Existují dva druhy vítězů: bud jsou o tolik lepší než ostatní, že nemusí překonávat hranici vyčerpání, za kterou už číhá smrt, anebo jsou natolik šílení, že tu hranici překonají. Jedni i druzí jsou jedineční. A mně došlo, že k nim stejně jako drtivá většina ostatních nepatřím.

Ale navzdory tomu mě prohra trápila a měl jsem trpký pocit, že jsem se stal obětí jakési hlubší existenciální nespravedlnosti. Porazil jsem přece deset běžců, a kdyby ti tři první nenastoupili, byl bych vítězem já. Stačilo, aby onemocněli, nebo aby se vůbec nenarodili!

Jenomže díky této a mnohým dalším prohrám jsem pochopil základní životní princip v situaci, kdy přistupujeme k životu jako k soutěži: vždycky se najde někdo, kdo bude lepší. Můžete si zoufat, že stačilo, aby se pár jednotlivců nenarodilo, a vítězem jste se stal vy, jenomže k tomu nikdy nedojde. Pravděpodobnost, že budete v nějaké disciplíně nejlepší, je prakticky nulová. Vítězi se totiž stávají jen géniové nebo šílenci.

Myšlenka, která se mi vkradla do mysli v posledních padesáti metrech, se nakonec ukázala jako správná. Soutěž je ve své podstatě absurdní, protože když ji přijmu jako životní princip, budou můj osud nebo postavení v nějaké společenské hierarchii určovat jiní už jen svou dravou existencí a touhou po vítězství. Stanu se nesvobodným, protože přijmu pravidla umělého systému. (Str. 68)

Téma svobody a nesvobody se vine celou knihou. Jsou sportovci svobodní? A co profesionální otroci výkonu?

Možná jsem měl štěstí, že moje sportovní kariéra skončila ve dvaceti, tedy dříve než se mi každodenní fyzické vyčerpání stihlo doživotně zhnusit.

Možná i proto uprostřed dnešní záplavy amatérských běžců nikdy nezahlédnu bývalého závodníka. Podle stylu bych ho poznal na první pohled, ale skoro žádného nikdy nevidím.

A ani se jim nedivím. Normální člověk si sotva dokáže představit, jaké zátěži vystavují svá těla špičkoví běžci nebo plavci. Ve dvaceti je to ještě částečně zábava, protože organismus rychle regeneruje, únava po tréninku je příjemná a navíc je za hodinu pryč. Jenomže časem začne tělo vzdorovat, přicházejí zranění a překvapení, že se navzdory námaze nezlepšujete, a tak si nakládáte víc a víc, trénink se postupně mění v galeje. Když to všechno skončí a objevíte normální život, kdo by se chtěl vracet na galeje? Amatérští sportovci tohle trauma neznají. Hodně z nich začne běhat po čtyřicítce - statisticky nejčastěji na svoje kulatiny -, když na ně dolehne poznání, že se život překlápí do druhé poloviny. Prožívají radost z toho, že se zlepšují, mohou dokonce propadnout iluzi, že mládnou. Těší se, když si obouvají maratonky. Ale kam se poděla má radost? (Str. 125)

Při pohledu na jejich zranění se vkrádá do hlavy myšlenka na psychologický rozměr. Nemůže to být volání těla po záchraně, úleva od neustálého tlaku na zlepšení? Další téma je – nevyhnutelně – stárnutí, poznání rytmu, pýcha, melancholie a radost… I závěr knihy je výborný:

Přišel jsem pomalosti na chuť natolik, až jsem začal vážně přemýšlet o tom, jestli právě ona není základním principem pohybu. Sledoval jsem koně, kteří se pásli na loukách nade mnou a drtivou většinu času postávali nebo se procházeli jako důchodci v parku.

Mýlil jsem se, jestliže jsem celý život přisuzoval rychlosti a fyzické suverenitě klíčovou roli v samotném bytí? Dozajista ano. Z mé honby za výkonem a dokonalostí nevzešlo žádné poznání, které by bylo moudřejší v porovnání s poznáním těch, kteří nikdy nepřekročili práh tělesného pohodlí.

To neznamená, že bych té honby litoval. Mé výpravy za únavou a bolestí byly provázeny prožíváním osobité krásy, která se vyjevuje pouze při intenzivním pohybu. Mně za tu námahu stála, ale netroufám si ji nikomu doporučovat, protože cena je velice vysoká. Krása, byť jiného druhu, je i v pomalosti. Díky psaní téhle knihy jsem přišel na to, že bych ji ještě mohl stihnout objevit. (Str. 143)