Aby ušetřil peníze, často nakupoval 60mm filmy a potom je stříhal v temné komoře po délce na dva pruhy. Temnou komoru si zřídil v místnosti na dvoře domu. Zhotovil si zvětšovací přístroj z prken a dvou latí, které vytrhl z plotu. Latě jsou spojeny plechem, tak aby se daly podélně posouvat — tím se zaostřoval obraz. Aby zabránil sklouznutí hlavy zvětšováku, zaklínil mezi latěmi další kus plechu. Osvětlovací hlavu sestrojil z plechovky, do které zabudoval žárovku. Objektiv odebral z vyřazeného aparátu. Mezi zdrojem světla a objektivem vytvořil z překližky těsnění s otvorem pro převíjení svitku negativu. Celý přístroj byl neprodyšně oblepen černým papírem, lepicí páskou a ústřižky látky. (Str. 46)

Vyráběl si fotoaparáty ze starých plechovek, skel z brýlí, teleobjektivy pro focení na dálku z papírových trubek nebo plastových rour, velké čočky si brousil z plexiskla (!), všechno to připevňoval na prkénka, závěrku z překližky ovládal krejčovskou gumou. Je samozřejmé, že se to projevilo i na fotografiích samotných.

Jsou Tichého fotografie vůbec fotografiemi? Tato zdánlivě nesmyslná otázka je jedním z ústředních klíčů k Tichého dílu i fotografii vůbec. Pokud moderní „uměleckou fotografii“ chápeme jako určitý v čase se vyvíjející obrazový kánon, stojí Tichý vlastně naprosto mimo něj. Můžeme zde mluvit o návratu nejen před modernu, ale i před samotné zakladatele fotografie; o příbuznosti s piktorialismem či dokonce jeskynními malbami. Nic z toho však plně nevystihuje radikální autonomii a izolovanost Tichého artefaktů od projektu „fotografie“ jako moderního sociálního i uměleckého fenoménu, od oné fotografie, do níž jsme všichni zrozeni. (Str. 35)

Ano, Miroslav Tichý je fenomén sám pro sebe, stvořil vlastní kategorii, umění fotografie úplně rozsekal na kusy a z něj ho nechal znovu vyrůst, tedy spíše jeho obrysy a podstatu. Jsou to pra-fotografie, bazální, rodící se.

Když jsem ho upozornil na skvrny od bromu, odpověděl: „Chyba, chyba. To dělá tu poésii, tu malířskou kvalitu. Filosofie myslí abstraktně, ale fotografie je něco konkrétního, to je vjem. Oko, to, co vidíš. To musíš mít v první řadě špatný aparát! Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá! Ne tak pěkně, krásně vypiplaný, to nikoho nezajímá.“

Je udivující, kolik „chyb“ a „nedostatků“ Tichého práce snesou: vše podsvětleno nebo přesvětleno, nedoostřeno, poškrábané negativy, vyvolávané na fotopapíře buď vyříznutém od ruky, nebo dokonce utrženém, na všem prach a špína, neřád ve fotoaparátu, v temné komoře, otisky prstů, skvrny od bromu, místa vykousaná krysami a rybenkami. Cesta fotografií poté, co opustily temnou komoru, je žalostná. Proces jejich vyzrávání začíná několikaletým pohozením do vysoké vrstvy prachu. (Str. 50)

Jsou tak hrozné, až je to krásné. Svým způsobem z nich totiž zbylo to, co je podstatné, co nezakryje ani nedokonalost aparátu. Tvary, kompozice.

Odkazy: