Esther de Waal dle svých slov pochází ze skotského rodu Moirů s dlouhou historií, ale vyrůstala ve zvlněné krajině Shropshirských vrchů na hranici Velšska. Se spiritualitou raného irského křesťanství se setkala až při návštěvě zeleného ostrova, za zlomový okamžik, který její pozornost obrátil ke středověkým mnichům, považuje pohled na vysoké kříže v Monasterboice. Když se tak na ně dívám na fotkách (jedny, druhé), docela to chápu, jsou impozantní.

„Postupně ve mně zasvitlo poznání, že jsem zde konfrontována s podobou křesťanství, která se v mnoha směrech silně odlišuje od toho, jež jsem znala dosud. Zdejší křesťanství nebylo závislé na Středozemí, nýbrž zkuté znovu na pomezí Evropy lidmi, kteří nevěděli nic o Římu či o městské civilizaci. Pocházelo od venkovanů, z hierarchické, kmenově strukturované společnosti, ve které měly nesmírný význam osobní vztahy - nikoli jen vztahy mezi lidmi, ale také vztahy k divokým stvořením a k hmotným věcem, a nikoli v poslední řadě i vztahy mezi tímto a příštím světem. Pocházelo od lidí, kteří se nebáli přinést své dřívější pohanské, předkřesťanské názory do křesťanství a propojit staré s novým.“ (Str. 10)

Irsko prodělalo velmi specifický vývoj v přechodu ke křesťanství, odehrálo se totiž zcela nenásilně - a tak je velmi pravděpodobné, že se kněžími stávali i druidové a že přispěli ke specifickému pojetí víry. Autorka to nazývá keltskou schopností udržet věci pohromadě.

Víra a soulad se projevuje ve všem, i v umění, např. evangeliář z Kellsu: „Kellská kniha je totiž nedostižný příklad geniální keltské schopnosti udržet věci pohromadě. Křivky, postavy i dekorace jsou tu v živém vzájemném vztahu mimořádné krásy a bohatosti. Jemné a komplikované detaily jsou součástí sladěné a jednotné kompozice.“ (Str. 119)

„Modlitby, jako je tato, pocházejí od lidí, pro které byla aktivní živá víra pozitivním faktorem každodenního života. Není v nich žádná póza ani formalita. Pro muže a ženy, kteří je pronášeli, nebyla modlitba formálním úkonem; byl to stav mysli. Žili svůj život ve stínu boží napřažené paže, stále usilovali o jeho ochranu. Měli v sobě cosi z hloubky a šíře biblických žalmistů. Bázeň a děs před boží mocí a jeho hněvem nad hříchem je více než vyvážena důvěrou v jeho lásku a milost.“ (Str. 17)

Při troše pozornosti je opravdu vidět - ve srovnání s Keltskou knihou mrtvých - v čem pramení heroické chápání, uvyklost žít na pomezí tohoto a jiného světa i tradice poutnictví. Podrobnější výklad Keltského křesťanství najdete v článku Kristýny Obrdlíkové na webu Getsemany.