Paolo Cognetti: Osm hor

Pietrovi rodiče milovali hory a přestože se odstěhovali do Milána, do hor se často vraceli. V Graně si pronajali domek a trávili tam každou volnou chvíli; matka v horách chtěla hlavně být, otec celou dovolenou trávil túrami.

Táta měl svůj způsob, jak chodit do hor. K meditacím příliš neinklinoval, byla v tom jen paličatost a troufalost. Při stoupání si nikdy nerozložil síly, pořád s někým nebo s něčím soutěžil, a kde se mu stezka zdála dlouhá, zkracoval si cestu po tom nejstrmějším svahu. S ním bylo zakázáno se zastavovat, bylo zakázáno si stěžovat na hlad, únavu nebo zimu, zato si člověk mohl zazpívat nějakou pěknou písničku, zvlášť za bouřky nebo v husté mlze. A taky se mohl s vytím vrhnout střemhlav ze sněhových polí.

Máma, která se s ním seznámila, když byl ještě kluk, říkala, že na nikoho nikdy nečekal ani tenkrát, zarputile pronásledoval každého, koho zahlédl nahoře před sebou, a proto člověk musel být zdatný chodec, aby na něj udělal dojem, a se smíchem dávala najevo, že si ho získala právě tímhle. Později začala před těmi honičkami dávat přednost sezení na louce nebo ráchání nohou v potoce nebo poznávání bylinek a květin podle jména. I na vrcholu se hlavně ráda dívala na vzdálené špičky hor, myslela na ty, které znala z mládí, a vzpomínala, kdy tam byla a s kým, zatímco tátu v té chvíli přepadlo něco jako zklamání a už se chtěl jen vrátit domů.

Myslím, že to byly opačné reakce na tentýž stesk. Naši se odstěhovali do města, když jim bylo skoro třicet, a opustili zemědělské Benátsko, kde se máma narodila a kde táta vyrostl coby válečný sirotek.

Když byl Pietro větší, začal ho táta brát s sebou. Pro Pietra to ale byla spíš povinnost a soutěživost, moc si to neužíval, obzvlášť když od určité výšky začal trpět horskou nemocí… Seznámil se ale s místním chlapcem, Brunem, který mu ukázal spoustu nádhery i dobrodružství, ať už prolézání starých stavení, dlouhé procházky do lesa nebo systematické propátrávání potoka. Hluboké přátelství, které přetrvalo. Hlavním protagonistou knihy jsou však hory a pocity v nich, které Cognetti dokáže popisovat s citlivostí a zároveň velmi prostým jazykem, osekaným na nezbytnou nutnost. V úvodu druhé části Pietro píše, že hodně četl Hemingwaye, řekl bych že to stejnou měrou platí i o autorovi a že něco z jeho stylu převzal.

Cestou nahoru jsem se rád zastavoval na břehu jezera. Sehnul jsem se, abych pohladil vodu, a zkoušel jsem rukou její teplotu. Slunce ozařující vrcholky Grenonu ještě nedospělo do kotliny a jezero si uchovávalo noční povahu, jako obloha, když už není tma, ale ještě se nerozbřesklo. Už jsem si dobře nepamatoval, proč jsem hory opustil, ani co jiného jsem miloval, když už jsem nemiloval je, ale jak jsem po nich každé ráno osaměle kráčel, zdálo se mi, že se pomalu udobřujeme.

Tón a popisy mi přišly velmi známé, pořád pátrám, co mi to připomíná. Možná Jít krást koně?

Kniha má spoustu nadšených reakcí na databázích knih, já se s ní ale docela trápil. Hory mě nefascinují a příběh dvou kluků… ve mně moc zvědavosti nevzbudil. Někdy kolem sedmdesáté stránky jsem to chtěl odhodit. Shodou okolností právě končila první část (Hora dětství) a začátek druhé (Dům usmíření) mě trošku zaujal a přece jen jsem pokračoval. Pietro už je dospělý, je mu kolem třiceti a po tátově smrti, který mu odkázal kus pozemku v horách, se vrací do Grany.

Ten, koho jsem objevoval v máminých dopisech, byl zčásti muž, kterého jsem znal, a zčásti někdo jiný. A ten někdo vzbuzoval mou zvědavost. Vybavil jsem si jistou křehkost, kterou jsem v něm zahlédl, jisté okamžiky dezorientace, jež honem spěchal skrýt. Jak mě vždycky instinktivně popadl za pásek u kalhot, když jsem se nakláněl ze skály. Jak byl rozčilenější než já, když mi na ledovci bylo zle. Napadlo mě, že jsem měl možná tohohle jiného tátu pořád před sebou, a nikdy jsem si ho nevšiml, jelikož ten první ho zacláněl, a začal jsem si říkat, že v budoucnu bych to s ním měl nebo mohl znovu zkusit.

Potom ta budoucnost v tu ránu zmizela spolu s možnostmi, které obsahovala.

Přátelství s Brunem plynule pokračuje, společně staví dům, trochu jako vyrovnání a poctu tátovi, hodně jako zpřítomnění, návrat k životu.

A tak jsem se na podnik, do něhož jsme se pustili, začal dívat trochu jinak. Až do té chvíle jsem věřil, že jsem tam jen kvůli tátovi, abych splnil jeho poslední vůli, abych odčinil své viny. Ale v té chvíli, když jsem se díval na Bruna brousícího imaginární kosu, mi moje dědictví připadalo spíš jako nějaké odškodné nebo druhá šance pro naše přerušené přátelství. Tak tohle mi chtěl táta darovat? Bruno si naposledy prohlédl kužel a odhodil ho na hromadu dřeva na otop. Já ho šel zas vylovit a položil jsem ho stranou, říkal jsem si, že v budoucnu pro něj najdu nějaké využití.

To byla pro mě část nejlepší.

Třetí se jmenuje Kamarádova zima, tam už jde o hodně, zakládání rodiny, krach podnikání…

Zpětně po dočtení ocenění chápu; je to silný příběh, jak o přátelství, tak o hledání kořenů a věrnosti svým zásadám.

V Brunovi bylo něco absolutního, co mě vždycky fascinovalo. Cosi celistvého a ryzího, co jsem na něm obdivoval, už když jsme byli kluci. A v domečku, co jsme postavili, jsem byl v té chvíli skoro ochotný uvěřit tomu, že má pravdu: že pro něj je tohle ten správný způsob života, sám uprostřed zimy, bez ničeho, jen s trochou jídla, svýma rukama a svými myšlenkami, i když pro každého jiného by to bylo nelidské.

Ale jak jsem psal, dostávalo se mi do toho těžko. Film by mě možná bavil víc.

Mezitím se dalo do deště: ucítil jsem na hřbetu ruky kapku a uviděl jsem, že je to voda se sněhem. Dokonce i nebe jako by se nemohlo rozhodnout mezi zimou a jarem. Mračna ukrývala hory před zrakem a zbavovala věci objemu, ale i za takového dopoledne jsem dokázal zachytit krásu toho místa. Temnou, drsnou krásu, která nenavozovala pocit míru, ale spíš síly a taky trochu úzkosti. Krásu rubu.

Odkazy:

• Osm hor v Databázi knih
• Osm hor v ČBDB
• recenze Pavla Přívozníková, iLiteratura

COGNETTI, Paolo. Osm hor. Praha: Odeon, 2022. ISBN 978-80-207-2152-5.