Dále podrobně probírá vývoj jmen, kmenový svaz Nýsů a jednotlivé kmeny - Cichy, Moravy, Charváty aj.; zajímavá je teorie, že jejich příchod byl zbytky Keltů, zejména halštatské kultury (sídlili v nepropustných lesích a Germáni je ani vytlačit nemohli, nehledě na to, že Germáni drželi česká území asi 50 let), očekáván a obě etnika v míru splynula. Následují tři pověsti s keltskými kořeny - blanické vojsko, o Býčí skále a o duhovém trůnu bohů, podrobnosti o Keltech, spousta jejich dovedností - prý existovala dvě střediska keltského sklářství, Čechy a Benátky...

Zaujaly mě ještě drusady, ženská verze druidů, o nich jsem dosud nic netušil, nebo pojetí svazku Libuše a Přemysla jako spojení keltské drusady Liban s prvorozeným synem nýského vladyky Lemůzů. Proslulé Přemyslovo orání prý byl nejspíš obřad při nástupu nového krále, orba na posvátném poli s býčím zápřahem...

Kniha končí kapitolou "Předurčení a úděl", která na základě několika proroctví, zejména poselství z Lóže světla Agharty z roku 1977 vyvozuje cíl celé dlouhé historie - naplnit úděl a stát se vůdčím duchovním národem.

Cit. z epilogu (str. 117):

„Když se uzavírá karmický osudový prsten národa, zatřpytí se na něm jako démant duchovní odkaz těm, co přijdou. Naplnila se karma podivuhodného národa Hyperborejců, spojil se a uzavřel karmický kruh Keltů a Nýsů, k zenitu se blíží i naplnění karmy našeho národa. Ptáte-li se po smyslu existence našeho národa, odpovím, že smyslem je vyzrání k duchovní vůdčí úloze budoucího lidstva.“

Celkově je kniha směs zajímavých historických fakt, odvážných teorií a divokých spekulací, které se mezi sebou dost těžko odlišují. Vše je pospojováno do celku, který sice smysl dává, ale trochu to skřípe. Největší problém ve Wiesnerově "systémové analýze" je asi to, že nerozlišuje věrohodnost zdroje. Mýty, pohádky nebo zápisky římského historika, vše na jednu hromadu.