Sice se mi stále nepodařilo sehnat kompletní vydání Skácelových básní (Básně I + II), ale i Kožmínův rozbor tohoto básníka stojí za přečtení. Zasazuje totiž tvorbu do kontextu jeho života, těžkých zkoušek a bojů s nimi. Vždyť co mohlo být pro básníka a šéfredaktora kulturní revue Host do domu horší, než její zákaz a zákaz publikování? A to nemluvím o zkušenosti totálního nasazení v devatenácti letech, která zcela jistě ovlivnila celou budoucí tvorbu.

„Je to básník na první pohled až čirý a průzračný, avšak při hlubším průniku k němu užasneme, z jaké tmy se tato třpytivost vlstně vynořuje. Čím víc do Skácela pronikáme, tím se nám dál rozestupuje do nesčíselných souvislostí, tím se stává méně uchopitelný. Je to ovšem jen další důkaz toho, že jsme nablízku prostoru a času mýtu. Tento paradox je o to větší, že celý Skácelův čas a prostor je nám darován jakoby na dlani. Všecko je tu blizoučko. I dávno je na dosah. I nekonečno. Ale právě tímto zvláštním hraničením, kde se nám Skácel přibližuje, je dáno i jeho vzdalování.“ (Str. 203)

Těžiště knihy tvoří rozbor všech sbírek básní, jejich hlavních motivů a podobností, ale stranou nezůstává ani tvorba prozaická ("malé recenze"), divadelní nebo texty určené dětem. Několik kapitol je výhradně životopisných, všude ovšem panuje hluboké pochopení pro motivy a mýty Skácelova života.

Opsal jsem trochu delší ukázku, rozbor jedné básně, především proto, že jsem báseň citoval i ve svém zamyšlení Klid malého nádraží:

„Dalším skvostem en miniature jsou Malá nádraží. Tato šestiveršová báseň (1 + 3 + 2) je vybudována na třech vrcholech velice organicky propojených a zároveň představujících vlastní dokonalý oblouk stavby. První verš - sloka má vlastní prostor a čas:

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají,

Časové a prostorová určení tu jdou jaksi volně ruku v ruce: je krajina a jsou ještě mávající děti. Obojí se spíš vynoří mimoděk, ale okamžitě se jedno i druhé spojí: děti se zcela přirozeně opřou o krajinu a krajina nabude své bezprostřední svobody dětským gestem. Druhá strofa roste z první, ale zcela svobodně:

Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Mávání dětí bylo pozdravem i loučením a smutek malých nádraží roste z toho, že tu k lidskému setkání nedojde. Přitom je dění básně dáno konotovaným pohybem vlaku v krajině i přechodem od dětského světa k našemu vlastnímu stesku. Vzniká silné napětí mezi dětským štěstím a dospělou samotou. A třetí sloka přináší katarzi ze setkání obou těchto poloh:

Najednou máme bílou duši z bezu,
najednou je v nás příliš z člověka.

V platnost vstoupil nový čas. Zatímco první strofa měla při vší aktuální platnosti blízko ke gnómickému času a druhá strofa navodila časovou dimenzi příběhu, přináší třetí strofa čas náhlého obratu a katarze. Přitom jsou uchovány oba motivické momenty obou předchozích slok: první verš třetí sloky výrazně konotuje dětství a druhý verš je naplněn intenzitou étosu a emotivity dospělosti. Přitom však toto precizní vrstvení textu nevede ke schematizaci polarit, nýbrž v básni proudí společně všechny složky. Jsme tu zároveň přítomni v archetypální situaci gesta i v životním příběhu tesknoty a vykupujícího poznání.“ (Str. 63-64)

K rozborům jsem vždycky přistupoval s rezervou a neodbytným pocitem, že v básních se dá najít cokoliv, případně že složitým jazykem se dá cokoliv dlouze okecávat. Ale musím uznat, že tyhle mají něco do sebe. Pokud někoho zaujal Jan Skácel tak jako mě, určitě zklamaný nebude.