Paní Natálie Mooshabrová se nám představuje jako stará žena, která žije nuzně v přízemním bytě, už dvacet let chodí vypomáhát na Péči (o zanedbávané děti), trápí se s těmi svými, které se nevyvedly a skončily v polepšovně a v kriminále a kromě nevysvětlitelného strachu z myší by na ní asi nebylo nic zajímavého.

Za zmínku stojí město, v němž se děj odehrává. Lidé i prostředí jsou redukováni na několik postav a míst, kolem nichž se děj točí, zbytek je naznačen jen mlhavě, což dává vyprávění nereálný rozměr. Stejně jako jména - syn Wezr, dcera Nabule, předseda Albín Rappelschlund, kněžna vdova panovnice Alžběta. Ani doba není poznat, sice u města stojí hvězdolet a létá se na Měsíc, ale vše ostatní by mohlo být klidně v minulém století. Všeobecný strach a nedůvěra, učení se životopisu nazpaměť, bezdůvodné návštěvy policie, která přichází zjistit jak paní Mooshabrová bydlí, kruté chování dětí a nacvičování velkého Requiem tisíci zpěváky a hudebníky doplňují absurdní atmosféru.

Styl vyprávění je také neobvyklý, spousta věcí a motivů se opakuje, lidé vyprávějí to co jim někdo jiný řekl, vrací se ke stejným větám, předstírají a namlouvají si hlouposti - jako kdyby celé vyprávění bylo zachycené perspektivou někoho jako je hlavní hrdinka. Čtenář je autorova loutka, se kterou si hraje, zavádí ho na falešné stopy, už už nabydete dojmu, že byl někdo otráven, a najednou se objeví živý; a teprve na konci je postaven před rozuzlení, které sice tuší, ale nemá ho nijak podložené. Myslím, že v knize je mnohem více náznaků a jinotajů, než kolik jsem jich zachytil a že teprve další přečtení je odhalí. Každopádně, za přečtení to stojí.