Nevěděl jsem, že kontroverzní novinář a propagátor marihuany je (nebo byl) buddhista a že několikrát navštívil klášter v Indii, a proto mě před lety vydání jeho knihy překvapilo. Stejně jako obsah, protože Jiří X. Doležal rozhodně netrpí žádnými předsudky nebo snahou cokoliv přikrášlovat, ať už je to životní realita mnichů, Tibeťanů a Indů, nebo autorovy motivace. Všudypřítomné kouření čarasu nebo přemýšlení o tom, nakolik je která turistka či místní dívka fuckable, se mísí s jeho uvažováním o dharmě, chozením na puju a komentováním mnišského života.
Nejzajímavější je pochopitelně živoucí Buddha, lama Tenzin Namgyal. Dělá právě to, co je třeba dělat.
„Mám na stole Bardo thodol v češtině a ptám se Tenzina na detaily. Pan Kolmaš jistně perfektně umí tibetsky, ale mám důvěru spíš v člověka, který knihu mrtvých čte umírajícím. A pak mě najednou napadne, že ten malý, otylý a neoholený muž u dřevěného stolu proti mně poskytuje útočiště, poslední lidský kontakt, umírajícím člověkům. A když se od umírajícího vrátí do své cely - mezi mapy země, do které se nesmí vrátit - nemá naprosto nikoho, s kým by mohl nebýt sám. A - na rozdíl od křesťanských kněží - nemá útočiště ani v začlenění do církevní hierarchie, ani v majetku, prostě v ničem. 'Jak to, že tě to nezlomí, Rinpoche?'“ (Str. 73)
V planých řečech si nijak nelibuje, k teoretizování se nedá donutit a když vypráví, mluví o skutečnosti.
„Mluví naprosto klidně. Když o věcech zlých, klidně a důstojně. Bez předváděných emocí - aby bylo vidět, že je mu jich líto. Když je čemu, usměje se, případně chechtá. Nezačne posvátně hovořit o tom, co píší svaté knihy. Mluví výhradně o tom, co udělal, prožil. Neodvolává se absolutně na nic zvenčí.“ (Str. 74)
A že je samolibý, otylý, že se nebrání alkoholu ani ženám na jeho prozření nic nemění. Snad jen duchovním romantikům tím může přivodit trauma.
„Ctihodný lama poté zvedl sklenici do vzduchu, zahulákal něco tibetsky a sklenici vypil.
Mag - jako správná buddhistka - nevěřícně popatřila, kterak Jeho Probuzenost slope. Bylo vidět, jak se jí v hlavě roztáčí harddisk a ona z něj loví jakési bludy vyčtené v kavárně v Byron Bay o tom, kterak buddhisté odmítají drogy, sex, alkohol a všechny další příjemné věci. Pak se podívala na Tenzina a magnetismus gurua zvítězil. Následovala jeho příkladu.
Dopila sklenici, chvíli přemáhala kašel, a poté zrudla jako tele pod ocasem.
(...)
Namgyal, který toho vypil o onen zbytek v lahvi víc než ona, sice mluvil trochu hlasitěji než obvykle, ale jinak na něm nebyla opilost vůbec poznat.“ (Str. 123)
Knihu rozhodně doporučuji, ať už s buddhismem koketujete, nebo ne. Čte se sama a ukazuje, že poznání nebo osvícení není nutně spjaté s askezí nebo odmítnutím světa, že duchovnost je součást života a že i tradiční klášter je plný nečekaných situací.
Mimochodem jedná se o klášter tSo-Bema v Rewalsaru v indickém státě Himáchal Pradesh. Působil zde zakladatel tibetského učení Padmasambhava Rinpoche z Uddáji, který se stal zakladatelem nejstarší sekty Nyngma-Pa. Nějaké fotky z Rewalsaru si můžete prohlédnout tady.
nakladatelství Votobia, Praha 1997, ISBN 80-7198-186-9, cena 99 Kč (tehdy)
nebo ke stažení na autorových stránkách www.jxd.cz
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.