Thomas C. Foster: Jak číst literaturu jako profesor

Na povrchu sice vidíme veskrze moderní jevy jako heroin nebo vězení, ale to podstatné je onen nepokojný duch. Únava, roztrpčení a pocit viny vůči bratrovi, vědomí vlastního selhání, poté co vypravěč porušil slib daný umírající matce, že na Sonnyho dohlédne — i toto všechno v bibli je.

A tuto hloubku dodává biblická dimenze příběhu Sonnyho a jeho bratra. Už nevidíme jen smutný a bezútěšný moderní příběh jazzového hudebníka a jeho bratra, učitele matematiky. Povídka nyní rezonuje bohatstvím svých vzdálených předků, silou nahromaděného mýtu. Příběh už není zakotven uprostřed dvacátého století, ale stává se nadčasovým a archetypálním, hovoří o napětí, jež existovalo mezi bratry vždy a všude, o jejich starosti i bolesti, vině, hrdosti i lásce. A takový příběh nikdy nezestárne. (Str. 84)

(Podobně mi utkvělo upozornění, kolik kristovských motivů je ve Starci a moři.)

Více vrstev je nevyhnutelných a autor je tam nemusí vkládat vědomě.

Jelikož prokázat tyto věci je téměř nemožné, diskuse o autorových záměrech obvykle k ničemu zásadnímu nevedou. Zaměřme se raději na to, co autor skutečně udělal a — což je ještě důležitější — co my jakožto čtenáři dokážeme v jeho díle objevit. Musíme pracovat s náznaky a narážkami, důkazy, někdy jen nepatrnými, které poukazují na to, že za textem se skrývá ještě něco jiného. Důležité je uvědomit si, že každý začínající spisovatel je také hladový, agresivní čtenář, který již vstřebal obrovské množství literární historie a kultury. Když píše své knihy, má k této tradici přístup, i když si to třeba ani neuvědomuje. Ale to, co proniklo do jeho vědomí, má spisovatel vždy k dispozici. A další věc, kterou bychom měli mít na paměti, se týká rychlosti psaní. Přečíst těch pár stránek, z nichž sestává tato kapitola, vám trvá několik minut; mně však trvalo celé dny, než jsem je napsal. (Str. 131)

Příručka v téměř třiceti kapitolách probírá symboly a významy, které v knihách mají (nebo mohou mít) věci jako společné jídlo, déšť, srdeční choroby nebo geografické okolnosti. Mluví také o tom, že znát autorovo prostředí je velmi doporučeníhodné až nezbytné, protože jenom tak porozumíme, co myslel některými poznámkami; proč je literatura plná odkazů na Shakespeara; proč si nikdy nestoupat vedle hrdiny nebo kolik je v knihách ironie.

Ale pozor, každý čtenář může objevit něco jiného a pokud svůj výklad dokáže opřít o text, bude mít nejspíš pravdu. Často totiž žádný „jediný správný“ výklad neexistuje.

Poslední kapitola zahrnuje povídku Katherine Mansfieldové „Zahradní slavnost“ a praktické cvičení, ve kterém si může každý čtenář vyzkoušet, co se v knize naučil, zapsat si své postřehy – a pak je porovnat jednak s ukázkou práce jedné autorovy studentky, jednak s autorovým výkladem.

Kapitoly jsou báječné a čtivé, tedy až na to závěrečné cvičení. Opravdu jsem si ho chtěl zkusit, ale starosti vyšší třídy s přípravou zahradní slavnosti mě po pěti stránkách začaly nudit tak, že jsem povídku vzdal, jakkoliv vybroušená je. Je to samozřejmě škoda, je opravdu hluboce symbolická, ale nemohl jsem si pomoci.

Trochu mi chyběla znalost popisovaných angloamerických autorů, kdybych měl přečteného třeba Faulknera, Lawrence nebo Fowlese, odnesl bych si víc. Ale odnesl jsem si minimálně seznam další četby!

Kniha není celá teorie literatury ani naratologie, soustředí se na interpretační klíče, ale to je právě to, co pomůže významně prohloubit prožitek z četby. Doporučil bych ji každému, kdo se o literaturu zajímá a čte beletrii. Já ji rozhodně nečetl naposled.

P. S. Takové množství rad a symbolů by mohlo svádět k mechanickému vykládání. Před tím autor výslovně a opakovaně varuje. Déšť sice často znamená očistu nebo obnovu, ale někdy je prostě prostředek zápletky (aby svedl lidi pod střechu) a někdy je déšť prostě jen déšť. Inu, s výklady je to složité.

Odkazy: