Fotograf Petr Jedinák mi vytanul na mysli při psaní vzpomínky na Noiru. Z jeho díla jsem viděl pouze akty z webu La Petite Mort, a tak jsem to chtěl napravit. Dlouhou dobu fotil portréty a přes dvacet let byl spojený s časopisem Reflex (obrazový redaktor, vedoucí fotografů), potom z časopisu odešel a pracuje jako fotograf ve svobodném povolání (podle Wikipedie).
Kniha se skvělým názvem (podpis v nadpisu – pecka!) je výběr z fotografického deníku z let 2006-2016. Ten deník si mimochodem Petr Jedinák podle údajů na svém webu vede bez přerušení přes 5000 dní. Jako fotografický deník zaznamenává zlomové okamžiky i každodenní chvíle, vypjaté situace i vzpomínky, respektive fotografie z těch dnů, a každá je doprovázená komentářem.
Hledám-li své dětství, musím na periferii – tam ještě jeho trosky živoří. (12. 11. 2012)
Při fotografování používá i ambrotypii, proces vyvolávání fotek z roku 1851, jehož podstatou je skutečnost, že jodo- a bromostříbrné soli v podexponovaném bělavém negativu na skle odráží světlo. Obraz se proto podložený tmavým podkladem (manganovým tmavým sklem, sametem nebo lakem) jeví jako pozitiv. Jedná se o unikát.[1] Tato metoda byla velice populární a používala se přes dvacet let v období 1852–1890, stejně jako mokrý kolodiový proces. Výsledek ambrotypie se podobal daguerrotypii, obraz však vznikal na zcela odlišném principu, který umožňoval pozorovat obraz v libovolném úhlu, a byl především výrazně levnější a rychlejší.
(zdroj Wikipedie)
Funguje to. Jeden z prvních ambrotypických aktů na velkém skle. (28. 12. 2015)
Samozřejmě nechybí ani akty, shibaru a další erotická témata, kterými se Jedinák zabývá, ale na ně se musíte podívat do knihy.
Odkazy:
JEDINÁK, Petr. Jediná krása. Praha: SMRŠŤ, 2017. ISBN 978-80-87634-71-4.




Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.