Při večerní meditaci další den moje opatření zabírá. Žádný komár v mé blízkosti, a tak mé smysly, již vycvičené na jemné přibližující se bzučení, zůstávají klidné a já se mohu celkem bez problémů oddat meditaci. Tedy tomu, co za meditaci považují – zavřené oči a přetrpění dvaceti minut bolesti všech kloubů s upřenou koncentrací na jednu z manter. Mysl skáče do všech možných šuplíků v mé rozbouřené hlavě za nehezkého pachu směsice repelentu a potících se těl. (Str. 69)

Ale pořád sama se sebou, s bolavými vzpomínkami, traumaty a vzorci, které v podvědomí čekají, kdy se dostanou na povrch. Ponížení ve škole, strach před ostatními, nepovedené vztahy, útěky a úniky, výčitky. Je to ale také materiál, který musí praxe zpracovat a pojmout.

Ásany však nelze stavět s rozbujelou myslí. Nelze pracovat s ničím jemnějším, jako je prána, se vztekem a výčitkami. Cesta je to postupná. Začíná u morálních a etických kodexů, jež jsem měla od příjezdu denně před očima. Vyjmenovávám jamy. Píši o ahimse, o nenásilí a svých zkušenostech s násilím páchaným na sobě samé. O satje, pravdivosti a přiznání si, že jsem mohla ještě nějaký ten rok počkat a vytříbit si angličtinu. O kodexu aparigraha, nehrabivosti nepotřebných věcí, jako jsou další a další informace či další a další barevný čuridar. O brahmačarje, zdrženlivosti, jež je překládána jako zdrženlivost sexuální. K té jediné, v zápalu boje nejen s mravenci, ale hlavně sama se sebou, nemám co říct, a tak pokračuji. O astéje, nebraní toho, co nám nepatří. A to se týká programů, vzorců, rolí, dogmat. To, že se snažíme být tím, kým nás chce okolí mít. To, že nejsme tím, kým opravdu jsme. Píši o tom, jak si nepřivlastňovat něčí vizi, něčí myšlenku, když není naše. (Str. 107)

Najít ten správný způsob, jak je překonat. Jak zakořenit a zabydlet se.

Sedám si na okraj postele, tělo je ještě stále slabé a křehké, ale už vydržím ve vzpřímené pozici. Chodidla se dotýkají studené ášramové podlahy. Skrze sedací kosti cítím, jak se zapouštím hlouběji dolů, a dlouhá páteř jako kmen pevného stromu stoupá vzhůru. Zabydlela jsem se. Zabydlet se v ášramových pokojích se společnou koupelnou na chodbě vlastně nebyl takový problém. Ale zabydlet se ve vlastním těle? Zakouším ticho a jakousi vlastní stabilitu. Slyším hlasy ohýbajících se palem, křik zuřících vln přicházejících s přílivem a prudký vítr. To vše představuje chaos. Můžeme ho přirovnat k myslí. Chaos, který útočí zevnitř i zvenku. Avšak pokud jsme uvnitř pevní, pokud se zaposloucháme do vnitřního ticha, zvenčí nás nemůže nic rozladit. Jsme meditací. (Str. 199)

Spolu s autorkou tak prožíváme celý její pobyt, počáteční hrůzu i zvládnutí prvních zkoušek, čteme ale také o jednotlivých disciplínách a principech jógy. Namátkou podle názvů některých kapitol: PANČAKÓŠA, pět plášťů našich těl; KRIJE, očista dočista; definice jógy; Radža, Karma, Džňána, Bhakti jóga.

Myslím, že i jako úvod do jógy je kniha vynikající a pro svou čtivost doporučeníhodná i nejogínům.

Odkazy: