To je tak úlevné! Po všech těch teoreticích, vykladačích bájí a romantických blouznivcích číst knihu postavenou čistě a jen na tvrdých datech. Archeologické nálezy, rekonstrukce a jejich výklad. Kniha poprvé vyšla v osmdesátých letech, ale vše podstatné tam je, navíc srozumitelné a čitelné:
Druhou knížku (tzv. „Malí Keltové“) psal prof. Filip pro širší veřejnost s úmyslem přiblížit laikům svět Keltů po všech stránkách tak, aby pochopili, že to byli právě tito obyvatelé, kteří pomáhali vytvořit „první Evropu“. Knížka je napsána poutavým způsobem zkušeného pedagoga, tzn. „srozumitelným jazykem“. Důkazem obrovského ohlasu jejího vydání u nás je skutečnost, že byla vzápětí přeložena do němčiny, do angličtiny dokonce dvakrát a byla pak v Anglii doporučena jako vysokoškolská učebnice, dále do ruštiny, do italštiny a do maďarštiny. Je to dosud nejucelenější obraz keltské společnosti, její hospodářské úrovně, vojenské organizace, náboženských představ, vlastního uměleckého stylu, ale také dědictví, které předala společnosti středověku a jehož tradici v určité oblasti zachycujeme ještě v současné době. (Str. 238, doslov Jiří Břeň)
Text je proložen kresbami a náčrtky s archeologickými nálezy a rekonstrukcemi, je tam i několik sekcí s fotografiemi.
Obsah pokrývá všechny aspekty života Keltů:
Někde jsem četl, že se najednou uprostřed Evropy odnikud zjevil vyspělý národ, a že je to záhada. Ale zdá se, že ji tam spíš někdo chce vidět; podle Jana Filipa to vypadá, že Keltové plynule vyrostli z lidu popelnicových polí a mohylové kultury.
Co se týče písemných památek, na pevnině je to bída:
Souvislé písemnictví v galských dialektech se tedy nezachovalo. Dnešní znalosti galského jazyka jsou založeny asi na 60 nápisech ze 4.—1. století, provedených řeckým, etruským a latinským písmem. Tyto nápisy obsahují hlavně některá osobní a místní jména. K nim je třeba připočíst i určitá slova v dílech řeckých a latinských autorů, převzatá z keltského prostředí, dále některé nápisy na keltských mincích nebo i galská jména z náhrobních památníků a nápisů z doby již římské jak v Panonii, tak na západě ve francouzsko-porýnské oblasti; tam byly jmény galských výrobců opatřovány také kovové nebo i hliněné výrobky. (Str. 84)
Naštěstí v Británii a v Irsku byl vývoj jiný a díky mnichům i udržování jazyka se toho zachovalo hodně:
Zcela jiná situace vznikla na britských ostrovech, a zvláště v Irsku. Římská okupace v Británii zasáhla jen část území a přišla zhruba o sto let později než v Galii. Samotné Irsko nebylo nikdy Římem podrobeno, a tak starý keltský jazyk, předchůdce moderní gaelštiny, se tam nerušeně udržoval a později vznikla i samostatná literatura. V době římské byla to hlavně lidová tradice, která uchovávala obraz minulých dob a později byla také zaznamenána písemně. Tuto tradici dobře znali mniši irských klášterů a postupem doby ji zaznamenávali v domácí nářeční literatuře, která je tak nejstarší v „barbarské“ části Evropy a ohlašuje se hned po literatuře řecké a římské. (Str. 85)
Tohle mě zaujalo – podobnost Keltů a Germánů:
Celkem nebyl velký rozdíl mezi vzhledem Keltů a Germánů. Zdůrazňuje to Strabon ve své Geografii, psané za Augusta a Tiberia, který Germánům připisuje jen větší postavu a divočejší povahu. Podle vzhledu bylo někdy velmi obtížné rozlišit Kelta od Germána. Když císař Kaligula potřeboval při triumfu r. 37 statisty, kteří by představovali zajaté Germány, obstaral si Kelty z Galie. (Str. 88)
Oppidum znamenalo původně opevněné místo, chráněné valem – zdí a příkopem, zpravidla na vyvýšených nebo méně přístupných polohách. Název patrně vznikl z latinského ob pedes, polohu jako uzavřený celek bylo třeba obejíti. Ve vědecké literatuře jednotlivých národů se tohoto názvu užívá pro opevněná místa nejrůznějšího charakteru, někdy útočištného (refugium) pro obyvatelstvo celého kraje v dobách hrozícího nebezpečí, jindy pro opevněná místa stále obydlená, se značnou výrobní činností, ztotožňovaná ne vždy zcela správně s pojmem nejstarších měst. Ani keltská oppida nejsou jednotného charakteru a bez systematického výzkumu jednotlivých poloh jen stěží lze rozhodnout, zda šlo o refugium či o sídlo vládce nebo středisko podobné v některých rysech pozdějším městům. (Str. 119)
Keltská svrchovanost v našich zemích zanikla, v Čechách patrně dříve než na Moravě, a bójská moc v Panonii byla již před půl stoletím rozdrcena dáckým náporem. Je však třeba si uvědomit, co vše zatím již přešlo do kulturního majetku celé střední a severní Evropy jako trvalé dědictví Keltů a základ dalšího vývoje. Samotní Germáni, kteří urychlili pád keltské moci v Čechách a později také na Moravě, přicházeli s kulturou silně keltizovanou. Už v druhém století před Kr. přejali mnoho technických vymožeností z keltského prostředí ve výrobě, v ozdobách a špercích (zvláště ve sponách) i v keramice. Někdy je velmi obtížné rozlišit, co je v hmotné kultuře Germánů jejich vlastním výtvorem a co vzniklo pod keltským vlivem. (Str. 198)
Jak jsem napsal na začátku, fakta jsou základ! A touhle knihou by asi každý keltolog měl začít…
Odkazy:
FILIP, Jan. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-1079-3.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.