Život ve Třetí říši - fakta a svědectví

Zaujal mě i

• Detlev Peukert: Mládež ve třetí říši

mimo jiné upozorněním, že lze vysledovat tři skupiny, které během třetí říše prošly dospíváním (14-18 let) a které měly odlišné podmínky:

Ti, jejichž adolescence spadá do let 1933-36, již měli důležité formativní zkušenosti před uchvácením moci nacisty. Byli v první linii pro začlenění do Hitlerjugendu a takzvané Volksgemeinschaft (rasové komunity) třetí říše. Zažili také hospodářskou krizi počátkem třicátých let a byli tudíž zcela vstřícní k přínosům, nabídnutým znovuvyzbrojovacím programem (zvláště po letech 1935-36) stejně tak, jako k idejím Führerstaatu (vůdcovskému státu), který sliboval konec „stranických rozmíšek“, a k „obnovení národní velikosti“.

Mladí lidé, patřící do údobí let 1936-39, nic takového nezažili. Prošli školami, jež nesly pečeť národního socialismu. Pro mnohé bylo dospívání, utvářené Hitlerjugendem, čímsi, co považovali za dané, a k čemu neexistovala žádná alternativa. Ve srovnání se skupinovým kamarádstvím a odpočinkovými aktivitami bylo často příležitostné podráždění ve formě brutality a intolerance, drilu a demagogie nevýznamné. A co víc, Hitlerjugend, jako soupeř tradičních autorit doma a ve škole, mohla do jisté míry sloužit jako „protiautoritářské“ útočiště. (… )

Věková skupina, jejíž dospívání proběhlo ve válečných letech 1939-45, prožila obzvláště vyprázdněné aspekty každodenního života v Hitlerjugend, charakterizovaného nátlakem a drilem. Jen málo mladých vůdců bylo odvedeno do armády a počínaje obdobím 1942-43 bylo mnoho klubových budov a sportovišť zničeno bombardováním. U této „válečné generace“ dosáhlo sevření národně socialistických institucí simultánně svého nejzazšího bodu a vzrůstající odpudivosti. (Str. 51)

A následným přehledem protestních skupin jako byli Piráti protěže nebo Swingová mládež.

Naopak příspěvek Micheaela Geyera Nacistický stát znovu na pořadu jednání měl tak nesnesitelnou formu, že jsem ho nedokázal ani přečíst. To bylo pořád „není to tak, ani tak, ale vlastně ano, ale ne jinak, i když ano“, až jsem raději přeskočil na další kapitolu.

Přesto jakkoli byl tento systém národně socialistické politiky kompetitivní, avšak stírající linii mezí státem, společností a ekonomikou, tato entita nepostrádala řízení. Odhlédnutí od vnitřních rozbrojů a náhled na systém jako na celek odhaluje, že hybná síla soupeření vedla směrem k válce. Mnozí to připisují Hitlerovi osobně, ale tento pohled je příliš zjednodušujícím vysvětlením pro moderní despotický režim. Hitlerovo postavení ve třetí říši skutečné vzrůstalo, byl stále více schopen prosadit své „cíle“ ale jeho vzestup až k predominanci byl spíše výsledkem než předpokladem pro vše prostupující boj o moc, vliv a zdroje. Státní systém, vybudovaný na plundrování, nemohl směřovat jinam než k válce, anebo by musel být pečlivě přepracován.

Nemůžeme však zůstat při tom, jelikož národně socialistická (a Hitlerova) politika nebyla vyčerpána následováním institucionálního směřování k válce. Chtěli válku a usilovali o ni. Válka byla prostředkem k rekonstruování německé společnosti a německého státu na bázi podmaňování, zotročování a ničení. (Str. 90)

Ještě doplním zbývající eseje, ať je obsah kompletní:

• Richard Beselw: Politické násilí a uchvácení moci nacisty
• Gerhard Wilke: Vesnický život v nacistickém Německu
• Ulrich Herbert: Dobré časy, špatné časy: Vzpomínky na třetí říši

Jako celek je kniha dost nevyvážená; kvůli esejím zmíněným na začátku článku si ji sice nechám, ale podruhé bych ji nekoupil.

Odkazy: