Výsledný dojem z přečtení je ovšem přesně opačný - první tři příspěvky jsou skvělé. Srozumitelné, obšírné, popisující a vysvětlující písemné a obrazové artefakty, jazykové jevy, zvyky, tradované příběhy, dynamiku, zkrátka vše, co by u představení neznámé kultury rozhodně nemělo chybět. Poslední, Hudební subkultury, mě zklamaly - nejsou ani zdaleka tak vyčerpávající jako Kmeny, více než popisem a analýzou subkultur se zabývají abstrahováním společných rysů a přehánějí to s akademickou rétorikou:

„K výzkumům těchto subkultur je přivedl funkcionalistický model společnosti jako ekvilibria. Podle něj se společnost jako systém snaží dosáhnout stabilního stavu, který právě subkultury narušovaly. Chicagská škola proto nahlíží na subkultury primárně skrze prizma deviace. Aby se s problémem ekvilibria vyrovnali, vymezili tito badatelé subkultury jako 'relativně distinktivní sociální subsystémy v rámci většího sociálního systému a kultury,' v jejichž rámci panuje požadované ekvilibrium.“ (str. 91)

Nahlíženo prizmatem běžného čtenáře, je to spíše slovní ekvilibristika. V témže příspěvku jsem také objevil nepraktické uspořádání a nesmyslný model citací, bohužel poměrně častý: na straně 93 jsem se dočetl „Výjimkou je přehledová publikace Josefa Smolíka, ¹² která je (...)“. Chtěl jsem se podívat, co za publikaci to bylo a tak jsem začal hledat poznámky na konci kapitoly. Pak na úplném konci knihy. Tam sice jsou, ale napoprvé jsem je nenašel, protože po nich následuje ještě dalších dvanáct stránek anotací, poděkování, seznamů fotografií apod. To je ono „nepraktické uspořádání“. Podle mě jediné správné místo pro poznámky je na téže stránce pod čarou, nechci při čtení listovat a hledat ani konec kapitoly, ani konec knihy.