Hodně prostoru je věnováno překladům a zejména tomu novějšímu od Evy Marxové. Podařilo se mu totiž zvýraznit kontrast mezi obsahem a formou řeči, posílit odkazy, vyostřit, nejde jen o městskou dívku na farmě, ale i o konflikt mezi jejím myšlením a samotnou realitou.

V Havlíkově překladu opět nenaskočí ono hravé napětí mezi „co“ a „jak“; „rozpuk ňader“ u Marxové působí proti Havlíkovu „roste poprsí“ sice archaičtěji, ale jde o archaičnost uvádějící do textu jiný kód, čímž ho významově dynamizuje, je v něm skryt i nepřímý odkaz na sentimentální literaturu.

Dále si lze všimnout, že Marxová se u Betty snaží rozbít tok textu, a to segmentací do více vět i odstavců. Hlavní je, že daleko více proti sobě staví to, co jsme si pojmenovali jako „co“ a „jak“ , tedy vyostřuje kontakt jednotlivých kódů. Na jedné straně text posouvá k větší mluvnosti, na druhé straně ho posouvá k větší literárnosti (zejména té pokleslé) a moralistní „vědeckosti“ (typické pro definiční pasáže ve stylu „povinností ženy je dbát… “, „nejdůležitější lidé ve společnosti jsou… “). Dokázala v nich rozpoznat skryté odkazy k jiným diskursům, s nimiž se neobyčejně sečtělá Betty setkala. A navíc dokázala poznat, že tyto odkazy v sobě do značné míry nesou i porci parodičnosti. (Str. 107)

A pak je tu zajímavá paralela popularity s růstem chalupářství. Mohlo by to souviset? Jistě ano, víkendové chalupaření sice není celoroční život, ze kterého není úniku, ale situace skýtá velmi podobné, od nekončící práce po podivné sousedy a svérázné zvyky.

Domníváme se však, že kromě toho Vejce a já osvobodivě aktivuje ještě jeden čtenářský kód – chalupářství. Proč osvobodivě? Protože skýtá svým čtenářům (hlavně však čtenářkám) možnost se identifikovat s někým, kdo sice žije v přírodě, ale zase se tak moc neumí (a snad ani nechce) na dané podmínky adaptovat. A hlavním identifikačním prostředkem je Bettyina nešikovnost, řečeno korektněji: její nepříliš velká ochota se životu v nových podmínkách vydat všanc. A pokud přece, neboť je tu manžel a jeho plány, tak se z toho aspoň nepo… (Str. 127)

Třetí část prochází výpovědi čtenářek – Betty a české čtenářky (Výpovědi, svědectví). Jak se ke knize dostaly, jak na ně působila, vypravěčský styl, rezonance s vlastní situací, sdílení a oběh.

A konečně závěrečná a shrnující část – Betty a kam s ní (Shrnutí, závěr). Tady autor definuje tři okruhy, tři příčiny, které stojí za popularitou u českých čtenářek. Jeden – protofeminismus – si sem poznamenám, další si musíte přečíst sami.

Betty nabídla českým čtenářkám identifikaci po způsobu měkké vzpoury. Je to tedy jakási Soft-Nora. Ona emancipační síla se děje z moci humoru a vyprávění, nikoli z moci činů a akcí. A hlavní vlastností dané síly je, že je nepřímá – děje se oklikou, bez jasné tematizace, čili i bez patřičného (feministického) slovníku. Ten v té době ani není k dispozici. Máme tu co činit s modelem chytré horákyně – hrdinka Vejce a já sice svou emancipační misi na půdě vlastního manželství prohrála, a přece v ní zvítězila; poddala se zavedeným patriarchálním vzorcům, a přesto je dovedla nabourat; dovedla je nabourat, ale způsobem, který si s nimi spíše sarkasticky pohrává, než aby je přímo bořil. Co do přizpůsobení poslušná ženuška, ale co do podání autorka literárně značně hubatá. 

Betty dává českým čtenářkám do rukou jednak rezonanční desku pro jejich vlastní úděl, jednak povzbuzení, aby tento úděl zvládaly. (Str. 206)

Nechybí ani podpůrné kapitoly, tj. Seznam literatury, tabulek a grafů, vyobrazení, Summary, Jmenný rejstřík.

Kniha je výborná, zajímavá prakticky na každé stránce, přečetl jsem ji vlastně mnohem rychleji než samotné Vejce a já. Skvělá a důstojná monografie věnovaná autorce, kterou oficiální kritika poněkud přehlíží.

Odkazy: