Dodnes si pamatuju, jak jsem pokaždé ožila, když zástupy děvčat a chlapců s oním typicky otrlým výrazem v obličeji a s efektně nenucenou nahotou vyprávěli, jak moc jsou profesionální, kolik času a přípravy je jejich profese stojí a kolik úsilí je stojí nácvik každé role. Jejich zodpovědnost, cílevědomost a odborná fundovanost mě pokaždé připoutávala na místě a já se tázala sama sebe, proč jsou ti diplomaté, neurochirurgové a zneškodňovatelé munice oblečeni tak zlehka. A sama jsem toužila po tom, abych i já mohla jednou mluvit o tom, jak jsem něco dělala s plným nasazením a navzdory osudu jsem zvítězila.

Nevím, proč se Wu rozhodl podstoupit tu složitou cestu od vymyšlení, ustanovení až k realizování soutěže, ale moc mu děkuji. Také děkuji své rodině, která ještě znásobila mou bdělost a důslednost, děkuji své kočce, která mě přesvědčila, že i po letech se můžeme poznat ještě hlouběji a taky R2-D2, na kterého jsem se slzou v oku vzpomínala, když jsem se pokoušela přemluvit nás scanner k lepší spolupráci. A ještě jednou děkuji Wuovi za to, že mě jedním ze svých článků už před časem nadchl pro systém „Mít vše hotovo“, takže jsem knihu, kterou ustanovil jako hlavní cenu, chtěla opravdu tak hodně moc, že jsem se do toho pustila.

Napřed jsem onemocněla a tak se kolem mě nakupila hromada prádla, na kuchyňské lince nebylo kam co odložit, neb mě choroba přepadla uprostřed reorganizace poliček a skříněk a také se zhmotnil druhý myší atak. Z toho jsem pochopila, že není vhodnějšího času k tomu, abych se obklopila oblíbenými knihami a zavřela se na záchodě. Tam jsem se pokoušela neslyšet výkřiky odporu své opuštěné rodiny a ukecat dvouletou Finku, že když už má puštěné pohádky na videu, nemusí tábořit před dveřmi na WC a dožadovat se okamžitého vpuštění a houpání na koleně.

Postupně jsem z jedenácti knih zůstala u tří. Jedna oblíbená, leč velmi rozsáhlá odborná kniha, detektivka a ekologicky zaměřený román. Po rozkreslení hlavních myšlenek na papíře (to už jsem kapitulovala a malovala na podlaze u televizních pohádek a s odbornou dopomocí Finky, která už umí s tužkou vskutku zajímavé a rychlé ornamenty), jsem zjistila, že na detektivku prostě nemám. Pokud někdo myšlenkové mapy zvládáte, zkuste to prosím sami a pak mi prosím, prosím pošlete výsledek. Já si na tom zuby vylomila! Uprostřed „Kdo je vrah“ a kolem toho kolonky: Vyšetřovatelé, Podezřelí, Důkazy a Okolnosti. Jenže i tak tam zůstala hromada neuchopitelných věcí, které se po zakreslení změnily v naprostý mišmaš.

Tlustá odborná bichle byla na přepis do mapy relativně jednoduchá, ale natolik obsáhlá, že bych potřebovala Letnou, aby to bylo kam zapsat. A ekologický román měl zase neskutečné hromady odboček. Tudíž jediná hezká věc, co mi nakonec zbyla, byly Finčiny avantgardní skici. Posléze jsem (z čirého zoufalství) zkusila ulovit myšlenky milostného románu, ale musela jsem uznat, že čtyřúhelník (pozor, o kosočtverci tu nepadlo ani slovo!!!) s vrcholy - on, ona, sex, svatba - není nijak zvlášť graficky ani obsahově zajímavý. Taky mě napadlo zkusit zakreslit myšlenkový obsah Finčina leporela „Krtek a potopa“, ale to byl jen akt čirého a naštěstí jen přechodného šílenství.

Doslova v hodině dvanácté jsem si listovala knihou „Tarot, magie druidů“ od Philipa a Stephanie Carr-Gomm a napadlo mě, že bych některé obrazce z karet ráda viděla v reálu. Heuréka. Pak už bylo vše nádherně snadné. Jen jsem naskenovala 78 karet z magie druidů, pak jsem je trochu srovnala v počítači, zmenšila, znovu vytiskla, vystříhala a seskládala na hromádky dle druhu. Pak kdosi kdesi v domě otevřel okno a dveře do průvanu, ale po té, co jsem papírky poshledala, už mi šlo třídění daleko lépe. Když jsem třídila potřetí, už jsem si hromádky i zatížila. Co člověka praxe nenaučí, že?

Slepení devíti čtvrtek papíru bylo hračkou. Pak nastaly drobné komplikace ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Finka po nedávných úspěších s kreslením nemůže vidět tužku a papír, aby na obém nezanechala znaky své přítomnosti. Nakonec jsem ji posadila na druhý konec stolu a dala jí její vlastní pravítko, čtvrtku i tužku. Jenže to jsem zase podcenila přitažlivost kružítka. Při představě, co všechno se dá s kružítkem dělat, jsem poněkud znervózněla a začala zmíněný předmět odkládat tak, aby se k němu nedostalo ani naše hodně vynalézavé dítko. Po několika špatných odhadech kam až dosáhne, když použije stoličku, židli nebo stůl, jsem uklidila kružítko tak dobře, že už ho nikdo nikdy nenajde. Teda doufám. Protože pokud ho někdy najde Finka dřív než já, bude to mazec. Irský masakr školním kružítkem.

Každopádně jsem nakonec větší část kruhů na papíře dělala od ruky. A pomocné čáry často zůstaly tam, kde byly, neboť jsem díky lovení myšlenek této knihy nahlédla tak hluboko do duše naší kočky, že z toho mám závrať ještě teď. Naše kočka je úžasně vyrovnaná osobnost. Ráda se mazlí, ale nerada se nosí - prostě chce vždycky stát nohama pevně na zemi. Nijak ji neláká jídlo a před čerstvě uvařeným krůtím masíčkem dává pragmaticky přednost granulím. Veškeré pochoutky pro kočky obchází se znuděným výrazem a kočičí hračky (s výjimkou laserového ukazovátka) bere také poměrně rezervovaně. Jediná věc, která ji dokáže dostat do kolen a změnit její mozek ve zlodějskou centrálu, po které by toužil nejeden protivník Nicka Cartera, je… guma na gumování. Jo. Fakt.

Napřed jsem si myslela, že ty gumy někam zakládám nebo mi padají na zem a jsou někde zakopnuté. Ale u čtvrté gumy během dvaceti minut už mi to začalo být divné a začala jsem si hlídat, co dělám. Přísahám, že kočka nebyla ani jednou nikde poblíž, ale šestou gumu jsem později náhodně zahlédla u ní v pelíšku. Pak mě Finka odvolala, že potřebuje „čulu“ a když jsem se vrátila, byla i poslední guma v prachu (nebo v kočce?) Od tý chvíle je mi jasné, že dítě s kočkou tvoří sehraný tandem. Jedna krade tužky a druhá gumy. (A Blíženec mi krade propisky, ale to je jiný příběh.)

Po té, co jsem tedy přišla o většinu psacích potřeb a papír jsem uhájila jen díky bdělé pozornosti a rychlému postřehu (stala jsem se mistrem v oboru „trh papírem z dosahu“), pochopila jsem dvě důležité věci - jednak, že Sisyfos by se ještě s nadšením vrátil ke svému kameni a jednak to, že dítě půjde z domu. Byl poslední den soutěže a já měla před sebou ještě spoustu práce. Vytáhla jsem tedy z chodby bednu se složeným dětským pískovištěm (taková velká umělohmotná bedna na nožičkách a se slunečníkem) a to pískoviště jsem vlastníma rukama sestavila, naplnila pískem a vodou, štěstím polomrtvé dítě jsem patřičně vybavila stavebním náčiním a pak si stoupla tak, abych na ni do zahrady viděla. V tu chvíli se ale ozvala druhá půlka záškodnického tandemu.

Kočka natolik želela odchodu své nejlepší přítelkyně (jindy před Finkou prchá do nejvyšších poloh kočičího lezadla), že na mě spáchala atentát. Před tím jsem ze zahrady donesla jeden trámek, který byl tak nějak vachrlatě opřen v místě budoucího pískoviště a jak jsem byla v myšlenkách u své mapy, roztržitě jsem ho opřela uvnitř domu o knihovničku za svými zády. Kočkáč využil mého pracovního zanícení a motal se kolem trámku tak dlouho, až se mu povedlo to nejtemnější dílo. Stála jsem právě hluboce skloněná nad skoro hotovou mapou, když něco zapraskalo a pak svět potemněl jen pro to, aby v zápětí zase v ohňostroji jiskřiček vzplál. A tehdy jsem pochopila, že mé dílo bude fakt pecka :o)

Zbytek už byl víc pracný než zábavný - mapu jsem zase rozstříhala na původní čtvrtky, neskenovala a v počítači zkusila trochu upravit jasy a barvy (neúspěšně), pak jsem to celé zase spojila a všechno zmenšila, aby to šlo poslat mejlem. Kupodivu jsem to do uzávěrky stihla a už nikdo nepřišel k úhoně a rodina měla konečně teplou večeři.

***