Thomas Mann: Kouzelný vrch

Jako bezbranného, intelektuálně nehotového člověka se jej ujme Lodovico Settembrini, humanistický myslitel, a postupně ho svými promluvami provokuje a vede k přemýšlení o světě, smyslu. Hans pozná muka neopětované zamilovanosti do Klaudie Chauchatové, okouzlen zázrakem života začne studovat biologii, probouzející se soucit ho vede k návštěvám nemocných a umírajících. Další disputace mezi Settembrinim a Leo Naphtou mu rozšiřují obzory.

Chodili zase na návštěvu k Settembrinimu a Naphtovi i na procházky s těmito oběma nepřátelskými spojenci, a když se k nim přidružil ještě A. K. Ferge a Ferdinand Wehsal, což se stávalo častěji, bylo jich šest, a oba duchovní odpůrcové sváděli před nimi nekonečné souboje, my však se ani nepokoušíme vylíčit je s jakous takous úplností, nechceme-li zabřednout do zoufale nekonečných výkladů, jak to činili oni den co den před početným publikem, i když se Hans Castorp nepřestal domnívat, že při jejich dialektickém zápolení jde hlavně o jeho ubohou duši. Od Naphty se dověděl, že Settembrini je svobodný zednář, a to na něho udělalo stejně velký dojem, jako když mu Ital odhalil, že Naphta vyšel z jezuitského řádu, který se o něho stará. Byl znovu fantasticky překvapen, když slyšel, že něco takového ještě opravdu existuje, a horlivě se teroristy vyptával na vznik a podstatu této kuriózní instituce, která bude za několik let slavit své dvousté výročí. Mluvil-li Settembrini za Naphtovými zády o jeho duchovní tváři pateticky varovným tónem a jako o čemsi ďábelském. Naphta zase za zády Settembriniho se nenuceně vysmíval sféře, jejímž mluvčím byl Settembrini, a dával na srozuměnou, že tu jde o něco velice staromódního a zaostalého: o měšťácké osvícenství a předvčerejší svobodomyslnost, která není nic jiného než ubohý přelud, ale propadá pitvornému sebeklamu, že má v sobě stále ještě plno revolučního života.

Joachim utekl a zase se vrátil, zemřel, Klaudie odešla a zase se vrátila, doprovázená majestátním Peeperkornem, Hans zažil žárlivost i smíření se sokem v lásce, byl svědkem souboje, viděl rostoucí konfliktní atmosféru. Z bezstarostného návštěvníka se stal člověk konfrontovaný s nemocí, smrtí i otázkami smyslu života.

Tři týdny se mezitím nenápadně proměnily v sedm let.

Zpočátku Kouzelný vrch působí jako klasický román, byť značně rozvláčný. Ale velmi brzy pochopíte, že je to podobenství, že horský mikrosvět sanatoria s mezinárodní klientelou reprezentuje zrcadlo Evropy a jejího myšlenkového světa. Asijská odevzdanost Rusky Chauchatové s vystouplými lícními kostmi a úzkýma očima, humanismus a liberální demokracie Settembriniho v kontrastu s fašistickou demagogií jezuity Naphty. Jejich nekonečné disputace před očima Hanse jako by znamenaly boj o budoucnost Evropy – ovšem jejich závěrečný (skutečný!) souboj nedává moc šanci na úspěch ani jedné doktríně. Intelektuální krize. Což byl docela jasnozřivý pohled.

Jestliže všichni někoho reprezentují, koho pak zpodobňuje blábolivý a přitom majestátní stařec Peeperkorn? Je to císařství? Nebo Bůh? Možná; ani on nevyhraje, ba dokonce svůj konec uspíší. Na druhou stranu, jeho vystupování je živelné, poživačné, má charisma a lidi strhává, vlastně je to kontrast k intelektuálním debatám, potvrzuje to i jeho nesouvislá řeč, vlastně debaty rozbíjí a překonává. Tedy je to životní princip, vitalita. Ale křehká. Každopádně pasáže s ním byly podstatně čitelnější.

Castorp je přitahován všemi třemi směry, ani s Peeperkornem nesoupeří, vlastně ho obdivuje. Stařec má něco, co Hansovi chybí. A i od něj něco přejímá. Vzhledem k růstu hlavního hrdiny je Kouzelný vrch vedle intelektuálního přívalu také vývojový román.

Protože se tu promítá celý svět, je logické i rostoucí napětí a podrážděnost, půtky a hádanice

Jak plynula léta, počalo cosi obcházet po Berghofu, jakýsi duch, a Hans Castorp tušil, že tento duch je přímým zplozencem démona, jehož zlovolné jméno jsme již vyslovili. Studoval tohoto démona s neodpovědnou zvědavostí poutníka za vzděláním a objevil v sobě povážlivou schopnost propadat spolu s ostatními obludné službě tomuto démonu. Rozmáhalo se teď něco, čehož zárodky a náznaky se tady tu a tam vždycky vyskytovaly, a ač Hans nebyl založen, aby tomu otročil, přece jen zpozoroval s hrůzou, že i on, nedával-li na sebe dost pozor, podléhá v mysli, slovech i chování nákaze, které nikdo z jeho okolí neunikl.

Co to bylo? Co se to vznášelo ve vzduchu? – Hašteřivost. Podrážděnost hrozící krizí. Bezmezná netrpělivost. Obecný sklon k jedovatým hádkám, k výbuchům vzteku, ba ke rvačkám. Každého dne docházelo mezi jednotlivci i celými skupinami k rozhořčeným sporům a k bezuzdnému křiku a příznačné bylo, že nezúčastněné neodpuzoval stav lidí, kteří zrovna řádili, a že se nesnažili působit smířlivě, naopak sledovali to se sympatiemi a v duši se dali také unášet tímto vírem. Lidé bledli a třásli se. Oči se útočně blýskaly, ústa se vášnivě křivila, záviděli těm, kdo právě takhle vyváděli, právo i příčinu ke křiku. Neodolatelná touha vést si jako oni sužovala duše i těla, a kdo neměl sílu uprchnout do samoty, ten byl nenávratně stržen dravým proudem.

Až ta největší půtka v rozježené Evropě přeroste v první světovou válku a osazenstvo sanatoria hromadně svůj útulek opouští, aby … padla na válečném poli? Opravdu Hans duševně dospěl, aby zemřel? Na to už kniha neodpoví – takových zmařených osudů byly ale miliony.

Co se týče stylu a rozsahu, je to opravdu monumentální dílo. Tyčí se jako kolos a v některých pasážích je nesnesitelné. Filozofické debaty strašidelně zdlouhavé; dokud to byl příležitostný humanismus Settembriniho, ještě to šlo, ale řada stránek rozjímající nad tím co je život, nad biologií, hádky s Naphtou… Ale i obyčejné úvahy o čase (snažící se ukázat, jak pravidelný a zpomalený je) byly náročné:

Sotva se najedl, byl tu Joachim, a dřív než Joachim odešel do své lodžie a než na Berghof lehlo ticho hlavní ležené, bylo půl třetí. Ne zcela, možná, přesně vzato, teprve čtvrt na tři, dvě hodiny patnáct minut. Ale takové přespočetné čtvrthodinky mimo zaokrouhlenou jednotku se nepočítají a polykají se tam, kde se s časem hospodaří velkoryse, jako třeba na cestách, při jízdě vlakem, jež trvá dlouhé hodiny, anebo jinak ve stavu prázdného vyčkávání, kdy všechna snaha a život se redukují jen na to, strávit a přečkat čas; dvě hodiny a čtvrt – platí za půl třetí. Mohou ve jménu božím platit rovnou za tři – když už tam ta trojka je. Těch třicet minut považujeme za předtaktí k zaokrouhlené hodině od tří do čtyř a v duchu je odstraňujeme: tak se to za takových okolností dělá. Doba hlavní ležené se tedy omezila nakonec vlastně zase na pouhou hodinu – mimochodem ke konci zkrácenou, useknutou a takříkajíc apostrofovanou.

Některé scény mi utkvěly, nejzajímavější byl masopustní rej, to bylo strhující, jak se právě v duchu karnevalu a jeho svobody Hans utrhl ze řetězu a začal Settembrinimu tykat a hlavně jak se konečně přiblížil k Chauchatové a začal s ní mluvit a flirtovat. Také jeho uchvácení přírodou během lyžování je duševní posun.

Pak je tu ještě faktická linie léčby tuberkulózy, o tom je v knize docela hodně – ale na to se podíváme v samostatném článku.

Ovšem jakkoliv promyšlený a intelektuálně přeplněný román je, doporučit ho nemůžu. Styl je rozvláčný a často se utápí v odbočkách, které vyprávění téměř zastavují. Klíčové postavy jsou především nositelé ideologií, takže jejich dialogy připomínají filozofické disputace až akademické výklady, které ale dnes působí už jen jako (uzavřená) historická etapa. Máme za sebou totality, existencialismus, postmoderní kritiku… Tohle už je spíš historie literatury nebo dokreslení dobového intelektuálního ovzduší.

Odkazy: