Už hodně dlouho mám pocit, že jsem uštvaný okolnostmi, že na nic nemám čas, nic nestíhám a nemám ani minutu na vydechnutí. Ať už je to v práci, doma nebo někde na cestě, pořád v napětí a pod tlakem.
Přece ale není možné, že by toho bylo tolik - jak žijí ostatní? Kašlou na všechno? To snad ne.
Někteří myslitelé tvrdí, že dnes čelíme nesrovnatelnému množství informací, které k nám proudí neustále a ze všech stran. To je jistě pravda, ale zároveň také umíme informace filtrovat, třídit a přebírat, případně se je naučíme ignorovat (jako reklamy na webu).
Přemýšlel jsem nad tím ještě dlouho, než jsem si uvědomil, že si za to můžu sám! Aniž bych si toho všiml, propadl jsem rychlému času, o němž píše Thomas Hylland Eriksen. Při chůzi poslouchám hudbu, v metru poslouchám hudbu a čtu něco na mobilu, ve vlaku čtu nebo pracuji, a kdykoliv na něco čekám, úplně bezděčně vytahuji telefon a kontroluji poštu.
Využívám zkrátka každý okamžik k nějaké činnosti.
Stihnu toho dost.
Ale pocit, že vůbec neodpočívám za to nestojí. Každý den si dopřát luxus nicnedělání při chůzi nebo čekání na vlak, jen tak nechat myšlenky bloudit, postávat a rozhlížet se, je pro štvance blahodárnější, než bych čekal.
Zkuste.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.