Daniel Odier popisuje historii svého hledání duchovna, moudrosti a prozření. Zajímal se o něj dlouhodobě, ale západní asketismus nebyla ta pravá cesta.
Nezdálo se, že bych měl duši askety. Nedokázal jsem si sám sebe představit v nějaké jeskyni. Chtěl jsem všechno – krásu, umění, tělo, emocionální intenzitu, lásku, smyslnost a spiritualitu. Zdálo se mi, že náš sysstém západního myšlení založený na separování, oběti, prvotním hříchu, vině a utrpení nedokáže odpovědět na moje očekávání navzdory zábleskům brilantnosti, kterou jsem objevil mezi předsokratovskými řeckými filozofy a také u některých křesťanských mystiků. (Str. 10)
S ukončením studia na akademii výtvarných umění nabídl nakladateli knihu o tibetském umění a poté co – překvapivě – dostal důvěru, vyrazil na podzim roku 1968 do Asie. Fotografoval umělecká díla, mluvil s lámy a učiteli, a když chtěl výsledky svého půlročního snažení odeslat do Evropy, o všechno přišel. Katastrofa. Zoufalství postupně přeměnil v hledání učitele tantry, jenže to byla jedna falešná stopa za druhou. Až když už hledání definitivně vzdal a vystoupil z autobusu, štěstí se na něj usmálo. Shodou náhod poblíž skutečně žila tantrická učitelka Déví. Pochopitelně ho nevzala do učení hned:
"Tvoje emoce se mě netýkají. Máš jen chabou představu o tom, co hledáš. Jak to můžeš najít? Nemám ti co dát. Vrať se zpátky do údolí." (Str. 42)
Nakonec ji ale přesvědčil a vydal se na cestu, z níž není návratu, cestu přijímání života v plném rozsahu, cestu velkého sjednocení.
Asketická cvičení ve skryté jeskyni jsou jógou pouze tehdy, jestliže je asketa schopný sejít do města, aby si tam vyžebral svou potravu, a projít jím ve stavu plného vědomí. Každý, kdo nedokáže ponořit celé své tělo a vědomí do života, aniž by jím byl vyveden z míry, je na nějaké sterilní cestě. Kontinuita je v tantrismu vším. Kontinuální extáze, kontinuální božství, kontinuální život. (Str. 172)
Základní roli hraje vědomí. Vědomí je vším…
Vědomí je prostorem uctívání. Vědomí je posvátným textem. Vědomí je cestou. Vědomí je místem obětování. Vědomí je ohněm. Vědomí je místem rituálního spojení. Vědomí je místem samádhi. Vědomí je probuzením. Vědomí je místem, kde přebývají bohové. Vědomí je čas. Vědomí je prostor. Vědomí je nádoba, z níž plyne božství. (Str. 49).
Déví jej postupně učí vítězit nad strachem, předsudky, učí jej dotýkat se šestatřiceti tatev neboli univerzálních kategorií, být ve světě a v přítomnosti.
Stát se tantrikem znamená pouze uvědomit si ryzí a božskou podstatu vědomí a nechat ji ovládnout vlastní život. Když tohle nastane, žádná společenská hra, žádná droga, žádný omezený ideál se už nemůže vepsat do vědomí, ale hlavně žádná aktivita na světě není schopná tuto záři zničit. Tantrik pak může žít ve společnosti a zůstávat neměnným diamantem. (Str. 61)
A přijímat a žít život ve všech aspektech včetně sexuality. Rituál maithuny je tak sice vyústění a jednotící trans, ale rozhodně ne těžiště učení a cesty tantry.
Kniha se čte výborně, jako důvěryhodný a fascinující životopis, spojený se zasvěcením do tantrické cesty – než si uvědomíte, že je v něm vše až příliš v pořádku. Náhodné nalezení mistra, počáteční odmítání, následné přijetí, vyškolení v praxi a praktikování, až k finálnímu prozření (i když o mnoho let později, než si představoval)… Skoro bych řekl, že je to spíše beletrie, iniciační román.
Ale skvělý! U knih tohoto druhu není důležité, zda se vše odehrálo opravdu přesně tak, jak píše. Důležitá je pravdivost popsaného učení a schopnost dotknout se duše čtenáře. Obojí kniha umí…
Odkazy:
nakladatelství Maitrea, Praha 2015, ISBN 978-80-7500-128-3, cena 275 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.