Alois Jirásek: F. L. Věk, díl 1.

Když pak mladý spisovatel rozohniv se ukázal na slavnou minulost svého národa, na to, jak i u dvora a v nejvyšších úřadech, na sněmě a všude se česky mluvívalo, že jazyk český byl v Čechách panujícím a po právu má býti a že je-li nyní utištěn, že proto jím nemá býti povrhováno, však že z prachu zase povstane a bude zase takový, jako býval, a že je to s hanbou pro každého, kdo jsa Čechem rozeným, řeč matky své zapírá nebo dokonce tupí, že je to svatou povinností každého ku povznesení vlasti své a jazyka svého,’pokud může, přispěti, tu sebou Paula ani nehnula a zářících očí z doktora ani nespustila.

Také se zamiluje do němé Pauly, která ovšem miluje Tháma (a František to dlouho netuší). Studium zanedbává, věnuje se hudbě, začíná i skládat a zpěvem vypomáhat v divadle. Nejprve se to přes kmotříčka donese k jeho matce:

Pro štěstí jel starý Šulc brzo poté do Prahy a tomu svěřila psaní pro Františka, kradí napsané. Nadála se, doufala, že něco vydá, že František poslechne a všeho nechá. List opravdu účinkoval, a to tak, že mladého filosofa dojal a velkou nespokojenost mysli mu způsobil. Ale více nic. František sice se lekal otce, litoval matku, jak ji zarmoutil, jakou starost jí způsobil – ale zpátky nešel. Nemohl už. Byl příliš různými a pevnými pouty připoután.

Když se pak otec dozví, jakou ostudu jeho student dělá, přijede do Prahy a poručí mu vrátit se. František neposlechne a ve zlém se rozejdou. Později ovšem zjistí, že Paula myslí na Tháma, a navíc že matka je nemocná - a tak se zlomeným srdcem a prázdnou kapsou vyrazí pěšky zpět do Dobrušky.

Otec už ho na studia nepustí, František se stane nedobrovolně kupcem a s někdejšími přáteli si jen dopisuje. Chystá se ale uprchnout, šanci má při kupecké cestě. Shodou náhod tu potká nuzný herecký spolek – Butteauovy, Tháma, Paulu… a dostane konečný impuls:

Sevřel rty a hleděl zamračen před se. Pak jako by se vytrhl, chopil se náhle Věkovy ruky a živě pravil:

„Tedy zítra odjedou; a domů, rozumí se. Domů k otci a k matce, která na ně beztoho už v úzkosti čeká. Ráno přijdu pro ně, zavedu je k nám, aby jim Paula mohla dát sbohem, žádala mne o to. Pak sednou do vozu a odjedou domů. Tam budou řádným kupcem, sousedem a prvním vlastencem, a budou poučovat a působit, aby zmoudřeli zhloupěli a pošetilí, aby více nepotupovali a nezavrhovali svého přirozeného jazyka. Pak ostudili a ve zvelebování země své zlenilí Čechové nastoupí na jejich šlépěje a opravdově si připili a dokáží se věrnými a opravdovými vlastenci. A na mne, na nás nezapomenou, vědí?“

Příběh Františka Ladislava Věka, syna kupce z Dobrušky, tvoří v prvním díle pěkně ucelený oblouk a zapadá do žánru „bildungsroman“ čili románu vývojového, který zachycuje přerod hlavního hrdiny z dítěte do dospělého a zaujetí nového místa ve společnosti. Vývoj je to obtížný, často konfliktní, s motivem útěku… To tam všechno je; obrazy z dějin našeho národního probuzení, jak zní podtitul, zde tvoří jen pozadí.