Názory běžné veřejnosti na strany a kandidáty (čtěte třeba aktuální komentář Alexandra Mitrofanova), posilování extrémismu a podléhání populistické jízdě na vlně strachu, to všechno oživuje úvahy o volebním systému. Stylizovaný a přeformulovaný citát z diskuze:

„Jen si to vezměte – na úplně všechno musíte být způsobilí, na řízení auta, na obsluhu elektrických zařízení, v práci musíte být poučení o požárních předpisech a prokázat je testem, stejně tak bezpečnost práce, atd. atd. Ale na rozhodování o věcech tak fatálního dopadu, jako například brexit, stačí být svéprávný a mít občanství. Není to divné?“

Samozřejmě si jsem vědom problémů a rizik nejrůznějších nápadů na omezení volebního práva (čtěte článek Jana Štětky v Doteku nebo úvahu Lukáše Berty) a nehodlám tu žádné navrhovat ani obhajovat.

Každým omezením se více ztratí než získá a rizika jsou velká. Místo omezování je třeba, aby příčetná část politického spektra uměla oslovit a získat i nepříčetnou část běžné věřejnosti (a nepřenechávat je populistům). Jenže tradičním politickým stranám už dávno ujel vlak.

Místo toho se ptám – existuje někde na světě způsobilostně omezené volební právo? Pokud ano – jakým způsobem funguje? A jak si daný stát vede?

Hledá se to obtížně; v češtině není skoro nic a v angličtině jakbysmet, všechno totiž překrývá historie boje za volební právo (menšin, žen atd.) a sledování jeho dostupnosti pro každého.

Tím se například pro USA zabývá Brennan Center for Justice na New York University of Law, každoročně vydává zprávu o volebních zákonech a podmínkách registrace, za rok 2017 zde.

Přehled historických i současných způsobů omezení je na Wikipedii. Volební právo bývalo (a je) kráceno:

• z důvodů náboženských (na Maledivách smí dodnes volit jen muslimové)
• podle bohatství, množství odváděných daní, sociální třída (např. volební kurie v Rakousku-Uhersku)
• znalostmi či vzděláním (testy gramotnosti až do 60. let v USA, 1961 v Rhodesii byla volba část parlamentu takto podmíněna)
• rasově (ať už přímo, nebo nepřímo, např. výše zmíněnými testy gramotnosti)
• věkově (minimální věk pro volbu, mezi 16 a 21 lety)
• kriminalitou (podrobnosti najdete na stránce Felony disenfranchisement)
• občanstvím
• naturalizací (v USA lze kandidovat do Kongresu až po 7, popř. 9 letech občanství, na prezidenta … musíte být rodilí Američané)
• funkčně (v Irsku policisté do roku 1960)

Jak vidno, jediné, co by snad souviselo se způsobilostí, byly testy gramotnosti – jenže ty stejně byly v obou případech motivované rasově.

Narazil jsem také na studii Democratic exlusion (pdf) od Ludviga Beckmana z Department of Political Science na Stockholm University, která se přetrvávající míru vyloučení (v rámci demokracií) pokouší změřit. Zabývá se sice především metodikou – také velmi doporučeníhodné čtení –, ale několik klíčových informací jsem z ní získal.

Kupříkladu počet států, ve kterých je volební demokracie. K roku 2012 bylo takových 118. Studie ovšem vyřadila ty, jejichž populace je menší než 1 milion, a u dvou nezískala data, takže naměření provedla u 90 zemí. (poznámka 6 na str. 11)

A především shrnutí výsledků meření:

„By our measures, the least exclusive suffrage rules are found in Ireland, Israel and Sweden. In these countries, there is no exclusion based on either criminal record or mental disability and no other internal restrictions are enforced except the voting rights age. Only the fact that people below 18 are not allowed to vote prevents these countries from attaining the lowest DEI score.
The highest DEI scores are assigned to Libya and Mauritius. These countries restrict the vote for prisoners and people with mental disabilities as well as to military personnel or special categories thereof. Libya exemplifies restrictions of unusual severity as it disenfranchises anyone with a past tarnished criminal record.“ (Democratic exclusion, str. 12)

Jinými slovy, nejméně omezující jsou Irsko, Švédsko a Izrael, které volební právo omezují jen věkem (což jediné jim zabránilo obsadit začátek stupnice). Naopak nejvíce omezující jsou Libye a Mauricius – volit nesmí vězni, mentálně postižení, vojáci (nebo některé jejich skupiny), v Libyi ani kdokoliv se záznamem v trestním rejstříku.

To mě vede k závěru, že žádný stát, který by volební právo podmiňoval způsobilostí, dnes neexistuje.

(Pokud máte jiné informace nebo podrobnosti, sem s nimi.)