„Když se zde zabýváme bohy přírody, dostáváme se tak k velice závažnému a pronikavému tématu, jež odděluje druidství od jiných spirituálních tradic včetně Pohanství: Druidství neobsahuje žádnou teologii počátku nebo konce existence. Není tu žádný původní stvořitel, jehož bytost se rozdrobila do bezpočtu duchů, kteří se stali stvořením, nebo jehož touha vidět svůj odraz stvořila vesmír. Jakékoli mýty, které se nacházejí v knihovně moderních druidských psaných děl nebo vyprávění, vznikly v několika minulých stoletích a většina z nich v období posledních třiceti let. A já mám námitky proti nim všem.
Neboť to považuji za jeden z nejzajímavějších aspektů tradice, Existence prostě je. Jestliže by byla nějaká počáteční síla, počátek, v Umění by se nepociťovala potřeba ho najít ani pochopit: je to otázka natolik vzdálená od vědecké nebo empirické spirituality, že je irelevantní. Hluboké tajemství, do kterého se musíme pustit, je skutečnost, že jsme tady; nezaměřujeme se na to, jak nebo proč jsme se sem dostali, ale co uděláme, když jsme teď tady. Naším cílem není jít do nebe nebo zbavit se kola životů, ale naučit se, jak žít nyní v pravdě, svobodě a extázi.“ (str. 122)

„Dávat bohům lidskou podobu je poetické; může to být krásné a inspirující, ale my spatřujeme pouze vize a výsledky nějakého jednotlivce nebo jednomyslného kolektivu.
...
Co se mne týče, nikdy mi takové polidštěné představy nebo obrazy bohů nestačily a umožňovaly mi pouze letmo zahlédnout sílu, jež se za nimi skrývá. Mohou být užitečné, ale jen tehdy, když si člověk tuto omezenost uvědomuje.
...
Avšak skutečnost, že o nás bohové nedbají, je neodmyslitelně jednou z příčin přesvědčivosti mé Pohanské druidské teologie. Podobně jako názor, že není žádný počátek ani konec, tak i poznání, že v přírodě neexistuje žádná milující nadsíla, zajišťující spravedlnost pro nás pro všechny, v nás vyvolává jasnější zaměření na tady a teď a ponechává nám tak důležitou a potřebnou osobní odpovědnost. Nemůžeme předpokládat, že příroda zabezpečí rovnováhu dobrého a zlého a zajistí, aby všechno bylo nakonec v pořádku, protože mimo lidskou psychiku takovéto pojmy neexistují. Síly lidské přirozenosti o nás nedbají ani se nevyznačují spravedlivostí o nic víc než vítr nebo tektonika zemských desek.“ (str. 135)

„To, co vidí a zakouší jednotlivec, je zarámováno jeho kroky na cestě. Vidíme skrze filtry své nezaměnitelné fyziologie, svých předků, tužeb a chápání. Každý z nás vypráví svůj vlastní příběh a přijímá příběh toho druhého.“ (str. 178)

„Učení nám především pomáhá uvědomit si, jak jsme přesně spojeni s kteroukoli danou situací, kde se nitky sbíhají a jak, čí energie jsou prioritní a čí potřeba v daném okamžiku převnládá. Nemusí být snadné odložit svou vůli stranou, zvláště pak v případě, kdy se bojíme ztráty; nějakou dobu trvá, než pochopíme, jak zařídit, abychom nepromítali slepě své vlastní potřeby na jinou duši.“ (str. 188)

„Druid hledá inspiraci a nachází ji v proudech energie, v jejích řekách, studánkách, přílivu a odlivu, v jejích tříštících se vlnách a prýštících potůčcích. Vnímá smysl duše, její puzení a směřování, objevuje přesvědčení, které se tají v emoci, a vstupuje do proudu. Ve svém zkoumání se nejprve obrací do nitra.“ (str. 199)

„Neexistuje žádný nejvyšší hrdina, žádný božský autokrat v křesťanském stylu, ani feministická milující bohyně Všematka, která by jej na jeho místě nahradila. Dokonce ani příroda nedrží kontrolu ve svých rukách, protože příroda sama žádný koherentní cíl nemá - je to síť velkého množství duší, které putují a spojují se, působí, přizpůsobují se po cestě v úžasném chaosu nesčetných vzorců, které jsou ve vzájemném rozporu i harmonii. Takový je způsob přírody. Vždycky to tak bylo.“ (str. 223)