Tomáš Kubíček, Jiří Hrabal, Petr A. Bílek: Naratologie

V dalších částech probírá Jiří Hrabal narativní diskurz: čas, vypravěče a fokalizaci. Narativní diskurz je způsob, kterým je příběh podán a významově utvářen. Tentýž příběh může mít zcela jiný smysl podle toho, kdo ho vypráví, kdy, v jakém pořadí, jak rychle, s jakou mírou vědění a z jaké perspektivy.

Možností, jak příběh prezentovat, je nezměrné množství: může mít podobu vyprávění o minulých událostech, může být vyprávěn, jako by se teprve děl v aktu vyprávění, popřípadě jako by se teprve měl stát. Příběh může být vyprávěn některou z postav, ať už hlavní či vedlejší, ale právě tak může být prezentován vypravěčem, jehož přítomnost si v aktu vyprávění vůbec neuvědomujeme. Zprostředkován může být vypravěčem, jemuž bezmezně důvěřujeme, ale také vypravěčem, u kterého pochybujeme, zda to, co vypráví, se ve fikčním světě opravdu odehrálo. Může být podán jako vyprávění o skutečných událostech, ale i jako smyšlená historka, která si nenárokuje věrohodnost. Může být prezentován tak, že se nejprve dozvíme, jak vše dopadne, a pak zpětně zjišťujeme příčiny nastalých událostí, ale rovněž tak, že nás způsob prezentace drží v napětí až do překvapivého závěru. Způsob, jakým je příběh vyprávěn, výrazně určuje významovou výstavbu díla. Vyprávění tedy není pouhou pasivní prezentací příběhu. (Str. 103, Narativní diskurz)

A konečně knihu uzavírá Petr A. Bílek pohledem na čtenáře. Zabývá se čtenářem empirickým, implikovaným, modelovým i abstraktním a také otázkou jeho kompetence.

Jsou tu tedy všechny důležité pojmy a témata – fabule, syžet, událost, postava, prostor, čas, trvání, vypravěč, fokalizace, čtenářské role. Autoři pečlivě vykládají pojmy, představují jejich tvůrce a doporučují další literaturu, učebnice je to vynikající.

Zároveň je nesmírně hutná. Přestože už nějakou průpravu mám, oči mi z toho množství přístupů a autorů přecházely a po dočtení jsem měl neodbytný pocit, že musím rovnou začít znovu.

A také jsem si zase kladl otázku, proč se v humanitních vědách nikdo nesnaží o vybudování „standardního modelu“, něčeho, na čem se shodnou a z čeho by se dalo vycházet. Proč si místo toho každý guru postaví svůj pojmový systém. A studenti se učí historii přístupů… (A když už jsem v tom byl, položil jsem ji i všem třem hlavním AI ve standardní konfiguraci, zároveň jsem si tak udělal porovnání jejích schopností. Vrátím se k němu samostatně.)

Ke knize se rozhodně budu vracet a pokud vás zajímá struktura a fungování vyprávění, určitě ji zkuste.

Odkazy: