Jan Skácel: Překrásná je nepotřeba nářku (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Jan Skácel: Překrásná je nepotřeba smutku Po pravdě řečeno, vůbec se mi nechce výbor z básní Jana Skácela nějak rozebírat, analyzovat nebo nedejbože vykládat. Verše jsou tak přirozené, že lze jen žasnout nad jeho poetickým viděním světa. Nad neuvěřitelnou bohatostí obrazů a samozřejmým hýřením nápady.

Nejvíc mne zaujala čtyřverší bez názvů, uvedená hvězdičkou, původně číslovaná, pocházející ze sbírky Naděje s bukovými křídly.

Všechno se jednou probolí
na vlastní dno a zmizí strach
krásné jsou staré stodoly
prázdné po dávných úrodách (str. 27)

a srpen končí dny jsou zas chladné
rozkvetly astry ozývá se chlad
podzim jak slimák vystrkuje růžky
a babí léto padá do zahrad (str. 32)

děravý smutek sokolníků
když jako čárku stisknou rty
a zvrátí hlavu nevrátil se
a nikdy se už nevrátí (str. 54)

jsme oklamáni svými tužbami
všechno je úzkost porážka i sláva
smrt vysmívá se našim starostem
a času se nám nedostává (str. 72)

Neokázalé sepětí s duší krajiny, cyklem roku; autor "zakletý v jablkovém kraji" zachycuje jeho proměny i proměny nás samých.

Píseň o nejbližší vině (str.80)

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Měl bych také zmínit, že některé Skácelovy básně mistrovsky zhudebnil Jiří Pavlica a Hradišťan na albu O Slunovratu (o Modlitbě za vodu jsem tu už psal).

Zdroje:

Jan Skácel: Překrásná je nepotřeba nářku

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv