Z je zatím poslední sbírka Miroslava Fišmeistera. Četl jsem jen jeho první (Ten stolek je nízký!), a když se obě sbírky pokusím srovnat a posoudit nějaký vývoj, nenacházím žádný výrazný posun nebo změnu, básně se dají charakterizovat stejně - surrealisticky poskládané obrazy, spousta odkazů jinam, kontrastní slova. Snad jen ty kontrasty už nejsou tak křiklavé (zato surrealismu je víc). Určitě nepřehlédnete jazykovou hravost, spousta novotvarů, kombinací slov a nových významů dělá ze čtení zábavnou hru. Namátkou „Jímbřich Mořeplavec“, „ještěrkař“, „vrakovinné bujení“ skládky aut, „vodovjem“ při brodění se vodou, „ztrátosféra“...

Na zeleni.
Stařena svolává děti
krásné jako ukolébavky.
Když jsem byl malý,
myslel jsem, že mezi mraky je vchod do nebe.
Dnes si to myslím znovu,
leže ve vodě, pozvolna usychaje.
(..., str. 30)

Už minule jsem přirovnával básně k Escherovým obrázkům, dnes to můžu jen potvrdit. Podívejte se na tyhle dva řádky z básně na straně 110:

(...)
usmažíme si polské oko,
rozpláčeme ruské vejce.
(...)

Usmažíme si polské oko, dobře, tam je to náhrada oka volského, které se smaží, perspektivu máme. Pokračujeme dál, rozpláčeme ruské vejce. Rozpláčeme? To nás ještě drží u oka, ale tady se mluví o ruském vejci, z vajec jsou volská oka, ruské je možná kvůli podobnosti se slovem polské, jenže dohromady - ruské vejce - to také dává smysl. S vejcem jsme zase na předchozím řádku, ani nevíme jak jsme se tam dostali. Tak znovu. Co to smažení a pláč, nemohlo by to souviset se vztahem Ruska a Polska? A co podobnost vejce a oka? Uff. Pouhé dva verše!

Samozřejmě ne každá báseň je taková (naštěstí, to bych knihu četl roky!) a velká část působí buď jako náhodně poskládaná slova, nebo vykonstruované hrátky. Jenže odsoudit šmahem celou sbírku ve stylu Jakuba Vaníčka by bylo příliš snadné. Pod povrchem, v hromadě hlušiny, se skrývají drahokamy a opravdu stojí za to ji pečlivě prosévat. Básně, týkající se ztracené lásky nebo bolavých nedorozumění, patří k nejúžasnějším:

Kroky ztrátosférou,
tvář zabořenou do stromů,
abys neviděla moje slzy,
které se mísí s jejich.
Slzy stromů:
tak voní barva tvých vlasů. (Str. 49)

(...)
Ani osmibarevné stádo,
ani břišní tanec bazénu,
ani to, co se bělá,
na mne teď nenavleče
další korálek, další kukuřičné zrno radosti:
příliš velký uzel na mně udělal tvůj tón. (Str. 41)

„Příliš velký uzel na mně udělal tvůj tón.“ Kdo z nás nezažil chvíli, kdy poznámka nebo tón zkazí radost, vrhne ledový stín?

A pak kratičké fragmenty, záblesky okamžité nálady:

Tmavooká
    zrnka rýže
Osamělý kámen
Smutná voda
(..., str. 69)

Ohromující výstižnost při minimalistickém vyjádření:

(...)
Jen dvě zatáčky k tobě;
mezi nimi nekonečno. (Str. 108)

(...)
Stárnu: přestal jsem se divit smutku. (str. 109)

Popadané věci.
Prázdno je pořád něčeho plné. (Str. 122)

Rytmický experiment je v kontextu celé sbírky zajímavá výjimka, ale jen si ho zkuste předříkat:

Úsměv uhlí.
Průtrž mačet.
Úsměv koksu.
Průtrž mačet.
Úsměv briket.
Průtrž mačet.
Dívka ráno zemřela. (Str. 142)

Asi bych z několika set stránek pro sebe vybral a sestavil sbírku podstatně menší, ovšem byla by to bomba. Takhle mohu jen konstatovat, že „Z“ bomba není, ale obsahuje příliš mnoho skvělých fragmentů na to, aby ji někdo mohl prohlašovat za špatnou.

Přehled recenzí najdete na Fišmeisterově blogu.