Betty vyrůstala jako městské dítě, v rodině zaměřené na kulturu, na čtení – a pak se po svatbě se svým mužem odstěhovala do divočiny, na zapadlou slepičí farmu uprostřed lesů a hor.

V důsledku sobě vlastní organizační neschopnosti jsem si při stěhování na farmu přibalila místo knih krabici starých školních učebnic a dětských povídek. V zoufalství a v opuštěnosti jsem nejdříve přečetla Pět malých pepřů, Aldenovu Encyklopedii a Dějepravu. Četla jsem to každé zvlášť, dohromady, na střídačku a znovu a znovu. Také jsem četla časopisy, noviny a jakékoli a veškeré katalogy. Půjčovat knihy jsem si nemohla, protože moji sousedé zásadně nečetli. Čtení bylo známkou lenosti, vychloubačnosti a celkového rozpadu osobnosti.

Sousedé nečtou; jedni žijí v neuvěřitelném zmatku, nepořádku a hospodářství funguje spíše jejich činnosti navzdory, druzí jsou zase příliš výkonní:

Paní Hicksová byla spravedlivá žena a na tomto svém údělu pracovala tvrdě a nekompromisně. Nejenom tím, že docházela do kostela a pomáhala chudým a opuštěným, ale pečlivě dozírala na činnost a způsob života celého společenství. Věděla, kdo pije, kdo kouří, kdo, kde a s kým spí, a tyto poznatky „hlásila“. Informovala manžely o zbloudilých manželkách a manželky o zanášejících manželech a rodiče o nepovedených dětech. Sbírala a distribuovala své informace cestou do města a z města a zřejmě udržovala a spravovala obrovský špionážní systém, který běžel na plné obrátky čtyřiadvacet hodin denně.

Mít paní Hicksovou v obci bylo jako chovat Sherlocka Holmese na záchodě, a proto si každý dával zatracený pozor na to, kam šlápne.

Překvapilo mně, když jsem zjistila, že Birdie Hicksová měla nějakou matku – byla tak čistá, že jsem se domnívala, že se možná vylíhla z katalogu Sears a Roebuck, oddělení domácích oděvů. (Str. 131)

A do toho moderní a svým způsobem nepraktická žena…

Kniha je v Čechách nesmírně populární, a to dodnes, takže se nabízí otázka, co za tím stojí, proč na nás tak působí? Fenoménu se věnuje Jiří Trávníček v knize Betty a my, dává to mimo jiné do souvislosti s chalupářstvím. Na tom něco bude, podívejte se na citaci o zavařování:

Koncem června, když už kuguáří historka poněkud vyčichla, jsme se s Bobem několikrát časně ráno vydali k té opuštěné usedlosti a nasbírali jsme dvacet litrů ostružin – a měli jsme zavařovací sezónu! Jak jsem ji nenáviděla a jak jsem se jí děsila! Želé, džemy, kompoty, naložené pěstované maliny, hrášek, špenát, fazole, řepa, mrkev, ostružiny, divoké maliny, jablečný protlak, rajčata, broskve, hrušky, švestky, kuřata, zvěřina, hovězí, škeble, losos, rebarbora, třešně, kukuřice, kyselá zelenina a ryngle.

Police ve spíži na podzim jen sténaly a skřípaly pod tíhou přírodního bohatství a nejhorší bylo, že jsme nedokázali sníst ani desetinu. Nakládání a zavařování je duševní porucha, právě tak jako každá jiná forma hromadění věcí.

Nejprve zasadíte příliš mnoho čehokoli, potom promrháte dlouhé hodiny v paprscích prudkého slunce okopáváním a pletím, a nakonec si koupíte zavařovací hrnec a všechna ta přehnaná množství zavaříte – aby se to nepromrhalo.

Není to typické? Mně ale připadá minimálně stejně významné to podvracení humorem a ostrými poznámkami, žensky – tedy jinak než Švejk, ale ta podvratná tendence tam je stejná. Může to být typická česká vlastnost?

Akorát že Betty, bohužel, nevítězí.
(Věděli jste, že ve skutečnosti od Boba a z farmy utekla?)

Odkazy:

• Vejce a já v ČBDB
• Vejce a já v Databázi knih

MACDONALDOVÁ, Betty. Vejce a já. Praha: Vyšehrad, 1989. 33-823-89.