Olga Tokarczuková: Empusion

Do lázní Görbersdorf v tehdejším německém Slezsku, dnešním Sokołowsku, přijíždí v září 1913 mladý student vodovodního a kanalizačního inženýrství ze Lvova. Jmenuje se Mieczysław Wojnicz, povahou je velmi jemný, citlivý, zajímá se o rostliny, přírodu, také o místní jídla – a má tuberkulózu.

Protože bydlení přímo v „kurhausu“ je příliš drahé a navíc tam není místo, bydlí v „penzionu pro pány“, odkud na léčebné procedury dochází. V penzionu je pestrá směsice mužů z různých koutů střední Evropy, kteří hojně debatují o politice, umění, náboženství – ale jejich debaty se prakticky pokaždé stočí k ženám.

Měl rád večeře, které se protáhly do noci a které povinně končily nějakou diskusí. Témata se opakovala, mizela a vracela. Má člověk duši? Chová se za všech okolností sobecky? Monarchie, nebo demokracie? Je socialismus šancí pro lidstvo? Je možné poznat, kým byl napsán text — ženou, nebo mužem? Jsou ženy dostatečně zodpovědné, aby měly volební právo?

A pokaždé jsou jejich názory velmi misogynní, ženy jsou podle nich méněcenná stvoření. Mieczysław se do debat nezapojuje, ale vyhnout se jim nemůže. Sleduje přitom skutečnou nebo domnělou mužskost, tedy něco, s čím má sám poněkud problém.

Pokud vám to všechno něco připomíná, tak ano, rámec i stavba knihy jsou jedna velká aluze na Mannův Kouzelný vrch. Tuberkulózní sanatorium, nemoc, hory, učené spory a mladý pozorovatel uprostřed toho všeho:

Nakonec se jim nějak podařilo dostat dovnitř. Sedli si ke stolu a vedli svůj spor, jako by hráli představení pro dva herce, zarytě odhodlaní předvést co nejlepší výkon a jakýmkoli způsobem rozdrtit svého oponenta, ačkoli navenek praktikovali zdvořilost nejvyšší kvality. Někdy se role moderátora ujal Frommer, předkládal jim témata, jež se zdála být zcela nevinná, ale v rozhovoru se najednou stala zásadními, nejdůležitějšími a jejich vyřešení nestrpělo žádnou prodlevu. Zároveň snaživě přeskakovali z tématu na téma, která pro ně představovala pouhou záminku k předvádění vlastní výmluvnosti a vzdělanosti; nelítostně je pak opouštěli a smiřovali se s tím, že se nedohodnou, ačkoli oba měli dojem, že se jim podařilo svého soupeře porazit, zejména když jeden druhého nijak zvlášť neposlouchal.

Lékař se jmenuje Brehmer, u Manna to byl Behrens; velkolepá světácká postava, které Mieczysław říká „Šedý lev“, ukazuje na Peeperkorna. Scéna fotografování, kdy ve světle magnéziového blesku vidí kosti, připomíná Castorpovu fascinaci rentgenovým zobrazení kostí ruky. Dokonce i závěrečný hromadný odchod ze sanatoria je svým způsobem analogie.

Odkazy ovšem směřují i na další zdroje; v názorech debatérů můžete vystopovat postoje nejrůznějších filozofů a myslitelů k ženám, včetně těch největších misogynů, například Schopenhauera (na konci knihy je seznam těch, které Tokarczuková použila). Dokonce i jméno hlavní postavy je možná odkaz: Wojnicz… Vojnič, nebo také v anglickém přepisu Voynich, Voynychův rukopis je velký herbář se záhadnými obrázky žen a nerozluštěným textem. A opravdu, Wojnicz si herbář dělá.

Kniha ale rozhodně není žádná kopie, využívá pouze rozvržení místa a koncepce, velmi rychle se příběh začne měnit. Mezi pány postupně pronikají informace o podivných zvycích či modlách v podobě žen, dávné pověsti (o uprchlých ženách), podezřelých úmrtích. Objevují se hororové náznaky, do vyprávění vstupuje vypravěčský hlas jako jakési všudypřítomné bytosti:

Wojnicz cítí, že se mu po těle rozlévá příjemné teplo způsobené vývarem, a chudák ani neví, kdy usnul. Ještě chvíli se u něj zdržíme, nasloucháme jeho klidnému oddychování a těší nás, že se jeho plíce uklidnily.

Naši pozornost nyní poutá proužek světla tenký jako břitva, který proniká do pokoje z chodby a dopadá na porcelánový nočník pod postelí. Přitahují nás mezery mezi prkny na podlaze — a tam mizíme.

Všechno je tu tajemné, zemité, všudypřítomné – ale vnímá to asi jen hlavní hrdina. Ostatní pacienti jsou ve své povýšenosti hluší a slepí, místní zase evidentně něco utajují. K lehce hororové atmosféře přispívají také bizarní detaily a zvyky nebo místní jídelní speciality. Vlastně i tradiční likér Schwärmerei z bylin a hub působí dost podezřele, s jeho psychoaktivními účinky. Mimochodem to slovo znamená něco jako vytržení nebo blouznivé nadšení (vizte Wikipedii). A když mluvíme o jménech, Empusion odkazuje na řeckou Empúsu, jednu z příšer v Hádově říši:

obvykle sídlila v podsvětí, ale za nocí se objevovala i na zemi, kde děsila pocestné a živila se lidským masem nebo ožírala nepohřbené mrtvoly. Mohla také v podobě krásné dívky svádět muže a sát jim krev nebo vysávat krev lidem, kteří usnuli pod širým nebem. Mohla se proměnit do řady podob – „hned byla omamně krásná, hned odporně ošklivá, hned děvče, hned pes nebo osel“. (vizte Wikipedii)

Tady se dostáváme k hlavnímu tématu; vše, co intelektuální povýšená mužská společnost potlačuje a vytěsňuje  – tělo, strach, přírodu i ženy (ženské postavy se skoro nevyskytují) se z lesa vrací nekompromisní silou. Kniha, mimochodem první kterou Tokarczuková vydala po získání Nobelovy ceny za literaturu, je opravdu silná. A i kdybyste třeba odkazy nerozklíčovali, její atmosféra a výpověď o návratu stínu fungují samy o sobě.

P. S.
Tenhle román vlastně stál na začátku mého zkoumání tématu tuberkulózy. Když jsem si v recenzi přečetl, jak silně odkazuje na Manna, usoudil jsem, že bych si měl nejdřív přečíst jeho. Při jeho čtení mě začaly zajímat historické léčebné metody, pak jsem si přečetl Morovou ránu, pak koupil Všechno je tuberkulóza, pak lékařskou učebnici Tuberkulóza. A mezitím jsem dokonce na Empusion zapomněl! Celé tohle studium trvalo přes rok, ale rozhodně za námahu stálo.

Ilustrační obrázek od Fabuly; zvolila secesní styl a lept, s Empúzou jen v náznacích:

Odkazy:

• Empusion v Databázi knih
• Empusion v ČBDB
• recenze Jana M. Hellera (iLiteratura)

TOKARCZUKOVÁ, Olga. Empusion. Brno: Host, 2023. ISBN 978-80-275-1837-1.