Tentokrát to nejsou básně, ale krátké, kratičké prózy. Něco jako fejetony či zamyšlení, Skácel je sám nazývá „kurzivky“ nebo „malé recenze“. Jde o soubor vzniklý z podkladů pro rozhlas, kde Skácel působil jako redaktor literárně dramatického vysílání v letech 1953 až 1963, a z textů pro časopis Host do domu, jehož byl šéfredaktorem.
Jaké texty asi může psát takový básník? Přesně takové, jako jsou jeho básně. Stejně poetické, stejně posmutnělé, podobně barvité. Podívejte se na začátek malé recenze Na vesnickou hospodu:
„Ve městech je všechno samý brusel a umělá hmota, ale na dědině, na konci autobusové linky tenounké jako vlas, najdete ještě starou hospodu, kde nemusíte obědvat ve stoje, kde mají dubové lavice a poctivý oheň v litinových kamnech. (...) “ (Str. 71)
Autobusová linka tenounká jako vlas - krásný přeskok od autobusové linky k lince na papíře. Poctivý oheň, dubové lavice - solidnost sama. Jako bych tu hospodu viděl.
Některé jsou vysloveně náladové, jako třeba Smutek:
„Byl takový den. Bylo pod mrakem. Ženské nadávaly. Mouchy dotíraly. A chlapi si uvědomovali, že berou málo.
Šel jsem do lunaparku. Abych to všechno od sebe zahnal. A díval jsem se na plošinu s elektrickými autíčky. Autíčka vířila. Drcala do sebe. Zastavovala se a znovu rozjížděla. Seděli v nich děti i dospělí.
A bylo to ještě smutnější než všechno.
Tatíčci si namlouvali, že jsou dětmi. Děti za volanty se tvářily jako dospělí. A nebyly ani dospělé a nebyly ani děti. Najednou nebylo vůbec nic. Snad jenom milenci byli. A z amplionů chraptěla hudba.
(Pozlátko na kolotočích se lesklo. Chřestily řetízky.
V prachu ležela rozpláclá růžová zmrzlina a rozpouštěla se horkem. Bylo mně zrovna tolik let, kolik mně bylo.)“ (Str. 24)
Kniha je rozdělena do pěti oddílů:
„Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl.“
Odkazy:
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.