Tentokrát jsem si založil jen pár stránek.

Jižní Morava (str. 129, sbírka Hodina mezi psem a vlkem)

Ať se kdo chce rýpe v našich vinách,
překrásné jsou noci na rovinách,
když sládne marhule
a v polích tvrdne rež.

Když noc je vysoká, když z noční šibenice
viselec visí,
obral u silnice

o lásku člověka a visí pro krádež.

Nádherné vystižení atmosféry jižní Moravy, tedy alespoň v první sloce. Ale i ta druhá, upozorňující že v sebekrásnější krajině se skrývá tvrdé jádro, že zločin tu je, a že je tu i trest.

Krajina s kyvadly (str. 173, sbírka Smuténka)

Kyvadla zavěšená mimo vítr.
Píšťaly bez dechu.
A trávy stranou času.

Stmívání vyhloubená v kameni.
Nikdo ti v dlani ruku nepodá.
Zčernala po zvonech a nesmíš.

To až běhá mráz po zádech. Nejdřív člověk nemá jasnou představu, nějaká kyvadla v krajině, surrealistický obraz... ale s každým dalším veršem mu to dochází. Kříže, kříže na hřbitovech. Mimo vítr, protože v říši mrtvých se nic nehýbe, vše je bez dechu, ani čas tam neběží, kamenné náhrobky, zvony. A nesmíš.

Co je k ponechání (Str. 204, sbírka Smuténka)

Zas je tu jaro, zatím naznačené,
tak trochu trpké jako dým.
Rozmýšlím co je k ponechání,
a mrtvé listí uklízím.

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.
A je to zákon. Moc to vím.
Je mi jen líto utínaných větví
a loňská hnízda neshodím.

I tahle báseň se týká zákonitostí života a umírání, tentokrát nutnosti a tíze rozhodovat. Prořezávat, možná i svůj život. Nelze si ponechat všechno, něčeho se musíme zbavit, i když to bolí - aby mohlo nové jaro přijít.