Betty MacDonaldová: Morová rána

A potom: „Víte, že Borovice mají dlouhou čekací listinu, víc než dvě stě lidí, všichni jsou nemocní a všichni potřebují lékařskou péči, ale přijmu vás přednostně, protože máte děti. Kdy chcete nastoupit?“

„Okamžitě!“ odvětila jsem a zdálo se, že ho to překvapilo. „Dobře, můžete přijet v pátek.“ Byla středa. Ustrašeně jsem se zeptala, kolik budu platit. „Vy ztratíte zaměstnání, viďte?“ tázal se. „Ano.“

„Až jednou vyděláte hodně peněz, zaplatíte léčení pro někoho, kdo se také bude potřebovat uzdravit.“ Pak, když viděl, že mě jeho laskavost rozplakala, změnil tón a velice zpřísněl.

„Léčení se vám bude zdát velmi obtížné. Máte rusé vlasy, spoustu energie, jste rychlá, aktivní, netrpělivá. To všechno je pro tuberkulózu zcela nevhodné. Kázeň vám nebude příjemná. A léčení tuberkulózy vyžaduje velikou kázeň.“ Řekla jsem, že bych udělala cokoliv. Cokoliv, abych se uzdravila. Vstal a položil paži kolem mých ramen. „Tak je to správné,“ řekl, a to od něho bylo velmi laskavé vzhledem k tomu, že na mou kartu právě napsal: „Výsledek nejistý.“

Následuje líčení života v sanatoriu, jeho přísného režimu a rutiny, kontaktů s chladnými sestrami a ošetřovatelkami, konfliktů i podpory mezi svéráznými pacientkami. A těžkých období s chmurnými myšlenkami, jen občas prostřídaných záblesky radosti.

Po večeři, v oné nejsmutnější a nejopuštěnější hodině časného večera, se rádio pominulo a soustředilo výhradně na melodie jako „Sonny Boy“, „My Buddy“ a „Boy of Mine“, preludované na varhany. Náš pokojíček byl morbidně tichý a v mém koutě se vršil žal jako hromada špinavého sněhu. Hleděla jsem upřeně na strop, na němž se mi prolínala scéna, jak Anička chodí ve spravovaných botičkách od domu k domu a sepisuje objednávky na mastné koblihy, které já doma peču, a Janička bruslí v jízdní dráze nacvičujíc osmičky, které mi hodlá ukázat, a přejede ji nákladní auto (… )

Navzdory vážnosti tématu a situace je ale text prostoupen humorem, ironií i nadhledem k přehnané přísnosti až absurditě některých pravidel.

Postupně se uzdraví a po devíti měsících (už! léčba často trvala roky) se vrací do běžného života. Na který si ovšem zpočátku zvyká obtížně, vše je tak jiné…

Zpočátku mě živelně zajímalo, když mi moji návštěvníci vyprávěli, co se děje venku, a každou příhodu jsem při vyprávění bytostně prožívala. Potom postupně, nezřetelně, jako noční mlha zdvíhající se z bažin, zaclonila mi moje invalidita skutečný svět, a zkazky z domova, které mi rodina přinášela, se mi zdály zajímavé, ale bez síly, jako když se hovoří o dávno zemřelých. Jediná skutečnost byla v sanatoriu. Jediní skuteční lidé byli nemocní, lékaři a ošetřovatelky.

Ale ta radost potom!