Nejdůležitější je dávat pozor na své pocity a včas si uvědomit, co mi vadí, při čem pociťuji nechuť, proč něco odkládám. Všimnout si toho dříve, než to zvyk nebo zavedená pravidla zadupou pod koberec. Zbytek už je hračka.

Podívat se na věc zvenčí, očima nezávislého pozorovatele. Odpovědět si na otázky

• Jak často se tohle děje? (Náplně mi dojdou jednou za čtrnáct dní.)
• Jak se situace řeší? (Odnosím nábytek, otevřu šuplík, vyndám náplně, nanosím nábytek zpátky.)
• Co přesně mi na tom vadí? (To otravné přenášení nábytku!)
• Kdo pravidlo stanovil a proč? (Do toho šuplíku jsem je dal já. Protože tam bylo místo, tehdy byl šuplík volný a jsou tam i další náhradní věci.)
• Jak to vylepšit? (Přehodit do jiného šuplíku.)
• Jaké to bude mít důsledky, je to vážné porušení pravidla? (Žádné, rozmístění nemá žádnou hlubší příčinu.)

Porovnat přínos ulehčení práce s důsledky porušení pravidel a rozhodnout se, co s tím. (Provedení změny netřeba popisovat.)

A pak už zbývá jen si při každém provedení ulehčené práce vzpomenout jaké to bylo dřív a že teď se vlastně změnila v potěšující a příjemnou záležitost.

Aktualizace 11. 3. 2019: ačkoliv výše uvedený postup působí trochu škrobeně a dost možná se to bez určitého počátečního „vhledu“ neobejde, stejně mluví o něčem podstatném. O neustálé pozornosti k sobě i ke svému okolí, o zlepšování prostředí.