Klid malého nádraží (Wuwejův zápisník)

Málokdy se mi to poštěstí, ale když ano, je to zážitek. Jedu na výlet, daleko, kam sice koleje ještě vedou, ale spoje příliš frekventované nejsou. Nádražní budovu vidím z dálky, uprostřed polí jí nic nebrání v dominanci, snad jenom stará lípa u studny, hned vedle vrátek na nástupiště.

Vystoupím sám, nikde živá duše, jen výpravčí mávne, vypustí vlak a zase rychle zmizí v bezpečí své kanceláře. Lokomotiva pomalu odtáhne vagóny, ztratí se v dálce - koncová světla zamávají na pozdrav - a pak to přijde.

Najednou se rozhostí klid, rozlije se do každého koutu. Nikde ani živáčka, ticho, jen ospalé bzučení doléhá z prohřáté trávy. Je to tak působivé, hmatatelné zpomalení, že i čas jen líně odkapává a člověku se nechce nic jiného, než spočinout na lavičce. Pomalu dýchat, ani se nerozhlížet, jen přijímat atmosféru okamžiku a nechat svou uštvanou duši odpočívat.

Není to smutek, ač chápu, že i tak by to mohl někdo cítit. Jako Jan Skácel v básni Malá nádraží:

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.
Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.

Je to okamžik míru. Zhmotnělá přítomnost. Okamžik souznění se světem.

Klid malého nádraží

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv