Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Maryša Drama napsali bratři Alois a Vilém Mrštíkové společně v roce 1894, inspirovali se volně životem Marie Horákové z Těšan. Ta se ve dvaceti letech provdala za o patnáct let staršího vdovce se třemi dětmi. Její život sice neměl tak tragické vyústění, na kritickém zachycení poměrů na tehdejším venkově to ale nic to nemění.

Děj je přesně popsán ve Wikipedii, odkud ho cituji:

Děj se odehrává na moravské vesnici. Mladá dívka – Maryša – je dcerou bohatého sedláka Lízala, miluje však Francka, synka z chudé rodiny, který je právě odveden na vojnu do Brna. Přišel se za Maryšou rozloučit, Lízal ho však zle vyhnal („takového lunta!“); má pro Maryšu vyhlédnutého jiného ženicha – bohatého mlynáře Vávru, vdovce se třemi dětmi. Přes Maryšin odpor, prosby a slzy a za vydatné spolupráce své ženy („budeš sa s ním mět dobře!“) a její tety přinutí Lízal Maryšu, aby si Vávru vzala. Manželství není šťastné, Vávra tráví více času v hospodě než doma, nakonec Maryšu i bije, s Maryšiným otcem se soudí o věno. Lízal vidí, že udělal chybu, a snaží se Maryšu přesvědčit, aby se vrátila domů. Je však pozdě, Maryša už o to nestojí, odmítá mu odpustit, že ji do manželství nutil. Po dvou letech se vrací Francek z vojny a veřejně prohlašuje, že bude za Maryšou chodit. Přijde dokonce i do mlýna, kde se Maryšu snaží přesvědčit, aby s ním utekla do Brna. Maryša odmítá, bojí se hanby, kterou by způsobila sobě i celé rodině. Vávra se pokusí Francka zastřelit, což nakonec Maryšu vyprovokuje k zoufalému činu – Maryša Vávru otráví jedem (konkrétně otrušíkem) nasypaným do kávy. (zdroj Wikipedie)

Zaujalo mě, jak popisný ten scénář divadelní hry je, pečlivě popisuje podobu scény, postavy, oblečení – u knižních vydání divadelních her to bývá dost redukované (třeba u Shakespeara). Jako příklad Maryšin otec Lízal:

Sedlák asi 60letý, menší postavy, tváře oholené a vlasů prošedivělých. Má bolavou nohu, v chůzi belhá a podpírá se o hůlku, oděn je po selsku krojem z východního okolí Brna. Tmavé ošoupané kalhoty ve vysokých necíděných botách. Na sobě má starý, záplatovaný, dlouhý a žlutý kožich rozhalený. Prsa mu kryje dlouhá vesta s řadou necíděných kovových knoflíků. Knoflíkovou dírkou u vesty má protáhnutý cíp červeného, velkého kapesního šátku na uzel zavázaný. Ostatek šátku je z polovice zastrčen za vestu. Na hlavě má starou beranici. Řeč jeho je rychlá, trhaná, pohyby rozčilené. V rozčilení trhá oběma lokty najednou nazad, zvláště chce-li některým slovům důrazu dodati. Celkově činí dojem zchytralého a lakomého sedláka.

Každé z pěti jednání má na začátku opět charakteristiku scény, příklad z třetího:

O dva roky později než 1. jednání.

Venkovská hospoda. Napravo v pozadí nálevna ohrazená dřevěným vysokým šprlením. Na stěně nálevny visí starý plakát paroplavební společnosti, pak plakát továrny na hospodářské stroje a vedle novoroční přání kominíkovo. Nálevní okénko. Před nálevnou napravo velký kulatý masivní stůl o čtyřech nohách. Na levé straně jeviště dvě okna. U okna v popředí malý čtyřhranný stolek, pod oknem lavice. Kolem stolku židle. U okna v pozadí šicí stroj. Vzadu vedle dveří podlouhlý stůl. Po jeho delších stranách lavice.

U šicího stroje sedí HOSPODSKÁ a cosi páře. V nálevně stojí řeznický tovaryš PAVEL a čistí lampu. LÍZAL sedí v pozadí u stolu a nemluví, jen pije a pokuřuje z dýmky. V levém popředí sedí FRANCEK.

Napravo jeviště úplně v popředí dveře, vedoucí do jatek. U nálevny stojí jeden SEDLÁK a pije sklenici piva. Průběhem jednání trousí se sedláci v dlouhých, až po zem sahajících hnědých kožiších.

Dialogy často obsahují scénické poznámky:

FRANCEK (po řeči hospodského napije se z plechového litru a odstrčí ho pak): Eh, lítosťó už ani pít nemožu. Pro ňé vyrostla?
HOSPODSKÝ (přistoupí zas k němu): No, už jsem řekl. Nech všeho. Néseš baba. Když nic jináč, seber se a di do světa. Sejde z očí, sejde z mysli.
FRANCEK: Pudu, stréčku – ale… (Pohrozí komusi rukou.)

Díky tomu všemu si můžete udělat dobrou představu, jak inscenace má vypadat (a kolik je tam postav). Všimněte si také malebného nářečního jazyka, podle Wikipedie je to kombinace hanáckého, slováckého a brněnského dialektu.

Kritika patriarchální vesnické společnosti konce 19. století je působivá dodnes. Tradiční normy, vydávané za přirozený řád, vedou ke zničujícím důsledkům. Svatba s chudým Franckem je nepředstavitelná; otec je správce majetku a dcera jen prostředkem k zajištění jeho pokračování, vlastně s ní bezohledně kupčí a ostatní ho v tom podporují. I kdyby měli pochybnosti, „čest rodiny“ jim velí pověst zachovávat. A samozřejmě nerovnost muže a ženy, muž rozhoduje a přikazuje (jak otec, tak později Vávra), žena má mlčet, poslouchat a všechno snášet. Tlak vesnické morálky je takový, že ho má nakonec i Maryša zvnitřněný, a utéct odmítá.

Závěrečné otrávení Vávry není zločin z vášně, ale ze zoufalství z celého nekončícího útlaku, samozřejmě zesílený hrozbou zastřelení Francka.

Až doteď jsem Maryšu znal jenom z poznámek v Cimrmanově hře, jsem rád, že jsem si její znalost doplnil.

Odkazy:

MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Maryša. Praha: Městská knihovna v Praze, 2020. ISBN 978-80-274-1310-2.

Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv