jiřího Krupičky – hned po dočtení Arminových pamětí se na ni musím podívat, také ji mám roky připravenou v zásobníku.)

Pohledem přísného racionalismu hodnotí politiku, konstatuje, že veškerá mravnost a etika je spíš přijatý průměr a bez teoretického podložení (rozumějte blábolení) se v klidu obejde:

Řezník je zajisté pro přísný postih nekalých machinací pekařů, k obdobným činům řezníků se však značně shovívavě. Takže i např. kapsáři jsou pro přísný postih bytových zlodějů (zvláště, byl-li jejich již vykraden), neb jak by k tomu přišel kapsář, aby mu bytař klidně ukrad výsledky celoživotního snažení a jsou pro přísný postih kapsářů, neb kam by přišel bytař, když by mu kdejaký kapsář bez zábran obtížně získané cennosti cestou k překupníkovi? 

Když se pak takové specifické představy o boji se zlem společensky zprůměrňují, dojde se k něčemu, co nikomu zcela nevyhovuje a co každý kritisuje, co však velká většina považuje přece jen za zásadně lepší než nic a o to jde. A veškeré idealistické blábolení nemá při tom větší význam než bublání záchodového splachovače! Rozhořčené mravní blábolení je však jednou z důležitých forem duševní defekace přinaášející blábolitelům nespornou úlevu. (Str. 57)

A opakovaně kritizuje levici a prostý lid:

Rok co rok stupňuje chátra sve požadavky: co nejvyšší mzdy za co nejméně práce, stále vyšší sociální dávky při pokud možno stálých cenách a absolutně ji nezajímá, kde na to hospodářství či vláda vezme. 

Až se začne hospodářství pod přebujelým parasitismem chátry hroutit, chátra za pomoci nadšených levičáckých demagogů z toho obviní vládu a podnikatele a zvolí ještě levičáčtější parlament, který, aby svým zločinným voličům vyhověl, pokračuje v ruinování hospodářství ještě vyšším tempem, dokud je co prožrat či alespoň zadlužit. Teprve pak se šílený levičácký circulus vitiosus zhroutí a je umožněno pravici tedy vládě elity uvést Augiášův chlív po vládě levice do pořádku. Sotva však hospodářství a finance státu trochu pookřejí, v žraní nedočkavá chátra opět zvolí vládu levice a vše se opakuje. (Str. 384)

Občas zabrousí i do filozofie, zejména aby ji zkritizoval. I ten buddhismus je v jeho pojetí svérázný:

Budha experimentoval i s krajním asketismem, ale pak jej jako nesmyslný odložil a pak je již stále zobrazován spokojeně buclatý, pohodlně sedící či ležící. Zdá se, že tedy tu nirvánu, kdy zbavením se všech potřeb a žádostí dojdeme úplného klidu nehnal nijak do krajnosti, spokojeně se stravoval a pohodině bezpracně žil. Stoupenců takové nirvány je ovšem habaděj. I náš tlustý líný pes také už jen žere, spí a jinak je mu všechno čistě nirvánovsky „putna“. A já se mu velice podobám: nejlépe upadnu do nirvány, když se pořádně najím a pak si lehnu. Tu mne opustí všechny mé strasti, žádosti, starosti, pochybnosti, přesně jak to má v nirváně být. Na lačno to ale jde moc těžko – inu on zapomněl Budha dodat, že nejlépe své žádosti potlačíme, když je důkladně uspokojíme, až toho máme pocaď. Vždyť i žádost tak silnou jako je sex daleko snáze potlačíme velmi intensivním uspokojením než nějakým potlačováním silou mysli, jak se o to marně pokoušelo dva tisíce let např. křesťanství. (Str. 442)

Jeden výlet byl dokonce do fyziky a i tam je to pohled nanejvýš svérázný. V úvaze nazvané Sjednocení představy korpuskulární a vlnové povahy elektromagnetického záření a řešení dalších fysikálních ‚paradoxů‘ totiž navrhuje nové chápání fotonu. Škoda, že to neumím prověřit…

Již jsme si zvykli na tvrzení, že naše představivost je prý natolik omezená, že si např. nedovedeme představit jak to, že elektromagnetické záření současné jeví vlastnosti korpuskulární i vlastnosti příčného vlnění. 

Již jsme si zvykli, že původně jsme si představovali, že se to příčně ku směru pohybu záření vlní „étér“, ale ten neexistuje, takže při příčném vlnění elektromagnetického záření příčně vlní „nic“, zatím co korpuskulární stránka jevu letí rychlostí světla vpřed. Tedy další absurdita pro naši „nedokonalou“ představivost „vlní se nic“.

Jsem dalek toho považovat čirou fantasmagoričnost některých hypothés horempádem za nedokonalost naší představivosti, rozumu či poznání. V tomto případě mne okamžitě napadá racionelní řešení hned tuplovaného paradoxu: není rozdělena korpuskulární a vlnová stránka jevu a nevlní se „nic“, nýbrž korpuskule – foton pohybující se vpřed kolmo na směr letu příčně vlní, takže se pohybuje namísto po přímce po vlnovce. Frekvence vlnění běžně odvisí od „barvy“ záření, vlnění je nebo není polarisované atd. Prostě všechny jevy charakterisující vlnovou povahu záření zůstávají zachovány a korpuskulární ovšem rovněž.  (Str. 409)

Ale pořád jsou tam i drobné legrácky, třeba následující text plný pozitivních slov:

Vynikám oproti jiným lidem tím, že mám jen samé positivní vlastnosti. Již jako hoch býval jsem vždy posedný, zvedený a zbedný, činil jsem vždy jen samé plechy a zdoby, choval jsem se trvale zkrotně, horázně, vycválaně a přístojně. Tělesně býval jsem motorné, zdolné a duživé mehlo, kňuba, dochůdče a šika, takže mne potkávaly vždy jen samé hody. Duševně jsem se pak projevoval jako domrlý a tečný cuda a douk. 

Dospívaje v jinocha stával jsem se navíc stydatým, rudným a dočkavým. S lidmi jednal jsem zásadně důtklivě, urvale jako i vraživě, neb jsem je všechny náviděl. Můj osobní život byl naprosto řestný, stoudný a zcela zřízený, z žen stýkal jsem se vždy jen s věstkami. Ve společnosti jsem byl vždy oblíben pro svoji omalenost, vrlost a chutné vtipkování, jsa vždy solidně oblečen v gligé. 

V práci počínám si celý život nápadně ohrabaně a dbale řkuli chvalně. Při úředních jednáních bývám pokaždé zvěstný. Vzezření jsem stvůrného, inteligencí velice japný, následky mého konání jsou pokaždé (na rozdíl od kontrarevoluce 1968) dozírné. Rasově jsem gr a sexuelně krofil. Jsem trvale duživý, potíže mám toliko s rvy, s kterými chodím na urologii, psychologicky však jsem gativista. 

Díky mým mnohým řestem jsem z Manic, mé příjmy však byly vždy naprosto kalé. (Str. 356)

Geniální, že? Ostatně jako autor sám. Pokud máte možnost, určitě se na Veselého racionalistu podívejte, stojí to za to.

Odkazy: