Jak se léčila plicní tuberkulóza před antibiotiky?

Nepřehlédnutelný je ve všech knihách popis vydatné stravy.

• Tuberkulóze se nejlépe dařilo ve špatných podmínkách, ke kterým patří i podvýživa. Nemoc zároveň vede ke katabolismu, úbytku hmotnosti („souchotiny“), ztrátě svalů – to vše proto, že organismus má zvýšené energetické nároky kvůli chronickému zánětu spolu se sníženou chutí k jídlu.
• Vysokokalorická strava bohatá na bílkoviny to vše pomáhala kompenzovat a podporovala imunitu.

Svou roli hrála i psychosomatika,

• Klidné prostředí, pravidelný režim, jídlo, spánek, horská příroda, to všechno mohlo přispívat ke snížení stresu a tím hladiny hormonu kortizolu, který imunitu potlačuje. Tento efekt mohl mírně zlepšit schopnost organismu kontrolovat infekci.

Z hlediska účinnosti mohly být nejdůležitější výživa, izolace a čistý vzduch, ale všechno to byla podpůrná opatření. Před vynalezením antibiotik se nedalo bakterií zbavit.

Uzavření ložisek

Když se bakterií nedalo zbavit, jak se tedy mohli pacienti vyléčit? Jednalo se o vyléčení funkční, tedy pacient byl bez příznaků, bez vykašlávání bakterií a nález na plicích měl stabilní. Organismus ložisko opouzdřil kalcifikovaným vazivem – bakterie byla uzavřená uvnitř, v neaktivním stavu (ale často schopná reaktivace).

Další léčebné metody měly za cíl opouzdření podpořit – vytvořit podmínky, které jsou nepříznivé pro bakterii a zároveň umožňují hojení. Mycobacterium tuberculosis je aerobní, k životu a rychlému množení nezbytně potřebuje dostatek kyslíku, takže se metody soustředily na jeho snížení v ložiscích nemoci, a zároveň se dbalo na snížení pohybu plic. Ten ložiska neustále dráždí a brání vzniku pevné jizvy.

První byl maximální klid na lůžku. U Manna to byla pouhá „ležená“, tedy povinný klid na lůžku, u MacDonaldové to bylo o poznání přísnější, pacienti, alespoň zpočátku, nesměli mluvit, číst, chodit. Cílem bylo snížit hloubku i frekvenci dýchání.

Další stupeň ke znehybnění plíce byl umělý pneumotorax, tedy napumpování vzduchu (nebo dusíku) do pohrudniční dutiny. Plíce tímto zásahem splaskla, přestala se při dýchacích pohybech hýbat a opouzdření mohlo pokračovat snáze.

U pacientů, kteří byli delší dobu nemocní, se často vyskytovaly srůsty mezi jednotlivými listy pohrudnice (viscerální pleura je těsně na povrchu plíce, parietální pleura vystýlá vnitřek hrudníku). Ty pak bránily zhroucení plíce, proto je chirurgové přerušovali – prováděli intrapleurální pneumolýzu. Když ale bylo srůstů příliš mnoho, mohl se provést také pneumotorax extrapleurální, kdy se pohrudnice odloučila od hrudní stěny a do dutiny se napumpoval vzduch. Případně oleotorax za použití oleje.

Ještě silnějším zásahem byla torakoplastika. K té se přistupovalo ve chvíli, kdy se pneumotorax nedařil, plíce byla příliš nepoddajná. Chirurg odstranil několik žeber nad ložiskem. Následkem toho se hrudní stěna propadla dovnitř a plíci trvale stlačila. Jednalo se samozřejmě o doživotní deformaci, ale život to zachránit mohlo.

MacDonaldová ještě zmiňuje frenikektomii, umělé přerušení bráničního nervu, které snižovalo pohyby bránice a následně i pohyby plíce.

V pozdějších letech se ještě experimentovalo s dalšími metodami (MacDonaldová je zmiňuje s komentářem že „se užívají v současné době a
které se za mých časů ještě neužívaly“). Pneumonektomie, čili odstranění celé postižené plíce, a lobektomie, což je odstranění infikovaného plicního laloku. ChatGPT lakonicky dodává, že „operační mortalita byla významná.“

Mechanismus kalcifikace

Zmínka o kalcifikaci mě zaujala, divil jsem se, proč vzniká právě taková (účinná) jizva a ne normální hojení. Je to zajímavé – v případě napadených plic nevzniká běžný akutní zánět, ale zánět granulomatózní, při kterém imunitní buňky (makrofágy, T-lymfocyty) bakterie obklopí. Vzniklá struktura, granulom, má uvnitř často nekrózu, rozpadlou tkáň. Protože je vnitřek bez krevního zásobení, uvolňují se buněčné struktury jako membrány s fosfolipidy, které pak vážou ionty vápníku. Podporuje to i lokální změna prostředí a jeho pH, uvolněné enzymy. Tohle všechno pak vede k ukládání vápenatých solí a opouzdření. Což je zároveň výhodné pro organismus, který nekrotickou tkáň není schopen odstranit.

Gaffkyho test

Mann zmiňuje Gaffkyho test a jeho použití k vyhodnocení míry nemoci a infekčnosti pacienta. Vzorek ze sputa (vykašlaného hlenu) se obarvil Ziehlovo–Neelsenovo metodou: