Terry Eagleton: Úvod do literární teorie

Následující kapitoly sledují vývoj moderní literární teorie od ruského formalismu přes angloamerickou Novou kritiku až k fenomenologii a strukturalismu. Eagleton jednotlivé směry postupně představuje, zároveň s nimi polemizuje a ukazuje jejich problematická místa.

Jak už se čtenář mohl dovtípit, ani Barthesova teorie není bez problémů. Ve světě, kde mnohým chybí nejen knížky, ale i jídlo, je na jeho sebestředném avantgardním hédonismu cosi rušivého. Jestliže nám Iser nabízí neradostný „normativní“ model, který drží na uzdě nespoutaný potenciál jazyka, Barthes nám předkládá privátní, asociální, bytostně anarchistickou zkušenost, která možná není než rubem onoho prvního přístupu. Oba autoři prozrazují liberální nechuť vůči systematickému myšlení, oba navíc po svém ignorují situovanost čtenáře v dějinách. Čtenáři však samozřejmě nepřistupují k textu ze vzduchoprázdna: každý z nich se nachází na nějakém sociálně i historicky určitém místě, a jejich způsob interpretace textu bude touto skutečností hluboce ovlivněn. Iser si sice je oné sociální dimenze čtení vědom, přesto se však většinou soustřeďuje raději na jeho „estetické“ aspekty. (Str. 102)

Například u strukturalismu oceňuje analýzu hlubinných struktur významu, zároveň však upozorňuje na jeho sklon redukovat literaturu (pouze) na systém znaků. Pokračují mimo jiné postrukturalismus a psychoanalýza – text je místo, kde se kříží nevědomé struktury, ideologické vlivy, atd.

Je-li freudismus vědou zabývající se neosobní analýzou duševních sil, je také vědou pokoušející se osvobodit lidské bytosti od toho, co zabraňuje jejich naplnění a blahobytu. Je tedy teorií sloužící transformativní praxi, a v tomto ohledu vykazuje mnohé paralely s radikální politikou. Freudismus je nesen vědomím, že potěšení a nelibost jsou kromobyčejně komplikované záležitosti; v tom se liší od myšlení tradičních literárních kritiků, podle nichž je soud o osobních zálibě či nevoli pouhou výpovědí o „vkusu“, již nelze dál analyzovat. Sdělit takovému kritikovi, že se vám báseň líbí, pak znamená konec debaty. Pro jiný druh kritika to však může být přesně ten moment, kdy debata začíná. (Str. 227)

Věnuje se také čtenáři a recepci textu, ukazuje, že smysl textu není jen v autorově záměru nebo ve formální struktuře, ale že vzniká během aktu čtení. Čtenář vnáší svá očekávání i své zázemí a tak je vždy důležité, kdo čte a z jaké pozice.

Závěrečná část knihy se vrací k ideologii, kapitola „Závěr: politická kritika“ dokazuje, že literární teorie nikdy není neutrální, vždy předpokládá nějaký postoj společnosti, nějaké hodnoty, a tedy se (i) v ní ideologie formuje nebo reprodukuje.

Výklad je to nesmírně erudovaný, ale ta esejistická forma mi vlastně vůbec nevyhovuje. Jakkoli je styl vybroušený, já se v něm utápím a ztrácím nit. Možná kdybych už ty směry znal, mohl bych oceňovat ostrost Eagletonova pohledu… Teď se ale spíše podívám po nějaké skutečné učebnici.

Odkazy: