Wuwejův zápisník

Betty MacDonaldová: Morová rána

07.06.2026 18:28, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Morová ránaV živelné, radostné a zdravím kypící rodině byla Betty tak trochu černou ovcí, zejména v posledních letech. Jako by ztrácela zdraví, opakovaly se jí chřipky, bolela záda, držel se jí kašel a po každé nemoci byla vychrtlejší. Vstávala malátná, odpoledne už byla k smrti vyčerpaná.

Vím, že to zní, jako bych kromě mnoha příznaků tuberkulózy také oplývala příznaky zpožděného duševního vývoje. Nikoliv. Žila jsem prostě v hluboké víře ve své pevné zdraví a domnívala jsem se, že tak jako mně je všem pracujícím.

Ne že by nebyla u lékařů. S neochabující rýmou u ORL specialisty, který vyšetřil, co uměl, a konstatoval, že to nic není. S nevolnostmi u internisty, který po prohlídce řekl, že je to v pořádku. Dokonce i kompletní vyšetření kvůli pojistce, kde se svěřila s kašlem – ale také s cigaretami – to skončilo konstatováním lékaře, že on kašle také a může za to kouření.

Teprve pak, když s jinými potížemi skončila u manžela své sestry, sice patologa, ale někoho, kdo poslouchal, přemýšlel, udělal vyšetření, rentgen – a poslal ji k plicnímu specialistovi. A pak už to šlo rychle, taková diagnóza je naprostý zlom, zdravotní i životní.

A potom: „Víte, že Borovice mají dlouhou čekací listinu, víc než dvě stě lidí, všichni jsou nemocní a všichni potřebují lékařskou péči, ale přijmu vás přednostně, protože máte děti. Kdy chcete nastoupit?“

„Okamžitě!“ odvětila jsem a zdálo se, že ho to překvapilo. „Dobře, můžete přijet v pátek.“ Byla středa. Ustrašeně jsem se zeptala, kolik budu platit. „Vy ztratíte zaměstnání, viďte?“ tázal se. „Ano.“

„Až jednou vyděláte hodně peněz, zaplatíte léčení pro někoho, kdo se také bude potřebovat uzdravit.“ Pak, když viděl, že mě jeho laskavost rozplakala, změnil tón a velice zpřísněl.

„Léčení se vám bude zdát velmi obtížné. Máte rusé vlasy, spoustu energie, jste rychlá, aktivní, netrpělivá. To všechno je pro tuberkulózu zcela nevhodné. Kázeň vám nebude příjemná. A léčení tuberkulózy vyžaduje velikou kázeň.“ Řekla jsem, že bych udělala cokoliv. Cokoliv, abych se uzdravila. Vstal a položil paži kolem mých ramen. „Tak je to správné,“ řekl, a to od něho bylo velmi laskavé vzhledem k tomu, že na mou kartu právě napsal: „Výsledek nejistý.“

Následuje líčení života v sanatoriu, jeho přísného režimu a rutiny, kontaktů s chladnými sestrami a ošetřovatelkami, konfliktů i podpory mezi svéráznými pacientkami. A těžkých období s chmurnými myšlenkami, jen občas prostřídaných záblesky radosti.

Po večeři, v oné nejsmutnější a nejopuštěnější hodině časného večera, se rádio pominulo a soustředilo výhradně na melodie jako „Sonny Boy“, „My Buddy“ a „Boy of Mine“, preludované na varhany. Náš pokojíček byl morbidně tichý a v mém koutě se vršil žal jako hromada špinavého sněhu. Hleděla jsem upřeně na strop, na němž se mi prolínala scéna, jak Anička chodí ve spravovaných botičkách od domu k domu a sepisuje objednávky na mastné koblihy, které já doma peču, a Janička bruslí v jízdní dráze nacvičujíc osmičky, které mi hodlá ukázat, a přejede ji nákladní auto (… )

Navzdory vážnosti tématu a situace je ale text prostoupen humorem, ironií i nadhledem k přehnané přísnosti až absurditě některých pravidel.

Postupně se uzdraví a po devíti měsících (už! léčba často trvala roky) se vrací do běžného života. Na který si ovšem zpočátku zvyká obtížně, vše je tak jiné…

Zpočátku mě živelně zajímalo, když mi moji návštěvníci vyprávěli, co se děje venku, a každou příhodu jsem při vyprávění bytostně prožívala. Potom postupně, nezřetelně, jako noční mlha zdvíhající se z bažin, zaclonila mi moje invalidita skutečný svět, a zkazky z domova, které mi rodina přinášela, se mi zdály zajímavé, ale bez síly, jako když se hovoří o dávno zemřelých. Jediná skutečnost byla v sanatoriu. Jediní skuteční lidé byli nemocní, lékaři a ošetřovatelky.

Ale ta radost potom!


Vyprávění je autobiografické, Betty MacDonaldová strávila devět měsíců ve Firlandském sanatoriu, vykreslené postavy jsou autentické a charakteristické. Mě nejvíc fascinovala Japonka Kimi, se svou vyrovnaností a cynickým lakonickým humorem. Tohle je ukázka z jejího dopisu pro Betty, poté co je přestěhovali na jiné pokoje:

Také mi povolili rehabilitační práci, půl hodiny denně. Rehabilitační učitelka mě nutí, abych háčkovala. Říká, že se tím uvolňuje napětí. Uháčkovala jsem tři a půl metru dlouhý řetízek. Je uzlovatý uvolněným napětím a špinavý od potu, který, jak jsem zjistila, se uvolňuje mnohem snadněji než napětí.

I ta má svůj předobraz, Monicu Sone (viz Wikipedii).

Morovou ránu vydala MacDonaldová jako druhou knihu v pořadí, její anglický název „The Plague and I“ (Mor a já) odkazuje na úspěšnou prvotinu Vejce a já. Oproti podstatně humornějším vejcím, tohle je velmi existenciálně laděné, jde o život a smích je mezi slzami a strachem. Přesto nepůsobí nijak těžce, absurdnosti popisuje bez hořkosti.

Je také faktografická, o léčebných postupech si uděláte podrobnou představu, ať už z popisů zákroků, které autorka absolvovala sama, nebo o nich mluvily spolupacientky ("frenikus“, „torako“) nebo přišly v pravidelném letáku o léčbě. O metodách více v článku Jak se léčila plicní tuberkulóza před antibiotiky?

Knihu má smysl číst i dnes, nejen jako dobový obraz léčby, ale hlavně jako výpověď o vzájemné pomoci, odolnosti a náhlé změně pohledu na svět. A díky humoru se čte velmi dobře.

Odkazy:

MACDONALDOVÁ, Betty. Morová rána. Plzeň: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-252-7.

12345
1780849680000

Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online