V této knize se Benjamin Kuras zabývá rostoucími tendencemi na ovládání společnosti. Říká jim orwellizace podle autora jednoho z nejslavnějších zpracování antiutopií George Orwella.

Orwellizace probíhá v několika souběžných proudech, z nichž se mně podařilo zatím identifikovat desatero. Dovoluji si je klasifikovat poněkud neortodoxními názvy, které nebudou každému okamžitě srozumitelné, proto je jeden po druhém objasním. Jsou to tyto:
kontextová trivializace
kulturní warholizace
hodnotová postmodernizace
významová linguinizace
právní saltomortalizace
sociální inspektorizace
pouliční kamerizace
instituční vydřidušizace
ústavní vandalizace
ekonomická globalizace
(Str. 17)

V první části je rozebírá a vysvětluje co přesně tím myslí. Na příkladech popisuje změny a cesty, jakými dochází k omezování svobod, ztrátě tradic i hodnot:

Knihy Benjamina Kurase jsem míval rád, líbila se mi jeho jazyková hravost, čtivost a zpracování neortodoxních témat – tao a tantra, humor, střípky z Komenského… Horší to je s jeho politickými komentáři. Hlásí se ke konzervatismu, ale čím novější kniha, tím hůř, je to více a více „kvílení bílého muže“. Horší je, že argumentace ztrácí přesvědčivost. Je to samá zavádějící zkratka, už na první stránce při citaci sondáže britského rádia Classic FM, že dvě třetiny žáků neznají klasické hudební skladatele, tři čtvrtiny nepoznají housle atd. směle prohlásí, že se do takové kulturní pouště dostali dvěma zbraněmi:

Jak se mladí Britové do takové kulturní pouště dostali? Šlo to rychle a dvěma zbraněmi. Jednou je neutuchající kulometná palba debilních televizních programů a řinkotu nemelodického a nejapně veršovaného popu. Druhou je vytrvalá demolice školství, která se všeobecně přizpůsobuje tomu nejnižšímu a penalizuje skvělost. To aby nevznikal „elitismus“ u těch nadanějších a pilnějších a pocit méněcennosti u těch zaostávajících. (Str. 13)

Sondáž rádia těžko bude pořádný výzkum, klasická hudba je exotické téma, poslech současné hudby těžko sníží znalosti o klasické a cílem žádných změn školství není přizpůsobení nejnižšímu. Ale snadno se to říká a anekdotických příkladů se jistě najdou hromady. Což je vlastně typické Kurasovo schéma – pro každé ze svých tvrzení má připravené extrémní příklady, z nich dělá pravidlo a z něj dalekosáhlé závěry.

Ještě jeden příklad, ze zmíněné warholizace, tedy oceňování Warholových tisků (a podobných výtvorů) jako umění. Chápu jeho rozčarování, taky jsem to pociťoval. Ale dal jsem si práci přečíst si něco o teoriích umění, o kýči, čtení současného umění i skutečně sarkastický a vtipný komentář, a tak vím, že je to všechno složitější a v umění jde o poznání v dialogu s interpretací. Jenže udělat abstrakci z excesu je pohodlnější.

Jednak je stíhání lupičů moc práce a jednak je to zbytečné, když vrchní soudce instruoval soudy, aby lupiče a zloděje odsuzovaly jen k veřejným pracím, protože věznice jsou už plné zločinců, jako jsou třeba zelináři přistižení při trestném činu vážení banánů na libry a unce místo kilogramů a gramů. (Str. 43)

Trestný čin vážení na libry a unce, tomu vážně mám věřit? Je to vlastně smutné; místo zajímavé studie je to sbírka hoaxů a bulvárních závěrů (byť stále ještě s náznakem nadsázky).

Odkazy:

• Sekl se Orwell o dvacet let? v ČBDB
• Sekl se Orwell o dvacet let? v Databázi knih

KURAS, Benjamin. Sekl se Orwell o dvacet let? Praha: Baronet, 2003. ISBN 80-7214-598-3.