„Štědrý den není den smrti, ale narození,” řekl s pohledem na rádio, z něhož právě znělo „Hoj, pastýři, spěchejte a tak se tedy nespaluje. Stejně jako v sobotu odpoledne,” usmál se na Miliho, „v sobotu odpoledne se také nespaluje… Ale na Štědrý den by se mělo. Právě proto, že Štědrý den je den narození. Na tak radostný den by mělo být pohřbů hodně, aby co nejvíc duší se vymanilo, osvobodilo, vzlétlo do vesmíru, našlo nová těla, Štědrý den má být štědrý i pro mrtvé. Aspoň že z toho něco mají tihle milí smažení kapři…” (Str. 88)

Jenže velmi brzy se začnou ukazovat rozpory. Miluje svou krásnou Lakmé, požehnané manželství trvá devatenáct let – ale k doktoru Bettelheimovi, specialistovi na nemoci kožní a pohlavní, chodí na pravidelné kontroly zda není nakažen. Vysvětluje to prací v krematoriu a obavám, aby něco nepřinesl domů, skutečnost je ale jinačí… Tohle by bylo jen pořádné pokrytectví, ale ony vlastně žádné věci nejsou jak vypadají, nátěr laskavosti začne oprýskávat a z pod něj se šklebí bestie. Když pak vzrůstá vliv Němců a pan Kopfrkingl je přítelem upozorněn na svou čistou árijskou krev, děj začne nabírat spád.

„Ne, děkuji, ale pít nebudu přece… usmál se na pány a dámy u stolu, „jsem abstinent. Ani nekouřím. Willi a Erna to ví. Lituji pana Prachaře z našeho domu, je to alkoholik, jeho syn Vojtěch to může mít po něm, je to zvrhlost. Takoví slabí lidé jsou přítěží, k boji o zítřek přispět nemohou. Ovšem, tohle je něco jiného," rychle řekl a ukázal na sklenky na stole, „tohle není žádný alkoholismus. A pak, nemáme nikoho zbytečně podezírat a soudit, sami máme dost svých chyb vlastních. Zrcadla a obrazy jsou tu krásné,” usmál se do sálu, „je to tu, řekl bych, rajské. Takhle by měl vypadat v příštím šťastném spravedlivém řádě celý svět,” usmál se a nakonec utkvěl zrakem na plavovlasých kráskách. (Str. 101)

Čtení je mimořádný zážitek; právě tím, jak mistrně napětí vyrůstá z nenápadných rozporů, navíc okořeněných groteskností. Přemrštěně a přeslazené vyjadřování by bylo k smíchu… nebýt toho děsivého nelítostného netvora pod ním. Rozsah abnormality se vykresluje postupně, je ale veliký:

• Neustále mluví o smrti, sleduje pohřby, z novin ho zajímají jen tragédie.
• Přejímá názory a pak je opakuje, je poddajný a nasákavý jako houba.
• Ohromný kontrast zmanipulovanosti a přesvědčení o své výlučnosti.
• Mluví o tom, že všechny vysvobozuje – a možná tomu i věří.
• A když vykládá v německém kasinu o všech, co nejsou dost na výši jako on… uf.

„Co tedy, jak to tam u nás vypadá,” pokýval pan Kopfrkingl přemýšlivě hlavou a trochu odsunul sklenku vína, kterou před ného někdo postavil… „je to tragédie… Jsou tam takoví, kteří nic nechápou… Teď od toho patnáctého března jsou želbohu ještě horší… Pan Kopfrkingl zdvihl hlavu, viděl, jak na něho všichni hledí, ještě víc odsunul sklenku… a řekl:

„Třeba Zajíc, Beran. Jsou nepřátelé Říše a nového spravedlivého řádu, měli ostatně námitky už proti zabrání Sudet, Vrána ve vrátnici na nádvoří, sedí tam proto, že má něco s játry, moc s ním nemluvím, ale jak se jeví, jeví se želbohu dost zle, paní Lišková, která u nás kdysi uklízela, ale pak odešla… její adresu želbohu neznám, ale ta se snad dá zjistit… pan Pelikán, který otevírá železnou oponu v obřadní síni a pouští lidi do éteru… ale ten jde, to je zatím v pořádku… zato však ředitel, ředitel krematoria, mého Chrámu smrti," řekl a Willi a ostatní se smáli, cítil, že tím přirovnáním stoupl v očích všech… „nuže ředitel také nemá správný postoj k Říši, všechny Němce bych v těchhle pecích spálil, řekl jednou, teď po tom patnáctém březnu, jmenuje se Srnec… nevím, zda by měl zůstat nadále ředitelem… ” rozhlédl se a Willi a ostatní kývli, cítil, jak s jeho námitkou souhlasí (… ) (Str. 103)

Spalovač mrtvol je neustálé mravenčení v zádech, strašidelná studie psychopata. Ale skvělá!